Ukrajina „ще не вмерла“ (ještě neumřela) a dožila se dalšího – dvacátého čtvrtého výročí nezávislosti. Ničím se toto výročí od předchozích neliší. Život na Ukrajině jde pomalu ale jistě svým pořádkem – hledání konečného dna pokračuje. Stejně jako před rokem země vede válku s povstaleckými východními oblastmi, které nesouhlasí s výsledky majdanu. Stejně jako před rokem v tisku běží fámy o blízkém defaultu a krachu ekonomiky. Vezmete-li si rok staré noviny, ujistíte se, že v životě Ukrajiny se prakticky nic nezměnilo.

Vloni přijela Merkelová do Kyjeva o víkendu Dne nezávislosti, letos jede Porošenko za ní. Přehlídka nebude, ale písně, zpívání hymny a čestné salvy nedopustí, aby se patrioti nudili. Stejně jako vloni nás straší energetickými kolapsy, hrozí dalším zvýšením tarifů, požadují, aby se šetřilo teplem a energií a žádají ještě o chvíli strpení.

A život v Kyjevě začíná dodržovat pravidla opravdové nezávislosti – v podobě odpojení celých městských čtvrtí od zásobování teplou vodou, nedostatečné údržby silnic a starých zástaveb, od všemožných technologických vymožeností – tak si velká část obyvatel země užívá výdajů na suverenitu už dlouho a drsně. Velká část ukrajinských občanů jsou obyvatelé nevelkých měst a vesnic. Bezpočet ukrajinských městeček je si podobných jak vejce vejci: kostelíky a velkolepé chrámy promíchané se synagogami, dvorky za ploty, stánky na trzích, směnárny na rušných křižovatkách. Nezmizely sovětské názvy ulic a stále více se ruší zanedbané závody. Všude zůstaly památníky padlých ve Velké vlastenecké válce, pamětní desky typu „Zde dva dny bydlel Puškin“, nákladné městské administrativní budovy a vlaječky na zahradách, svatby v limuzínách i svátečních LAZech a prodej náhrobků na krajnicích. V tomto prostředí je normální nostalgie po Svazu, v němž bylo jednoduché dostat se letadlem z Čerkas do Kyjeva nebo ze Žitomíru do Skadovska a zároveň odmítat všechno sovětské dobře naučenými televizními frázemi.

Proto sochy Lenina byly leckde svrženy z podstavců, ulice „Moskevské“ se staly ulicemi „Nebeské stovky“ a vyměnily se vývěsky politických stran. A život jde dál, tiše sklouzávaje dolů. Obyčejní Ukrajinci jsou nadšeni budovami postavenými v době Ruského impéria, a zároveň odsuzují jeho konzervatizmus a přístupy.

Velmi dobře si pamatují, jak pracovali v sovětských strojírenských závodech, kdo jim postavil byt a jak vypadala jejich města před nezávislostí. A jsou to zejména ti lidé, kteří v roce 1991 křičeli, že už nikdy nedovolí Moskvě je okrádat. „Nikdy nebudeme bratry“ se stalo pozdním remakem věčné historie o starých křivdách.

Uplynulo 24 let. Ukrajině už nedává jako dřív život Moskva, zato ji neopouštějí sny o dobytí Evropy, cíl je blízko a nedosažitelný. A pokud si dříve mysleli, že zavalí celý svět cukrem, tak teď sní o otevření ropných polí. Na závěr článků se doplňuje magické zaklínání „Sláva Ukrajině! Doba, kdy budeme žít jako šejkové v oblíbených „Dubajích“ kozáka Gavriljuka, je už blízko. Hlavně aby se toho někdo dožil. Vždyť nezávislost je stabilní. Její účinky se projeví ve statistice negativní dynamiky. Počet obyvatel od roku 1991 klesl o 10 milionů (k 1. 1. 2015 žilo na Ukrajině necelých 43 milionů lidí, v roce 1991 52 milionů).

A stejně vypadá i ekonomika země. Podle údajů OSN v roce 1990 byla Ukrajina na 10. místě ve světě podle úrovně života, v roce 2014 skončila na 68. Pokles ekonomických ukazatelů se kompenzuje nebývalým nárůstem patriotismu. Obsah aktivně nahradila forma. Vyvěšování vlajek, zpívání hymny a společné pojídání knedlíků musí život urovnat. Světový rekord v pádu HDP Ukrajinou překonaný za roky nezávislosti se jistě bude slavit ve velkém stylu. Máme být na co hrdí!

