Po zhroucení geocentrické soustavy (Ptolemaios) se na povrch přece jen prodrala nová heliocentrická (Koperníkova/Keplerova) koncepce, že středem tehdy prostým okem pozorovatelného „vesmíru“ není země, ale ta žhavá koule, která se pravidelně odněkud vynoří na východě, září na obloze celou věčnost aby nakonec  zmizela za západním  horizontem a nastane tma. Symbolický boj egyptských bohů světla/tmy, Hóra/Seta, dobra/zla, Boha/Satana atd.

Nevídanou  mírou k tomuto  revolučnímu názoru přispěl i objev  primitivního dalekohledu  Galilea (zvětšoval asi 3x, 1603 AC).  Nyní výzva i když nepatrně vytržena z konceptu pro vás čtenáře logicky a racionálně uvažující. Nepolykejte ty návnady slavných a renomovaných fyziků, včetně nositelů Nobelových cen za absolutní pravdy. .

Země zplodila další génie. Angličana Newtona a Němce Leibnitze.

Zrodil se „infinitezimální počet“, derivace/integrály o jehož autorství se vedly spory. I. Newtona podporovala Britská Královská Akademie. Baron von Leibnitz utřel nos, i když historické prameny dokládají, že svůj koncept diferenciálního počtu, jenž byl elegantní a srozumitelný publikoval o tři roky dříve než Newton. Slavná KA  jeho revoluční posun v matematice nejen neuznala, ale dokonce ho obvinila z plagiátorství poté, co Newton prezentoval svou verzi. Posléze od svého obviňování Leibnitze upustila, když se prokázalo, že některé části zprávy popírající jeho autentičnost psal sám Newton. Takže pod koberec se zametalo už před třemi sty lety a dnes se o Leibnitzovi, skutečném  autorovi základů  infinitezimálního počtu nemluví. Tím ovšem rivalita a spory mezi těmito génii neskončily. Newtonův zákon akce/reakce je asi univerzální v celém nám známém vesmíru. Navíc bude platit i v těch hypotetických „multi-univerzích“ a jejich více násobných dimenzích. Možná že i jeho gravitační zákon, ale to se nikdy nedovíme, protože ty kraviny tzv. science fiction o osidlování jupiterových měsíců a zemi podobným planetám tam někde mimo sluneční soustavu jsou magořiny. Ty se pochopitelně  prodávají nejlépe, když je autorem nějaký  fyzik či astronom, kterému už dávno ujel vlak.  Americký fyzik Viktor Strenger prohlásil, že po opuštění sluneční soustavy, pokud se to vůbec kdy podaří, tak posádka zemře v několika vteřinách. Vesmír kolem nás není totiž příliš hostinné místo k životu.

Pohybové, deterministické zákony měly své kritiky od samotného počátku a to především kvůli Newtonovu pojetí absolutního prostoru a absolutního času. Isaac: „Absolutní čas sám o sobě plyne stejnoměrně bez vztahu/relace k něčemu vnějšímu. Podobně absolutní prostor nemá vztah/relaci k vnějšku. Zůstává vždy stejný, neodstranitelný, přítomný. Jedná se o neidentifikovatelné entity“. Nebyl to nikdo jiný než Leibnitz, kdo koncept absolutního prostoru/času odmítl a nebyla v tom  ješitnost.

„Prostor je uspořádání (order), konfigurace koexistujících objektů a čas je jakousi posloupností změn vzájemných poloh koexistujících objektů“. O změnách v nějakém  referenčním systému Leibnitz nemluví, protože tzv ref. systém (absolutní prostor) neexistuje. Nicméně tento „extrémní“ názor byl KA odmítnut a nakonec zavržen. Němec opět ostrouhal. Něco na ten způsob jak říkával Jan Werich. Názory paní Werichové a mé se během našeho soužití postupně sbližovaly, až ty její nabyly vrchu.

K dalším kritikům Newtonova konceptu absolutního času patřil Ernst Mach a tentokrát v tom nebyla žádná osobní averze (narodil se o 200 let později). Téměř shodné názory na entitu času měl i francouzský matematik Henri Poincaré.  Nezávisle na sobě dospěli ve svých úvahách téměř k identickému závěru, že čas je pouze abstrakce, kterou vnímáme jen pomocí rozdílu mezi konfiguracemi/polohami objektů/těles. (H. P.).

Mach definoval čas až na drobné  nuance podobně. Ve finále podpořili svými úvahami o podstatě času Leibnitze na úkor Newtona. Nikdo z nich netušil že je čeká další střet s úředníkem z Patentového Úřadu. O co v jádru šlo se pokusíme nastínit v další  III. části.

Mach byl navíc filozof a skeptik jenž se zapsal do dějin.„Objektem vědy je komplex počitků, za nimiž nestojí žádná objektivní příčina existující nezávisle na počitcích“. Toto univerzální moudro s platonskou příchutí Albert nepřekousnul a nikdy se s ním nesrovnal. Proto Macha nesnášel. V obecné teorii relativity má dominantní funkci „Einsteinův“ tenzor, jehož autorem je údajně David Hilbert, kterého Albert požádal o spolupráci poté, kdy si Grossmann uvědomil, že matematická podpora Einsteinových bizardních konstrukcí je nad jeho síly. Tandem Einstein-Hilbert netrval dlouho. Hilbert byl frustrován když zjistil, že některá jeho matematická řešení byla citována bez jeho souhlasu. V rozhořčení se vyjádřil i k Albertovým matematickým kvalitám. A.E. by prý u nich doma v Gottingen (1895) kde Hilbert učil, měl potíže s maturitou. Dnes o sto roků později vidíme, co dělá propaganda a jaká prodejná děvka je historie. Podvody, korupce, propaganda (dnes tzv PR) hrály vždy prim bez ohledu na společenský systém. A sociální indikátory třetího tisíciletí jednoznačně naznačují, že bude hůř. Dobře už bylo.

