Před osmi lety byl demokraticky zvolený prezident odvolán z funkce demonstranty mávajícími vlajkami Evropské unie. Viktor Janukovyč byl v roce 2010 zvolen prezidentem Ukrajiny, aby si odsloužil pětileté funkční období. Jeho působení v úřadu však bylo náhle ukončeno, když byl odvolán kvůli svému odmítnutí podepsat asociační dohodu s EU.

První dekáda 21. století byla pro EU zlatým obdobím. Byla spuštěna měna euro, blok se rozpínal a euroskeptická hnutí v jeho stávajících členských státech se sotva odlepila od země. Federalističtí ideologové v Bruselu sebevědomě věřili, že toto má být století EU a nic nemůže zabránit tomu, aby nabývala více pravomocí a dále se rozšiřovala na východ.

Po přistoupení středoevropských zemí a pobaltských států byla Ukrajina dalším logickým krokem – na což upozornilo hlasování v Evropském parlamentu v roce 2005, které nadneslo možnost, že Ukrajina nakonec do bloku vstoupí.

V důsledku toho se do Ukrajiny nalila hotovost z EU jako předzvěst případného přistoupení. Prvním krokem k této eventualitě bylo prohloubení hospodářských vazeb a za tímto účelem byla v roce 2012 zahájena asociační dohoda. Po více než roce vleklých jednání však Janukovyč v listopadu 2013 odmítl dohodu podepsat, což odstartovalo řetězec událostí, které nakonec vedly k jeho pádu.

Protesty propukly kvůli prezidentovu odmítnutí podepsat. Kyjev se stal centrem povstání a městské náměstí Nezávislosti obsadili demonstranti mávající vlajkami EU, což vedlo k tomu, že protesty vešly ve známost jako „EuroMajdan“. Začátkem roku 2014 se však protesty měnily v násilné střety s úřady a právo a pořádek se očividně hroutily. V důsledku toho mnoho lidí bohužel přišlo o život.

21. února bylo dosaženo kompromisu mezi Janukovyčem a opozičními politiky a bylo dohodnuto, že se budou konat předčasné volby. To se ukázalo jako nedostatečné a následující den policie vzdala pokus střežit prezidentský palác a budovy parlamentu. Protestující se proto svobodně a nerušeně dostali dovnitř. V době, která vešla ve známost jako revoluce důstojnosti, byl Janukovyč ukrajinským parlamentem odvolán z funkce prezidenta a donucen uprchnout.

To vše bylo hlášeno jako jakýsi velký vzestup lidu – demokratické povstání proti útlaku. Přesto, když se v lednu 2021 stalo něco podobného v USA v Kapitolu, stejná liberální média se rozzuřila a odsoudila stoupence prezidenta Trumpa jako nebezpečné fašisty. Všimne si tady dvojího metru ještě někdo?

Janukovyč byl sice špatný prezident, ale o to ve skutečnosti nejde. Byl zvolen do funkce na pětileté období, a pokud se ho voliči chtěli zbavit, a zdá se, že jich bylo značné množství, pak mohli počkat další rok a vyloučit ho z funkce. Tak koneckonců funguje demokracie. Nicméně, když byl Janukovyč z cesty, podepsala ukrajinská vláda v březnu 2014 asociační dohodu s EU.

EU se hrdě hlásí jako obránce demokracie – i když každý, kdo chápe, jak to skutečně funguje, ví, jaký je to rozpor – takže by se dalo předpokládat, že Brusel tyto ošklivé scény v Kyjevě rázně odsoudí. Ale ne, šéfové EU se místo toho chovali jako nadšené roztleskávačky.

Jerzy Buzek, tehdejší šéf mocné Evropské lidové strany v Evropském parlamentu, odcestoval na Ukrajinu, „aby vyjádřil podporu rodiny EPP ukrajinskému lidu a jeho evropským aspiracím ve světle protestů na Euromajdanu“. Podobně se v Kyjevě objevil Guy Verhofstadt, bývalý belgický premiér a federalistický europoslanec za stranu uber-EU, a pochválil protestující jako „statečné a odvážné“ za podporu „evropských hodnot, evropských principů a demokracie“. Týden po svržení Janukovyče navíc Evropský parlament schválil rezoluci, která „vzdává hold těm, kdo bojují a umírají za evropské hodnoty“ a „chválí ukrajinský lid za spořádanou změnu moci a za jeho občanskou odolnost v posledních několika měsících“.

V té době jsem byl poslancem Evropského parlamentu a v Bruselu nám byla dána binární volba: buď jste podporoval rozšíření EU na východ a případné přistoupení Ukrajiny, nebo jste byl pranýřován jako sympatizant Ruska, nebo ještě hůř. Snadné by bylo zůstat zticha a nemluvit nahlas, ale pár z nás vidělo, že posun na východ je provokativní a pošetilý, a řekli jsme to.

Můj starý stranický lídr Nigel Farage to uvedl v televizní debatě s tehdejším britským vicepremiérem Nickem Cleggem. Řekl, že podle jeho názoru má EU „krev na rukou“ za „destabilizaci“ Ukrajiny. Podobná prohlášení, která měla jistě kořeny v nanejvýš nepříjemné pravdě, se setkala s výsměšným vytím. Byli jsme také obviňováni, že jsme nechutí k EU nechali zastřít náš úsudek. Nic však nemohlo být vzdálenější pravdě. Viděli jsme, že ambice EU začlenit Ukrajinu slouží jen k rozdmýchávání plamenů a vytváření pukliny od východu na západ v již tak rozdělené zemi.

Navíc jsme věděli, že i když politici chtějí, aby se EU dále rozšiřovala na východ, lidé to nechtěli. Byli jsme na vlastní oči svědky obrovského přílivu Středoevropanů do našich zemí a mysleli jsme si, že přidání dalších 45 milionů Ukrajinců do bloku tento problém jen zhorší.

Důkaz o tom, že jsme v tomto bodě měli pravdu, jsme získali v Nizozemsku v dubnu 2016, kdy nizozemští občané v „poradním referendu“ odmítli dohodu o přidružení mezi EU a Ukrajinou. Proti dohodě, která již byla podepsána, hlasovalo dokonce přes 60% dotázaných. Výsledek však byl do značné míry ignorován a dohoda o přidružení mezi Ukrajinou a EU vstoupila v platnost v září 2017.

EU se proto nemůže vyhnout tomu, aby nesla na svých bedrech svůj díl odpovědnosti za to, co se dnes na Ukrajině děje. Touha bloku hnát se dál na východ vždy vyvolávala třenice a bylo zřejmé, že Ukrajina nakonec uvízne mezi skálou a těžkým místem.

V roce 2014 EU nad davem přivřela oči, protože vyhovoval jejím cílům, a tím pomohla položit základy hrozné situace, v níž se dnes nacházíme. Není to tak, že by někteří z nás tehdy nevarovali – ale bohužel to vypadá, že nikdo neposlouchal.

Paul A. Nuttall je historik, spisovatel a bývalý politik. V letech 2009 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu a byl významným bojovníkem za Brexit.