Tato vada není vrozená, nýbrž způsobená konkrétními společenskými příčinami. Jednotlivci postižené skupiny si uchovávají v rámci profese a  praxe dovednosti a schopnosti, ale přitom myslí a jednají ve věcech důležitých pro kolektiv nerozumně, předpojatě. Psychoanalytik C.G. Jung v pojednání o nerovnováze psychických prvků v člověku napsal, „že sto  chytrých lidí tvoří, jak známo, jednoho velkého blbce“.  Šíření psychózy se podobá Bechtěrevově „kolektivní reflexi“, kdy jednotlivci reagují na vnější impuls jakoby pod vlivem jenoho impulzu, jedné nákazy. Pokud se politici a moderátoři odmítají holit, je to zábavné, ale horší je, když si tímto způsobem osvojují a šíří stejná hesla, stejné názory.  
   

Psychóza hraje v dějinách důležitou roli při přípravě války, zejména v situaci, kdy bojové akce neprovádějí žoldnéři, ale občané, které je nutno psychicky na válku připravit. Do hry je nutno zapojit  vznešené pohnutky – národní, náboženské i jiné etické principy. V dnešní době se jako důvody osvědčují lidská práva – co může být vznešenějšího než nezištné šíření demokracie do zaostalých a přitom nevděčných zemí? V některých případech je nutno dát lidská práva stranou –  oprávněné požadavy Rusů na Ukrajině, aby byla uznána jejich jazyková, náboženská a kulturní práva, jsou již sedm let popírána, přestože tento požadavek obyvatel Donbasu a Luhaňska je součástí mírového paktu, kterým byla v roce 2015 ukončena válka na východě Ukrajiny. Jakmile se prezident Porošenko pokoušel tento bod Minských dohod řešit, narazil na tak drastický odpor malé skupiny pravicových stran a soukromých vojenských útvarů (pověstná úderka Azov se nerušeně označovala fsašistickými symboly), že okamžitě s těmito pokusy přestal a pohotově se přidal na jejich stranu  – jeho příštím volebním heslem bylo trojjediné heslo „jazyk – víra – armáda“. Kdo dnes zjistí počet politiků, poslanců, novinářů, kteří byli  za své pokusy uzavřít s ruskými vzbouřenci kompromis, zabiti? A kdo zná počet obyvatel východních oblastí, kteří byli za podezření ze separatismus zatčeni a dodnes plní ukrajinské věznice?
   

V dobách, kdy války vyhlašovali monarchové, lid jim do toho neměl co mluvit. Proto jej nebylo třeba předem zpracovávat a připravovat. Kolem prusko-rakouské války roku 1866 nevznikla žádná propagační hysterie, a císař Franz Joseph byl nemile překvapen, že vídeňáci, když večer dorazila zpráva o prohrané bitvě u Hradce Králové, nepřerušili své plánované zábavy a kratochvíle. Ale od dob prusko-francouzské války 1870 až po obě světové války si velmoci vypracovaly velkolepou kouřovou clonu z těch nejvnešenějších myšlenek a cílů, aby připravovaným masakrům dodaly zář a punc vznešenosti a slávy.
    

Příčina tohoto mámení a klamání je zjevná ¬– lépe se bojuje proti soupeři, kterému nasadíme psí hlavu, koho vylíčíme jako nepřítele vzbuzujícího strach a hrůzu. Tato ideologická kanonáda se již od porážky Hitlerova Německa stala nepostradatelnou součástí soupeření velmocí. Je přitom dík zdokonalování komunikačních a mediálních prostředků stále účinnější, hlučnější, hysteričtější. Občane, dělej co dělej, jejímu působení se nevyhneš!
  

Negativní a přímo zákeřnou vlastností uměle pěstované psychózy je to, že se obrací jako bumernag proti tomu, kdo ji vyvolává – původce  se sám stává obětí své fikce.

Dobře je to patrno na způsobu, jakým západní média líčí Putina jako politika a člověka.

Existuje záplava odpuzujících charakteristik  – tvrdí se, že jde o psychicky  narušeného jedince, trpí prý paranojou, megalomanií,  autismem, zákeřností hráče pokru. Jeho spolupracovníky nazývají klikou, partou, je prý špatně informován, ale koneckonců to nerozhoduje, protože na nikoho nedá, jedná z vlastní úvahy, podléhá vrtochům. (Jako jednu z početných statí tohoto typu o Putinovi doporučuji  Place your bets, Sázejte, opatřenou karikaturou Putina při hře pokru. The Economist, 29.1.) Nejeden západní státník, tím spíš novinář, ho přirovnává k Hitlerovi (budiž dík Schwarzenbergovi, že tuto hloupost popírá).  Bidenovi zase dotěrný novinář vnutil charakteristiku Putina jako zabijáka, (killer), což je takové vybočení z normy, že se k tomu  nepropůjčil ani Reagan ani Thatcherová, i když si o sovětských předácích nemysleli nic dobrého. Jen malá poznámka k Bidenovi: proč si naši komentátoři nevšimli jeho manýry nahrazovat věcné hodnocení událostí vzletnými metaforami, jako když průběh dvacetileté války v Afghánistánu popsal jako „příliv a odliv“. Není to důsledek psychózy?
   

Jednou  z důležitých příčin, proč jsme svědky takové podivné hry je, že nad fiktivním hodnocením skutečnosti  získává nadvládu falešná představa vsugerovaná dlouhodobou propagandou. Psychóza přebírá iniciativu, místo reálných možností, jak  válku a sedmiletou  krizi na Ukrajině zažehnat, vynášejí se propíchnuté karty – obrana ohrožených Ukrajinců; jejich právo vstoupit do NATO (což se  jim současně odpírá, protože velká válka by byla v rukou hrstky fanatiků a dobrodruhů); hledání existenčních důvodů NATO a posilování ideologické a finanční  podpory rozkliženého paktu; důraz na vojenskou závislost Evropy na Americe; rozšiřování amerických základen ve Střední a Východní Evropě jako záruka, že Rusko nezaháijí invazi na Západ; nutnost zbavit Evropu závislosti na třikrát lacinejších ruských energetických zdrojích, a nad tím vším velký prapor s nápisy –  svoboda, demokracie, blahobyt!
   

Proti tomu je nesporná realita – nikdo nechce válku. Nechtějí ji ani Ukrajinci, kteří by měli propadnout zoufalství nad hrozivými rusko-běloruskými manévry; válku nechtějí Rusové doma ani na východní Ukrajině; válku si nepřejí Němci, Francouzi ani jiné evropské státy; válku nechtějí občané Ameriky. Každý má dost svých starostí z covidu, klimatu, inflace, vrtkavosti trhu, zadlužování a dalších egyptských ran, příznačných pro nejdynamičtější a nejžravější ekonomický systém. O starostech těch chudých a zapomenutých zemí se raději nebudeme šířit.
   

Můžeme věřit tomu, že jediným tvorem, který si přeje válku, je Putin?