„Celý Dachau musí zůstat stát. Dachau, Belsen, Buchenwald, Osvětim – všechny. Musí zůstat stát, protože jsou pomníkem okamžiku v čase, kdy se někteří lidé rozhodli udělat ze Země hřbitov. Do něj naházeli všechen svůj rozum, logiku, znalosti, ale nejhorší ze všeho bylo svědomí. A ve chvíli, kdy na to zapomeneme, ve chvíli, kdy nás přestane pronásledovat jeho vzpomínka, se staneme hrobníky.“ – Rod Serling

V politicky nabité, polarizující přetahované, jíž je debata o COVIDu-19, se ocitáme zmítáni strachem z virové pandemie, která dál pustoší životy i ekonomiku, výhrůžkami, nařízeními o očkování a finančními postihy za nedodržování předpisů a neshodami v tom, jak uzákonit veřejné blaho, aniž bychom obětovali svobodu jednotlivce.

Nesoulad je den ode dne disharmoničtější.

Naposledy například redakční rada Salt Lake Tribune navrhla, aby vládní úředníci nařídili hromadné očkování a nasadili Národní gardu „s cílem zajistit, aby lidé bez důkazu o očkování nebyli vpuštěni, no, nikam“.

Jinými slovy, zavřít neočkované a využít armádu k určení toho, kdo bude „svobodný“.

Tato taktika už byla použita dříve.

Proto má značné množství lidí obavy: protože jde o šikmou plochu, která začíná dobře míněnými záměry pro vyšší dobro a končí tyranským zneužíváním, které by nikdo neměl tolerovat.

Pro letmý pohled na to, jak by mohla vypadat budoucnost, kdyby se taková politika prosadila, se podívejte za americké hranice.

V Itálii mají neočkovaní zákaz vstupu do restaurací, barů a veřejné dopravy a mohli by čelit suspendaci z práce a měsíčním pokutám. Podobně Francie zakáže neočkovaným vstup na většinu veřejných míst.

V Rakousku by každému, kdo nedodrží očkovací příkaz, mohla hrozit pokuta až do výše 4100 dolarů. Policie bude mít oprávnění provádět rutinní kontroly a požadovat důkaz o očkování, přičemž za jeho nedodržení hrozí sankce až 685 dolarů.

V Číně, která přijala strategii nulové tolerance, „nulový COVID“, jsou celá města – některá s populací v desítkách milionů – nucena po celé týdny uzavírat domovy, což vede k masovému nedostatku potravin a domácích potřeb. Objevily se zprávy o tom, že obyvatelé „vyměňují cigarety za zelí, tekutinu na mytí nádobí za jablka a hygienické vložky za malou hromádku zeleniny. Jeden obyvatel vyměnil konzoli Nintendo Switch za balíček instantních nudlí a dva vařené knedlíčky.“

Pro ty nešťastníky, kteří se nakazili COVIDem-19, vybudovala Čína po celé zemi „karanténní tábory“: masivní komplexy pyšnící se tisícovkami malých kovových kontejnerů obsahujících jen o málo víc než postel a toaletu. Zadrženým – včetně dětí, těhotných žen a seniorů – bylo údajně uprostřed noci nařízeno opustit své domovy, do karanténních táborů byli převezeni v autobusech a drženi v izolaci.

Pokud tento poslední scénář zní až mrazivě povědomě, měl by.

Před osmdesáti lety jiný autoritářský režim zřídil více než 44 tisíc karanténních táborů pro ty, kteří byli vnímáni jako „nepřátelé státu“: rasově méněcenní, politicky nepřijatelní nebo prostě nevyhovující.

Zatímco většinu osob vězněných v nacistických koncentračních táborech, táborech nucených prací, místech věznění a ghettech tvořili Židé, byli zde také polští státní příslušníci, cikáni, Rusové, političtí disidenti, odbojáři, svědkové Jehovovi a homosexuálové.

Kulturně jsme se natolik upnuli na masové vraždy židovských vězňů nacisty, že přehlížíme skutečnost, že účelem těchto koncentračních táborů bylo původně „věznit a zastrašovat vůdce politických, sociálních a kulturních hnutí, která nacisté považovali za hrozbu pro přežití režimu“.

Jak U.S. Holocaust Memorial Museum vysvětluje:

„Většina vězňů v raných koncentračních táborech byli političtí vězni – němečtí komunisté, socialisté, sociální demokraté – a také Romové (Cikáni), svědkové Jehovovi, homosexuálové a osoby obviněné z „asociálního“ nebo sociálně deviantního chování. Mnohá z těchto míst se nazývala koncentračními tábory. Termín koncentrační tábor označuje tábor, v němž jsou lidé zadržováni nebo vězněni, obvykle za tvrdých podmínek a bez ohledu na zákonné normy zatýkání a věznění, které jsou přijatelné v ústavní demokracii.“

Jak se dostanete odtamtud sem, z koncentračních táborů v Osvětimi do karanténních covidivých středisek?

Spojte si tečky.

Nemusíte být neočkovaní nebo konspirační teoretikové nebo dokonce protivládní, abyste se báli toho, co vás čeká. Stačí si uvědomit pravdu ve varování: moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Tady nejde o COVID-19. Nejde ani o politiku, populistická hnutí nebo nějakou konkrétní zemi.

Jde o to, co se stane, když dobří, obecně slušní lidé – rozptýlení uměle vytvořenými krizemi, polarizující politikou a bojem, který rozděluje populaci na válčící tábory „my vs. oni“ – si nevšimnou hrozícího nebezpečí, které hrozí vymazat svobodu z mapy a uvrhnout nás všechny do řetězů.

