Vojenská aliance, založená na Severoatlantické smlouvě, totiž v tichosti zesnula již koncem 90. let a od té doby už jen tlí a rozpadá se. Vyjádření prezidenta Macrona o „mozkové smrti NATO“ bylo ve skutečnosti až přehnaně optimistickým opisem jejího reálného stavu.

Důvodem "tragického úmrtí" Aliance bylo zpronevěření se a faktické zneplatnění zakládací smlouvy pošlapáním jediné skutečně závazné části, článku 1, podle něhož jsou všechny signatářské země povinny řešit případné spory a konflikty mírovou cestou v souladu s Chartou OSN. Vše ostatní ve smlouvě jsou pouhé proklamace a nezávazná doporučení. Včetně neustále vyvolávaného ducha článku 5, na němž jsou založena veškerá tvrzení našich politiků o „závazcích vůči spojencům“. Praxe několika posledních let přitom jasně ukázala, že košile je pro všechny „spojence“ vždy bližší než kabát, a tvrdit něco jiného dnes může jen člověk bez sebemenší špetky schopnosti vnímat realitu.

Současné mávání ukrajinským klackem nad hlavami zkoprnělých Evropanů odkrývá tuto realitu naprosto zřetelně. Ani sebehalasnější propaganda, hlásající jednotu a svornost „zemí NATO“, nemůže zakrýt faktickou neexistenci této organizace stejně, jako sebeskvostnější pohřební rubáš nemůže zakrýt realitu rozkladu zpráchnivělé mrtvoly. A je také stále jasnější, že podobně jako dává loutce zdání pohybu loutkář, ovládající ji zpoza plenty pomocí soustavy nitek a drátků a propůjčující ji svůj hlas, jsou evropské země NATO řízeny zpoza oceánu „by the will and voice of our Lord“.

Odpovídajícímu stupni (a duchu) rozkladu Aliance odpovídá i stav evropských armád (včetně české). Ty až na výjimky skutečně připomínají úrovní připravenosti bránit své země schopnost zpráchnivělé kostry, obalené jen tu a tam zbytky někdejší tkáně, vykroužit na parketu zdařilou taneční kreaci. Torzu někdejší NATO, stejně jako oné zmíněné loutce, dodává dnes zdání pohybu a aktivity už jen soustava stále zteřelejších nitek a drátků, ovládaných zaoceánským "loutkářem", a její formální "hlas" obstarávají „mluvící hlavy“ s vloženými jednoduchými programy oslavných a propagandistických frází, chválícími "loutkáře" a ohlašujícími jeho vůli.

Tento stav je pro Evropu katastrofální. Pod kouřovou clonou „pandemie“ a sílící imigrace ze zemí Středního východu a Afriky jsme jako národy neodvratně tlačeny na samu hranici zničující války s Ruskem. Už i realisticky uvažující představitelé Ukrajiny se začínají lekat duchů, které vyvolali svým hraním si na neporazitelné bojovníky za halasného povzbuzování západních „spojenců“.

Snad není ještě příliš pozdě uvědomit si ve formátu velkých zemí EU, do čeho že jsme to vlastně ve jménu a pod praporem neexistující organizace zatahováni a dát zpátečku. A třeba i trochu škubnout vodítkem horlivým ratlíkům podobných zemiček, jako jsou ČR, Slovensko, Litva a další, sice bez vlastní státnosti, zato se snažící co nejhlasitějším štěkotem na pro ně nedostupnou „vysokou“ zalíbit páníčkovi a udělat mu radost. Možná by nám to nakonec mohlo kromě návratu k realitě i tak trochu pozvednout národní sebevědomí, končí komentář Jaroslav Štefec.