Uspokojí se Putin mírnou úpravou hranic, připravuje na Ukrajině převrat nebo se zastaví až na Baltu? Co se bude dít při odpálení první střely? Kdo ji vypálí a jak se bude válečný požár hasit? Jasnou odpověď na tuto otázku nemáme, kolem této události se rojí tolik různých a protikladných zpráv, že můžeme podle Sókrata říct – víme, že nic nevíme. Přesto můžeme, na základě zkušeností s průběhem podobných spletitých her, dospět k  závěrům, které mají jistou míru objektivity.
   

První otázka – komu tento konflikt prospívá? Přináší něco pozitivního Ukrajině, Rusku, Americe, Evropě? Nemusíme mít spolehlivé zprávy z Ukrajiny, abychom dospěli k závěru, že tato situace není Ukrajincům, kromě omezeného počtu válkychtivých rusofobů, plukovníků a obchodníků se zbraněmi, vůbec po chuti. Mají dost svých každodenních starostí, než aby si přáli jakýkoli konflikt. Ukrajina, hýčkaná západními politiky a dodavateli zbraní, se propadla na dno nejchudších evropských států a jejím nejcennějším vývozním artiklem je levná pracovní síla.

V našem tisku se objevila zpráva o tom, že v případě válečného konfliktu, Evropa vřele uvítá lidi, kteří budou ve statisících prchat z válečné zóny. (Evropa by migraci Ukrajinců uvítala. Rozhovor s Davidem Stulíkem. Lidové noviny 29. ledna.)  Cynismus a pokrytectví tohoto prohlášení lze stěží překonat. Není to nic jiného než přání, aby válka už konečně začala. Nad míněním tohoto pána bychom mohli mávnout rukou, ale – pozor! – on je „analytikem bezpečnostního centra Evropské hodnoty“ a má za sebou 12 let působení v Kyjevě ve funci dobře placeného mluvčího delegace EU. Tak  zřejmě ví, jak se EU na ukrajinskou krizi dívá.

Náš ministr zahraničí si zase pohotově obléká ukrajinskou vojenskou vestu, ale zapomněl, že není válečným zpravodajem v cizích službách, ale českým ministrem zahraničí. Naši předchozí ministři zahraničí nás však již naučili dívat se na ně jako na extra třídu, která ví, jak si má naše malá země počínat, aby na politické burze Západu získala vysoké ocenění, správně rating.
   

Ptejme se dále – leží Putinovi na srdci především starost o ruské občany, kteří se po rozpadu Sovětského svazu octli v cizích státech, kde je nemají moc rádi, ale kde se již jakžtakž zabydleli a kde by z nich případná válka vytvořila blízký terč? Stojí to za to vyvolat byť jen malou válku? Putin dobře ví, že válka je nenasytný dravec, vyžadující stálou stravu lidských obětí a do krajnosti oddalující svůj konec?
   

Jak se dívá na tuto třaskavou situaci prezident Biden? Tím, že hned na začátku konfliktu prohlásil, že Spojené státy kvůli Ukrajině nepůjdou s Ruskem do války, jako by Putina vybízel – prosím, posluš si, ukaž, zda jen zbůhdarma neharašíš zbraněmi! Má snad v úmyslu vylákat netrpělivého medvěda do léčky? To není nic nového –  Brzezinski již v roce 1979 přesvědčil Cartera, aby Američané tajně podporovali mudžahedíny v Afghánistánu, a tím aby Sověty povzbudili k vpádu do neovladatelné země. Tato lest se podařila. Biden je sice horlivý katolík, ale víra mu nevadila, když podporoval válku proti Saddámovi Husajnovi, zdůvodňovanou navíc lživými argumenty. Na druhé straně by se velmi radoval, kdyby se Rusové zapletli do dlouhotrvajícího bratrovražedného boje, kdyby se jim Ukrajina stala “jejich Vietnamem“. Tím, že Biden jednou rukou vybízí Putina k útoku na Ukrajinu, a druhou tam posílá zbraně své i cizí, dopouští se podlosti a hříchu, z něhož ho žádný farář nevyzpovídá.
   

Biden, který nepřipraveným a nekoordinovaným útěkem z Afghánistánu zaskočil nejen domácí loutkovou vládu, ale i své evropské spojence v NATO, vidí v ukrajinské krizi možnost znovu se pevně chopit zplihlých otěží a znovu posílit jednotu organizace, o které Macron již před časem prohlásil, že prodělala mozkovou mrtvici.  A co taková válečná mašinerie potřebuje víc, než nebezpečného a dobře vyzbrojeného nepřítele? Navíc se otevírá hned několik možností. Za prvé ukázat vrtkavé Evropě sílu svých zbraní i vývozu (břidlicový plyn), za druhé možnost podkopat její zlepšující se vztahy s Ruskem, za třetí zvýšit její podíl na přípravách války a za čtvrté rozšířit počet svých základen v Evropě.

Hned několik much jednou ranou.
   

Proslýchá se, že prezident Zelenskij není nadšen tím, že Amerika má zájem na eskalaci napětí. Nejméně si to přejí obyčejní obyvatele Ukrajiny, ať již mluví víc ukrajinsky než rusky nebo zvláštní směsí obou jazyků. Prezidentu–komikovi není do žertu, když vidí, že Biden a jeho evropští nohsledi odvolávají své lidi z ambasád. Komu by se líbilo, když do ohně přilévají olej ti, které by případný požár vůbec nepálil?

Proč Biden, když Američané opouštěli Afghánistán, nedal včas pokyn ambasádám členských států NATO v Kábulu, aby diplomaté rychle opustili nebezpečnou zemi? A proč dnes k malé radosti kyjevských politiků odvolává své občany z Ukrajiny? Ale Ukrajina se zatím ještě nepotápí, nikdo  dosud neodpálil podvrženou ani přímou střelu, a diplomatická jednání, pokud vím,  nedospěla ke konci. Co můžeme obyvatelům Ukrajiny (i sobě) přát, než aby se krize vyřešila jednáním, dohodou a bez krveprolévání. Stačí, aby kyjevská vláda dodržela závazek Minských dohod a umožnila Rusům v enklávách žít po svém a přitom ve shodě s kyjevskými zákony, a bude klid. Proč se toto řešení již osm let blokuje? Není to proto, že pro Západ by potom Ukrajina již neměla cenu jako neustálé ohnisko neklidu na východních hranicích a nástupiště k budoucímu útoku na Rusko?
  

Dnes si již Ukrajinci uvědomují, a dochází to i vládě v Kyjevě, že jsou jen malým pěšákem v dlouholetém soupeření Ameriky s Ruskem.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)