Nejsem od přírody pacifista. Jako kluk jsem měl luk i kolty a si hrál si s ostatními na indiány a kovboje. Vlastnil jsem taky krásnou dřevěnou pušku a Kapitán Klos nebo Čtyři z tanku a pes byly moje oblíbené seriály. Taková byla doba a můžu říct, že na ni rozhodně nevzpomínám ve zlém. Od těch dob mi ovšem přibylo pár vrásek a dnes chápu, proč děti nebo jinak nedospělé osoby nemohou rozhodovat o budoucnosti ničeho. Natož planety!

Není jisté jaká první zbraň byla vynalezena v dějinách Země, ale rozhodně na 100pro je jisté, že tato první zbraň neměla sloužit k obraně. Jestli touto zbraní byly ruce nebo klacek v ní je zcela lhostejné. Důležitým faktem je to, že primárně zbraně ke svému životu potřebují ti, kteří chtějí útočit a to i přes alibistické pojmenování ministerstev obrany.

Proč se ozbrojené útoky provádějí není pro hlavní myšlenku tohoto blogu až tak důležité, ale jen tak pro pořádek si některé z nich můžeme uvést. Jako nejčastější důvod v dějinách se jistě řadí neoprávněné získání cizího bohatství. Těžko odhadnout jakým dílem, ale soukromě bych tipoval, že to bude něco kolem 99,99% všech násilných útoků, které měly za účel získat cizí zlato, peníze, území, nerosty, ženy, dobytek nebo jen potraviny či nějaké zboží. Dalšími důvody proč lidé provádějí útoky na jiné osoby může být násilné prosazování a vnucování osobních názorů, ochrana cti nebo pomatení mysli útočníka, ale je jasné, že jejich absolutní počet, v porovnání s hlavním důvodem, je naprosto bezvýznamný.

Skutečnost, že už někdy v prehistorii se mezi námi vyskytovali jedinci, kteří měli potřebu získávat bohatství za pomocí klacků a dnešní stav světa nám dokazuje, že tito agresivní zloději se mezi námi vyskytují i dnes. Jediný rozdíl mezi těmi v dávnověku a současnými je v tom, že dnes jejich ochablé tělo už klacek nezvedne a tak jsou nuceni zaplatit výcvik a službu těch, kteří to dokážou – mladých a blbých – tedy takových, kteří zůstali vývojově někde na úrovni mého ranného dětství.

Ovlivnit myšlení mladého člověka je relativně snadné. I když to podle zvířecích skřeků instruktorů na vojenských cvičácích vůbec nevypadá, tak na rozpracování lidského mozku existuje celá řada odborných vědeckých studií a psychologických testů. Cílem a také konečným výsledkem systematické drezury mladých lidí byla vždy nekritická poslušnost a bezmyšlenkové vyplňování příkazů nadřízených autorit. V podstatě se jedná o k dokonalosti dovedenou technologii výroby smrtícího stroje z lidské bytosti, která ještě před měsícem chodila do práce a s dětmi na louce válela sudy.

Asi nejlépe proces zmanipulování popsal Stanley Milgram ve svém díle Obedience to authority (1974). Níže si uvedeme krátký úryvek, který – jak sami zjistíte – by se měl tesat do kamene a všechny generace všech národů světa by se ho měly povinně naučit i pozpátku.

Při čtení je dobré mít na paměti, že autor není spisovatel, ale vědecký pracovník. Text je tedy přes svou stručnost myšlenkově velmi objemný a neuvěřitelně výstižný a z tohoto důvodu je vhodné si jej přečíst několikrát. Tímto končím, níže si již nedovolím cokoli komentovat a dále následuje jen text Stanley Milgrama:

Poslušnost a válka ve Vietnamu

Každá generace se s problémem s poslušností setká prostřednictvím vlastní historické zkušenosti. Spojené státy před nedávnem ukončily účast v nákladné a kontraverzní válce v jihovýchodní Asii.

