Pan primář lituje, že dnes už srpnové události roku 1968 u mnoha lidí nevyvolávají žádný zvláštní neklid, jaký prožívají ti, „kdo „pamatují vojáky Varšavské smlouvy v ulicích českých měst.“ On však důrazně dodává: „Patřím mezi ně a jednoho dne jsem se jako tříletý kluk probudil a před naším domem stála vojenská auta.“ Vskutku výjimečná citlivost na tak malého chlapce. Protože téma Freudova dětského traumatu (ne sexuálního, ale politického) sem zavedl on, lékař, osměluji se mluvit o sobě, o zážitcích svého raného dětství i pozdějších let, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Proč asi jsem si v té době začal z novin vystřihoval kurs ruštiny, proč jsem se pokoušel přijít azbuce a ruštině na chuť? Vyplatilo se mi to – ta trocha ruštiny mi stačila, abych ji použil po sedmi letech, kdy jsem poprvé potkal rudoarmějce. Bylo to v Olomouci, kde vojáci SS z Tabulového vrchu vypálili jedny z posledních výstřelů války a kdy jedna z těchto střel vážně zranila mého nejstaršího bratra. Dovedete si představit radost z Rusáčků, kteří se hlava nehlava valili přes polozbořený most, u jehož vstupu stojí jakoby symbolicky jeden ze vzácných pravoslavných kostelíků u nás. Tudy jsme Jendu nesli na nosítkách na obvaziště.

Nechci však, aby mne vzpomínky odvedly od hlavního témtu, proto připomenu jednu vzácnou vzpomínku na ruského vojáčka, sotva staršího než já – vyměnili jsme si dárky, dlouho jsem jeho knížečku, sbírku lidových písní tištěnou na novinovém papíře, chránil, ale zmizela po letech při jednom stěhování. Když jsme se loučili, přál jsem mu návrat domů – jistě se už těší! Podíval se na mne a bez jakéhokoli důrazu řekl: – Ale já se už nemám kam vrátit. Naše venice už není, fašisti ji spálili a z mé rodiny naživu nezůstal nikdo.

Pan primář Veselka má jiné zkušenosti a především obavy: „Kdykoli se ruský medvěd pohne na Západ (Ukrajina), jih (Krym), východ (Kazachstán) nebo začne pošilhávat na sever (Pobaltí), vidím zase tanky v pražských ulicích a představuji si bezmoc tehdejších Čechů a Slováků.“ Zatím nechám stranou bezmoc mnoha dnešních Slováků překvapených nenadálou přítomností amerických vojáků, a připomenu jen banální pravdu, že říše ruského medvěda odedávna lákala západní dobyvatele pro obrovské přírodní bohatství. Hitler již na začátku svého politického působení prohlásil, že Rusko je jediná země, na jejíž náklady se může Evropa obohatit, a hned připomněl Řád německých rytířů, kteří se vydali s meči a kříži na Východ. (Mein Kampf, 2. díl, 4. kapitola) Touto cestou, jen s jinými prapory, táhl Napoleon, a o tom, jakou porážku utrpěl Hitler ve válce s bolševickou říší, není třeba ztrácet slova. Že se ruský medvěd podvakrát pohnul a probojoval až do centra Evropy, do Paříže a do Berlína, nebyl jeho výmysl a cíl – byl k tomu přinucen logikou války, ne logikou dobývačné výpravy.
   

Když 21. srpna 1968 Brežněv poslal na neposlušné Čechoslováky tanky, uvědomil jsem si, že vládcové v Kremlu si tím sami podřezávají větev pod sebou, že ten režim již nemá nejmenší naději na to, že by se zreformoval a vymanil ze svých vlastních strašidel a sebeklamů. Snažil jsem se i některým vojákům vysvětlit, že tu nemají co dělat, ale jeden raději zaklopil víko tanku a druhý krčil rameny a díval se stranou. Nevypadali jako násilníci.

Nevynášejme však ukvapené soudy, spíš si položme nepohodlné otázky: Kdo nese vinu na tom, že půl druhého milionů Rusů uprchlo z Ukrajiny do Ruska? Jak dlouho mají Rusové žít v enklávě  za  vojenskými zátrasy, v prostoru mezi nebem a zemí? Jak dlouho mají čekat na to, že  Ukrajina, chráněna NATO, jednou podnikne  útok, aby obnovila své umělé hranice, vymyšlené Chruščovem a nadekretované svévolným administrativním aktem, který porušil odvěké hranice Ruska? Není v těchto otázkách mnoho zlého a absurdního, co nelze smést se stolu jednoduše tím, že jde, holt, o zákon? Ale jde vyznavačům práva skutečně o spravedlnost? Máme vypočítat, kolik válek, převratů a vzpour uvedli do chodu právě Američané, neohlížející se na mezinárodní zákony, ale spoléhající na svou vojenskou sílu?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)