Jde o to, co se stane, když je jakákoliv vláda zmocněna přijmout postoj „dodržuj, nebo trp následky“, který je vynucován prostřednictvím mandátů, lockdownů, trestů, vazebních středisek, stanného práva a neúcty k právům jednotlivce.

Právě tímto způsobem začíná šikmá plocha, kdy jsou propagandistické kampaně o veřejném blahu důležitější než svoboda jednotlivce, a končí lockdownem a koncentračními tábory.

Znamení nebezpečí jsou všude.

Claudio Ronco, šestašedesátiletý ortodoxní Žid a specialista na hudbu 18. století, poznává tato znamení. Kvůli svému rozhodnutí zůstat neočkovaný je Ronco uvězněn ve svém domě a nemůže se pohybovat na veřejnosti bez digitálního očkovacího průkazu. Už nemůže nastoupit do letadla, ubytovat se v hotelu, jíst v restauraci nebo si dát kávu v baru. Byl ostrakizován přáteli, vyloučen z veřejného života a brzy bude čelit měsíčním pokutám za to, že trvá na svém právu na tělesnou integritu a svobodu jednotlivce.

Pro všechny záměry a účely se Ronco stal v očích vlády nežádoucím, nuceným do izolace, aby neriskoval kontaminaci zbytku populace.

To je šikmá plocha: vláda, která má pravomoc omezovat pohyb, omezovat svobodu jednotlivce a izolovat „nežádoucí“, aby zabránila šíření nemoci, je vláda, která má pravomoc uzavřít zemi, označit celé segmenty obyvatelstva za nebezpečí pro národní bezpečnost a donutit ty nežádoucí – alias extremisty, disidenty, potížisty atd. – k izolaci, aby nekontaminovali zbytek populace.

Svět se touto cestou vydal už dříve.

Jiní ignorovali varovné signály. To si nemůžeme dovolit.

Jak líčí historik Milton Mayer ve své stěžejní knize o nástupu Hitlera k moci, Mysleli si, že jsou svobodní:

„Většina z nás nechtěla myslet na zásadní věci a nikdy na ně nemyslela. Nebylo to třeba. Nacismus nám dal k přemýšlení nějaké strašné, zásadní věci – byli jsme slušní lidé – a tak nás zaměstnával neustálými změnami a ‚krizemi‘ a tak fascinoval, ano, fascinoval, machinacemi ‚národních nepřátel‘, zvenčí i zevnitř, že jsme neměli čas přemýšlet o těch strašných věcech, které rostly kousek po kousku všude kolem nás.“

Německý lid se rozhodl ignorovat pravdu a věřit lži.

Nevšímal si hrůz, které se kolem nich odehrávaly. Jak poznamenává historik Robert Gellately:

„[A]nikomu v nacistickém Německu, kdo se chtěl dozvědět něco o gestapu, koncentračních táborech a kampaních diskriminace a perzekucí, stačí číst noviny.“

Varovné nápisy tam byly, neustále blikaly jako velké neonové nápisy.

„Přesto,“ píše Gellately, „drtivá většina hlasovala pro nacismus, a to navzdory tomu, co se mohli dočíst v tisku a doslechnout se ústně o tajné policii, koncentračních táborech, oficiálním antisemitismu a tak dále. … [T]o se nelze zbavit faktu, že v tu chvíli ho ,podpořila drtivá většina německého lidu‘.“

O půl století později manželka významného německého historika, z nichž ani jeden nebyl členem nacistické strany, vyslovila názor:

„[V] celku se všichni cítili dobře. … A určitě jich bylo osmdesát procent, kteří žili po celou dobu produktivně a pozitivně. … Měli jsme také dobré roky. Měli jsme nádherné roky.“

Jinými slovy, dokud jejich pohodlí stvoření zůstávalo neztenčené, dokud jejich bankovní účty zůstávaly v jednom balíku, dokud nebyli zavíráni, diskriminováni, pronásledováni, hladověni, biti, stříleni, svlékáni, vězněni nebo zabíjeni, život byl dobrý.

Život je dobrý i v Americe, dokud jste schopni se zakuklit do politických fantazií, které líčí svět, v němž má vaše strana vždy pravdu a všichni ostatní se mýlí, a přitom se rozptylovat zábavou o chlebu a cirkusu, která se realitě vůbec nepodobá.

Život v Americe může být dobrý pro hrstku privilegovaných, kteří nejsou zavíráni, diskriminováni, pronásledováni, hladověni, biti, stříleni, svlékáni, vězněni nebo zabíjeni, ale pro nás ostatní je to den ode dne horší.

Což mě přivádí zpět k současné krizi: COVID-19 není holocaust a ti, kdo obhajují nařízené vakcíny, lockdowny a karanténní tábory, nejsou Hitlerem, ale i tak to má předpoklady pro kluzký svah.

Prostředky neospravedlňují cíle: musíme najít jiné způsoby boje proti pandemii, aniž bychom se uchylovali k nařízením a lockdownům a koncentračním táborům. Činit jinak znamená položit základy dalšímu autoritářskému monstru, které povstane a způsobí spoušť.

Nechceme-li minulost opakovat, musíme se poučit z minulých chyb.

27. leden byl dnem vzpomínek, výročím osvobození Osvětimi-Birkenau, dnem vzpomínek na ty, kdo zemřeli rukou Hitlerových nohsledů, a na ty, kdo přežili hrůzy nacistických koncentračních táborů.

Vzpomínky však nestačí. Můžeme se polepšit. Musíme se polepšit.

Jak jasně uvádím ve své knize Battlefield America: The War on the American People a v jejím fiktivním protějšku Denících Erika Blaira, svět balancuje na hraně autoritářského šílenství.

Stačí jediný pevný tlak na tyranii, aby zvítězila.

John W. Whitehead & Nisha Whitehead