Seznam nelidských činů vykonaných běžnými Američany ve vietnamském konfliktu je příliš dlouhý na to, abychom ho detailně zdokumentovali (Taylor, 1970; Classer, 1971; Halberstam, 1965). Jen si připomeneme, že naši vojáci běžně vypalovali vesnice, používali politiku volné střelby, ve velkém měřítku používali napalm, proti primitivním armádám používali nejmodernější vojenské technologie a prokazatelně masakrovali stovky neozbrojených civilistů.

Psychologovi tyto věci nepřipadají jako neosobní historické události, ale jako činy provedené lidmi, jako jsme my všichni: lidmi, které ovlivnila a pozměnila autorita, a proto se vzdali pocitu osobní zodpovědnosti za svoje činy.

Jak je možné, že ze slušného člověka se v průběhu několika měsíců stane někdo, kdo zabíjí lidi bez jakýchkoli výčitek svědomí? Prozkoumejme tento proces.

Nejdříve musí být tento člověk z pozice mimo systém vojenské autority přesunut dovnitř systému. Formálně to zajistí dobře známý povolávací rozkaz, povolaný voják složí přísahu, čím se posílí jeho pocit závazku vůči své nové roli.

Vojenské výcvikové prostory jsou oddělené od širší komunity, čímž se zaručí nepřítomnost konkurenčních autorit. Odměny a tresty jsou udělované podle toho, jak dobře voják poslouchá. V základním výcviku stráví voják období několika týdnů. I když předstíraným záměrem výcviku je vyzbrojit vojáka vojenskými zručnostmi, jeho základním cílem je odstranit a zlomit poslední zbytky osobní individuality a svébytnosti.

Hodiny strávené ve výcvikovém prostoru nemají za úkol naučit vojáka efektivně pochodovat. Cílem je disciplína a způsob, jak dát podřízení se jednotlivce organizačnímu módu viditelnou podobu. Kolony a čety se pohybují unisono a reagují na autoritu velitele výcviku jako jeden muž. Taková seskupení netvoří jednotlivci, ale automaty. Celkový cíl vojenského výcviku je redukovat vojáka do tohoto stavu, eliminovat jakékoli stopy ega a prostřednictvím vydatného působení zabezpečit internalizované přijetí vojenské autority.

Před přemístěním do válečné oblasti si dá autorita záležet, aby zadefinovala význam řízení vojáka způsoby, které ho spojují s hodnotovými ideály a vyššími cíli společnosti. Brancům řeknou, že ti, na které budou v boji útočit, jsou nepřátelé jejich národa a dokud nebudou zničeni, tak jejich zem bude ohrožena. Situace je zadefinována tak, že kruté a nehumánní chování je omlouváno. Další prvek ve Vietnamské válce umožnil kruté chování – nepřítel byl jiné rasy. O Vietnamcích se běžně hovořilo jako o šikmookých, jako by to nebyli lidé, a tedy nebyli hodni soucitu.

Ve válečné zóně nastává jiná realita. Voják se střetává s nepřítelem, který je trénován a indoktrinován podobným způsobem. Jakákoli dezorganizace ve vojákově sboru představuje pro jeho jednotku nebezpečí, protože potom to bude méně efektivní bojová jednotka a stane se objektem porážky. Takže udržení disciplíny se stává prvkem přežití a vojákovi nezůstává nic jiného než poslouchat.

V rutinním vykonávání svých povinností voják nepozná žádné individuální omezení zabíjet, zraňovat nebo mrzačit druhé, ať už vojáky nebo civilisty. V důsledku jeho činnosti muži, ženy a děti trpí muka nebo zemřou, ale pro něj nejsou tyto události osobně významné. Vykonává misi tak, jak mu rozkázali.

Někteří vojáci vnímají možnost neuposlechnutí nebo zběhnutí, ale sama situace, ve které se nacházejí způsobí, že se to nezdá být praktické. Kam by dezertovali? Navíc, za neuposlechnutí jsou přísné tresty a je tu silná internalizovaná báze uposlechnout. Voják nechce vypadat jako zbabělec, neloajální nebo protiamerický občan. Situace byla zadefinovaná tak, že prostřednictvím podvolení se, vnímá sám sebe jako patriota, odvážného a silného člověka.