I když se geocentrická soustava následně zhroutila, mythus vzniku vesmíru současně s časem přežívá dodnes. Tento nesmysl/hovadinu, tzv. Big Bang osvěžil a bez většího odporu prosadil belgický katolický kněz a matematik Georges Lamaitre okolo roku 1927. Údajně byl inspirován Einsteinovými rovnicemi OTR. Problémem je fakt, že velký Albert sám žádné elegantní rovnice v té době (1904) sám zplodit nemohl. Fáma, že jejich autorkou byla jeho kolegyně Mileva, nadaná srbská studentka matematiky, s kterou se navíc oženil, je hloupost. Mileva žádnou školu nikdy nedokončila a na matice v Heidelbergu pobyla pouze rok. Ikona fyziky na tom nebyla o mnoho lépe. V šestnácti se přihlásil k studiu na VŠT v Curychu. U přijímaček neuspěl a bylo mu doporučeno, aby si dokončil střední školu. (takovou českou devítiletku). Odmaturoval 1896 a byl přijat na VŠT, kterou dokončil po čtyřech letech (1900). Potom dva/tři roky ralaxoval a konečně na přímluvu otce svého spolužáka Grossmanna dostal podřadné místo v Patentovém Úřadu v Bernu. Tam při vyhodnocování nesmyslných patentových žádostí se prý intenzivně ponořil do studia vyšší matiky (diferenciální rovnice, analytické funkce, variačního počtu, lagrangeových rovnic, laplaceových a fourierových transformací) a publikoval článek v Annalen der physics. A ejhle jsme přímo u zrození absurdních vědeckých „faux pas“ 20. století. Speciální teorie relativity, rychlost světla C=konstanta a E=m.C kvadrát. Články, které v tom časopise publikoval, neuváděly žádné odkazy/reference. Jde o nové převratné myšlenky a žádná konfrontace není nutná, i když byly navrženy a popsány o desítky let předtím. Heuréka! A co francouzský matematik Henri Poincaré, který STR formuloval již v roce 1900, kdy se Guru u státnic trápil nad derivacemi a integrály? Vy co jste po maturitě absolvovali elektrotechniku, fyziku, matematiku, si po pěti letech náročné dřiny vybavte zoufalce, co se pokoušeli tyto obtížné obory studovat večerně nebo dokonce dálkově při zaměstnání. Čistě pro srovnání s největším géniem všech dob, který tu „genialitu“ do sebe nasál po dvouleté přestávce nic nedělání, aby za další dva roky v práci na P.Ú. oslnil svět. Nabízí se otázka, jestli si Poincaré nepopletl adresy a svoji práci o STR nezaslal omylem na P.Ú. Údajně  byla doručena do renomovaného časopisu Annalen der Physics o měsíc dříve než ji zveřejnil Albert. Ale nějak v té prestižní redakci zapadla pod stůl. To se stává. Opravdoví matematici/fyzici nemají lokty a většinou žijí ve svém interním světě a ten okolní je nevzrušuje. Neusilují stát se rektory ani veřejnými  modlami.

A k tomu setkání  Lemaitre – Einstein v roce 1933.

O čem si povídali v podstatě nic nevíme. Katolický kněz měl prohlásit, že Einsteinovo vnímaní „všehomíru“ je opovrženíhodné, i když jeho tzv. rovnice jsou podnětné a přivedly ho k hypotéze „velkého třesku“. Božského fyzika rozladilo, že nabízející se (implicitně) „Big Bang“ ve „svých“ rovnicích přehlédl a nové hypotetické koncepci propagované společně Friedmannem/Lemaitrem oponoval. Matematické rovnice prý vždy nemusí produkovat pravdivé výsledky. Německý filozof Pichmann poznamenává, že rovnice je buď správná anebo krásná a je na vědci rozhodnout, kterou „ulicí“ se vydá. Cesty poznání, které jsou současně pravdivé i krásné, jsou limitovány a pouze jen několik málo vzdělanců má právo na židli v chrámu vědy. To že Guru změnil názor, se dalo předpokládat. Za Lemaitrem stál Papas, církev a celý křesťanský svět. To je síla, s níž se konfrontace nevyplácí i když se v 20. století od klateb a upalování upustilo. Vlk se nažral a koza zůstala celá, lapidárně řečeno, ovečky dále mečí o stvoření a počátku vesmíru a sága o nejgeniálnějším matematikovi/fyzikovi všech dob pokračuje.

Buďte ve střehu a především pozorujte modrý posuv galaxie v Andromedě, která se k naší galaxii blíží rychlostí 266 km/sec navíc má hmotnost 360 miliard sluncí. Údajně k nám dorazí už za 1 až 5 miliard let. Vágní údaj, ale dostatečný na stažení „nerotující černé díry“ v dolní části zad, nespavost a pocení. A co experti? Stephen Hawking, Michio Kaku, Lawrence Kraus a Brian Cox. Musí to být muka.

První část: http://www.nwoo.org/2015/07/20/pokus-o-navrat-k-zakladnim-kamenum-cast-i/