Energetická politika, která zakazuje investice do některých technologií na základě ideologických názorů a ignoruje bezpečnost dodávek, je odsouzena k neúspěchu. (Foto: Flickr)

Energetická krize v Evropské unii nevznikla kvůli selhání trhu nebo nedostatku alternativ. Vznikla politickým tlakem a vnucováním.

Obnovitelné zdroje energie jsou pozitivní silou v rámci vyváženého energetického mixu, nikoliv samy o sobě, a to kvůli nestálé a přerušované povaze této technologie. Politici vnutili nestabilní energetický mix zákazem základních technologií, které fungují téměř 100 % času, což způsobilo prudký nárůst cen pro spotřebitele a ohrozilo bezpečnost dodávek.

Tento týden vydala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová dvě zprávy, které zaujaly mnoho titulků. Nejprve oznámila razantní zásah do trhu s elektřinou a poté na summitu o energetické bezpečnosti v Pobaltí uvedla návrh zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na 45 procent celkového výrobního mixu do roku 2030. Podle ní se nejedná o energetickou krizi, ale o „krizi fosilních paliv“.

Sdělení paní von der Leyenové však mají dva problémy. Evropská energetická krize je způsobena zásahy v masivním měřítku. Navíc masivní zvyšování podílu obnovitelných zdrojů neodstraňuje riziko závislosti na Rusku nebo jiných dodavatelích surovin.

Evropský trh s elektřinou je pravděpodobně nejvíce intervenovaný na světě. Další intervence nevyřeší problémy, které vznikly v důsledku politického designu, jenž způsobil, že energetický mix většiny zemí je drahý, nestálý a přerušovaný.

Ideologie je v energetice špatným partnerem.

Ve většině evropských zemí tvoří 70 až 75 % tarifu za elektřinu regulované náklady, dotace a daně stanovené vládami a ve zbývající části, tzv. liberalizované výrobě, prudce vzrostly náklady na povolenky CO2 kvůli těm samým vládám, které omezují nabídku povolenek, a energetický mix je vnucen politickými rozhodnutími.

Podle BDEW 2021 tvoří v Německu pouze 24 % všech nákladů ve vyúčtování domácností „náklady na dodavatele“. Drtivou většinu nákladů tvoří daně a náklady stanovené vládou: Poplatky za rozvodné sítě (24,00 procenta), příplatek za obnovitelné zdroje energie (20,00 procenta), daň z obratu (daň z přidané hodnoty) (16,00 procenta), daň z elektřiny (6,00 procenta), koncesionářský poplatek (5,00 procenta), poplatek za odpovědnost za offshore (0,03 procenta), příplatek za kombinovanou výrobu tepla a elektřiny (0,08 procenta), poplatek za slevu pro průmysl na poplatcích za rozvodné sítě (1,30 procenta). „Problémem“ je však podle sdělení předsedy Evropské komise trh. Jděte s tím do háje.

Je překvapivé číst, že evropské energetické trhy jsou „volnými trhy“, když vlády vnucují technologie v rámci energetického mixu, monopolizují a omezují licence, zakazují investice do některých technologií nebo zavírají jiné, stejně jako vynucují rostoucí cenu povolenek CO2 omezujících jejich nabídku.

Zásahem bylo odstavení jaderné energie a masivní spoléhání se na zemní plyn a hnědé uhlí, jak to udělalo Německo. Zásahem bylo zakázat rozvoj domácího nekonvenčního zemního plynu v Evropě. Zásahem je uzavření vodních nádrží, když vodní energie je klíčová pro snížení účtů domácností. Zásahem je zvyšování dotací v nevhodnou dobu a následné zvyšování daní na účinné technologie. Zásahem je zastavení plynovodu, který by zdvojnásobil propojení s Francií. Zásahem je zakázat těžbu lithia a zároveň mluvit o obraně obnovitelných zdrojů, které tuto komoditu potřebují. Zásahem je naplnit účet spotřebitele daněmi a regulovanými náklady, které nemají nic společného se spotřebou energie. Intervence je v podstatě řetězec chyb v energetické politice, které vedly k tomu, že Evropa má elektřinu a zemní plyn více než dvakrát dražší než v USA, jak v roce 2013 varoval Durão Barroso.

Evropské ceny elektřiny nejsou drahé náhodou, ale záměrně. Exponenciální nárůst dotací, regulovaných nákladů a ceny emisních povolenek CO2 jsou politická rozhodnutí.