Bylo mu řečeno, že zabíjí pro správnou věc a tato definice přichází z toho nejvyššího místa. Nejen od velitele čety, nejen od nejvyšší generality ve Vietnamu, ale od samotného prezidenta. Lidé, kteří doma protestují proti válce, jsou pohoršeni, protože voják je lapen do struktury autority a ti, kteří ho obviňují z ďábelských činů, ohrožují samotná psychologická přizpůsobení, díky kterým dokáže takto žít. Jen přežít den a zůstat naživu je samo o sobě dost těžké, není čas starat se o etiku.

…

Originální text:

Obedience and the War in Vietnam

Every generation comes to learn about the problem of obedience through its own historical experience. The United States has recently emerged from a costly and controversial war in Southeast Asia.

The catalogue of inhumane actions performed by ordinary Americans in the Vietnamese conflict is too long; to document here in detail. The reader is referred to several treatises on this subject (Taylor, 1970; Classer, 1971; Halberstam, 1965). We may recount merely that our soldiers routinely burned villages, engaged in a “free-fire zone” policy, employed napalm extensively, utilized the most advanced technology against primitive armies, defoliated vast areas of the land, forced the evacuation of the sick and aged for purposes of military expediency, and massacred outright hundreds of unarmed civilians.

To the psychologist, these do not appear as impersonal historical events but rather as actions carried out by men just like ourselves who have been transformed by authority and thus have relinquished all sense of individual responsibility for their actions.

How is it that a person who is decent, within the course of a few months finds himself killing other men with no limitations of conscience? Let us review the process.

First, he must be moved from a position outside the system of military authority to a point within it. The well-known induction notice provides the formal mechanism. An oath of allegiance is employed to further strengthen the recruit’s commitment to his new role.

The military training area is spatially segregated from the larger community to assure the absence of competing authorities. Rewards and punishments are meted out according to how well one obeys. A period of several weeks is spent in basic training. Although its ostensible purpose is to provide the recruit with military skills, its fundamental aim is to break down any residues of individuality and selfhood.

The hours spent on the drill field do not have as their major goal teaching the person to parade efficiently. The aim is discipline, and to give visible form to the submersion of the individual to an organizational mode. Columns and platoons soon move as one man, each responding to the authority of the drill sergeant. Such formations consist not of individuals, but automatons. The entire aim of military training is to reduce the foot soldier to this state, to eliminate any traces of ego, and to assure, through extended exposure, an internalized acceptance of military authority.

Before shipment to the war zone, authority takes pains to define the meaning of the soldier’s action in a way that links it to • valued ideals and the larger purposes of society. Recruits are told that those he confronts in battle are enemies of his nation and that unless they are destroyed, his own country is endangered. The situation is defined in a way that makes cruel and inhumane action seem justified. In the Vietnamese War, an additional element made cruel action easier: the enemy was of another race. Vietnamese were commonly referred to as “gooks,” as if they were subhuman and thus not worthy of sympathy.

Within the war zone, new realities take over; the soldier now faces an adversary similarly trained and indoctrinated. Any disorganization in the soldier’s own ranks constitutes a danger to his unit, for it will then be a less effective fighting unit, and subject to defeat. Thus, the maintenance of discipline becomes an element of survival, and the soldier is left with little choice but to obey.

In the routine performance of his duties, the soldier experiences no individual constraints against killing, wounding, or maiming others, whether soldiers or civilians. Through his actions, men, women, and children suffer anguish and death, but he does not see these events as personally relevant. He is carrying out the mission assigned to him.

The possibility of disobeying or of defecting occurs to some soldiers, but the actual situation in which they now function does not make it seem practical. Where would they desert to? Moreover, there are stringent penalties for defiance, and, finally, there is a powerful, internalized basis for obedience. The soldier does not wish to appear a coward, disloyal, or un-American. The situation has been so defined that he can see himself as patriotic, courageous, and manly only through compliance.

He has been told he kills others in a just cause. And this definition comes from the highest sourcesnot merely from his platoon leader, nor from the top brass in Vietnam, but from the President himself. Those who protest the war at home are resented. For the soldier is locked into a structure of authority, and those who charge that he is doing the devil’s work threaten the very psychological adjustments that make life tolerable. Simply getting through the day and staying alive is chore enough; there is no time to worry about morality.

…