Samozřejmě, že obyvatelstvo pamatující lepší časy, by mohlo tušit, že nezávislost ho přišla příliš draho. Ale na pomoc přišla válka, či spíše ATO. Na ní a na zrádné činy Ruska je možné svést všechny současné problémy na cestě do syté Evropy. Za roky nezávislosti se Ukrajinci naučili mistrovsky nenávidět Rusko, vytvořili kult „одвічних лицарів“ (věčných rytířů) a masově se oblékli do vyšívánek. A ve zbytku zůstala jen absolutní nesnesitelná prázdnota. Ukrajina nemá žádné konstruktivní ideje, žádný určitý plán do budoucna. Jen dožít, jak se zpívá v hymně.

Na provinčních ulicích zabití vesničané v tankistických helmách se usmívají jako živí a přestrojení spokojení svobodovci zdraví Den nezávislosti. Obyvatelé se uctivě zastavují u stanů s „atovci“, aby si vyslechli píseň „про долю, що сурово спіткала в бою…“ Jenže osud nikdo neovlivní. Ten si věrolomně bere „кращих синів України“ (nejlepší syny Ukrajiny) A nikdo se nezajímá, nikdo nechce odpovědi. Jen nový písňový folklór se line z reproduktorů. Vše se tu děje samo jako dech letního vánku. „Чи то вигадка зла, чи то доля такая. Йдуть від нас України найкращі сини…“ (Ať už je to vynález zla nebo osud. Pocházejí z nás nejlepší synové Ukrajiny). Ale nikdo nenapíše píseň o tom, kam se řítí tato země, kdo je odpovědný za bratrovražedný boj a co je třeba dělat. Takový už je trpký osud nezávislé Ukrajiny: změní se z přední země světa na agrární degradovanou kolonii v objetí války. Nic se tu nemění, protože se nemění obyvatelé. Velmi chtěli a upřímně se snažili stát se „ne-otroky“. Ale stali se jen šroubečky v nespravedlivém loupežném systému maskovaném pohádkami o suverenitě a boji za svobodu. Po Kyjevě stejně jako dřív jezdí drahé limuzíny, ale chudáky ničí nejen ekonomicky, ale i fyzicky, když je odchytávají n a frontu tu v šesté, tu sedmé vlně mobilizace. Občané Ukrajiny nechápou, že všechno v tomto světě závisí na nich, že za všechno se budou zodpovídat oni a ne ti, koho je tak pohodlné nenávidět a obviňovat ze svých věčných neúspěchů, a tím spíš ne ti, kdo procesy řídí zpoza oceánu.

Po svátku bude všechno zase jako dřív. Budou zvonit zvony z chrámů a kostelů, budou se rušit závody, starými uličkami se budou rozléhat písně. Další horký západ, další jablka padnou na silnici, další opilci se poperou. Jen někdo padne, někdo umře, někdo se nenarodí. Všem se bude stále nedostávat peněz. Přijde nová „revoluce“, nová hysterie, další projekt století. Ale nic se nezmění. Bude jen hůř a hůř. Dokud se jednoho krásného dne Ukrajinci stanou nezávislými na závislosti. Závislosti na formě zaměňující obsah vlajkou, hymnou a prázdnými slovy. Závislosti na neodolatelné touze vinit ze sv ých problémů druhé. Závislosti na klanění se před Západem a otrockém přání stát se pány. Závislosti na pořádání revolucí a očekávání zázraků. Závislosti na víře v osud a nepřekonatelné okolnosti. Závislosti na kultu smrti, války. Závislosti na boření pomníků, přepisování historie a přání padat stále níž.

To bude den, kdy se občané Ukrajiny osvobodí od mnoha svých závislostí a stane se skutečným dnem nezávislosti Ukrajiny. Ale zatím je to nemožné. Zatím slavíme výročí našeho pádu hloub a hloub. Sláva skutečně nezávislé Ukrajině!

Zdroj: http://ukraina.ru/independence/20150824/1014061382.html