Odstranění energií základního zatížení (jaderné, vodní), které fungují neustále, a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji, které potřebují zálohu zemního plynu a velké investice do infrastruktury, je drahé. Bylo to tak v celé Evropě a bude to tak i nadále.

Přechod k energetice musí být konkurenceschopný a musí zaručovat bezpečnost dodávek, jinak nebude. Další zásahy problémy nevyřeší.

Evropské vlády by se měly postarat o to, aby z účtů domácností vymazaly všechny položky, které nemají se spotřebou elektřiny nic společného, včetně nákladů na chyby v plánování v minulosti, a snížit daně, které jsou jednoduše nedostupné. Tyto položky by měly být ve státním rozpočtu a ostatní nepodstatné výdaje by měly být sníženy, aby se zabránilo růstu deficitů.

Trh není vždy dokonalý, ale státní zásahy jsou vždy nedokonalé.

Vlády jsou strašně špatné ve výběru vítězů, ale ještě horší jsou ve výběru poražených. Neustálé zásahy za sebou zanechávají stopy v podobě dluhů a překročení nákladů, které platí všichni spotřebitelé.

Co se stane, když vláda zasáhne? Z ideologické posedlosti zavře jadernou energetiku a pak je ze 40 procent závislá na uhlí, hnědém uhlí a plynu, jako Německo. Nebo přivede svou stěžejní veřejnou společnost na pokraj bankrotu intervenčními tarify jako Francie. Nebo jako Španělsko vyvolá diplomatický konflikt se svým největším dodavatelem zemního plynu, Alžírskem, a spolu s ním zdvojnásobí své nákupy plynu z Ruska od začátku války do července 2022.

Nyní Evropská unie spěchá s instalací nových plovoucích zařízení na znovuzplyňování. Více než třicet. Problém? Že prakticky všechny lodě se zkapalněným zemním plynem na letošní zimu už byly nasmlouvány.

Ty samé vlády, které odmítaly posílit dodavatelské řetězce zemního plynu, když byl levný, nyní spěchají s obrovskými výdaji na málo efektivní řešení.

Instalace obnovitelných zdrojů neodstraní závislost na zemním plynu. Obnovitelné zdroje jsou z definice nestálé, nestálé a obtížně plánovatelné. Navíc instalace většího množství obnovitelných zdrojů vyžaduje také obrovské výdaje na investice do přenosu a distribuce, což zdražuje tarif.

Větší investice do obnovitelných zdrojů jsou pozitivní, ale žádný politik nemůže říci, že jsou jediným řešením. Klíčovým faktorem je problém skladování, astronomické náklady na síť baterií a potřebnou infrastrukturu, která se odhaduje na více než dva biliony eur, pokud by byla proveditelná. Pokud by dnes Evropa měla stoprocentní mix solární a větrné energie, byl by příliš nestálý a přerušovaný a v obdobích nízké dostupnosti solární a větrné energie by se zvýšila závislost na zemním plynu, který je nezbytný jako záloha, a potřeba vodních a jaderných zdrojů, tedy energií základního zatížení, které fungují neustále. Obnovitelné zdroje, které jsou ve vyváženém energetickém mixu pozitivní, navíc nesnižují závislost na jiných zemích. Země se stávají závislými na Číně a dalších zemích, pokud jde o lithium, hliník, měď atd.

Instalace 45 % obnovitelných zdrojů do mixu neodstraňuje závislost na zemním plynu, pouze ji mírně snižuje v té části faktoru zatížení obnovitelnými zdroji, která je stabilnější (část produkce větru). Ve skutečnosti by byla závislost na obdobích s nízkou spotřebou větrné energie a nízkou výtěžností solární energie extrémně vysoká, a jak jsme již zažili, tato období se shodují s obdobími, kdy jsou plyn a uhlí dražší kvůli větší poptávce.

Pokud nám tato krize něco ukazuje, pak to, že Evropa potřebuje více trhu a méně intervencí. Evropa se do této krize dostala díky kombinaci arogance a neznalosti zákonodárců, kteří řídí energetický mix. Důležitost vyváženého mixu s jadernou, vodní a plynovou energií a obnovitelnými zdroji energie je každým dnem zřejmější.

Intervencionistická energetická politika žalostně selhala. Další intervence to nevyřeší.

Daniel Lacalle