Politika, to je obrovský a velmi složitý svět vztahů mezi lidmi a mezi národy. V televizi sledujeme zprávy a čteme články, v nichž se píše o těch či oněch problémech, konfliktech, státních představitelích. Nacházíme se v gigantickém víru informací a složit si z nich nějaký obrazje velmi těžké. A ještě složitější je pochopit to, kam směřuje svět vedený jedněmi či druhými silami.

Výzvy nás děsí. Skutečnost existence zbraní hromadného ničení nikdo nezrušil, což znamená, že nebezpečí tu stále je. Všichni chápou, že jaderná válka by zničila všechny, a to zadržuje svět před spuštěním jaderného konfliktu. Ale generace těch, kdo pamatují hrůzy světových válek, už umírají. A historie nás bohužel učí, že nikoho ničemu nenaučí. Vše se vždy znova opakuje podle stejného scénáře a týchž vzorů.

Základy organizace současné politiky a ekonomiky se podstatně mění jak na světové, tak i na národní úrovni. Před rozpadem SSSR se světový pořádek nahlížel skrze prizma opozice kapitalistického a socialistického systému. 90. léta a počátek nového tisíciletí pak proběhly zcela jednoznačně pod vedením USA.

Nyní je opodstatněné hovořit o formování multipolárního světa, v němž každá země se snaží hrát samostatnou roli v mezinárodních vztazích. Spojené státy už dál nemohou plnit roli světového policajta. A jestli v případě Srbska, Iráku nebo Afghánistánu mohli Američané bez problémů přehlížet negativní stanovisko světového společenství, pak v nedávném případu Sýrie už to nebylo možné.

Odhalení Snowdena zcela sňala z USA masku bojovníka za vítězství demokracie. A problémy v ekonomice pomalu, ale jistě nahlodávají sílu zaoceánského hegemona. Zatím hlavní zbraní vlivu zůstává dolar. Mnozí však velmi dobře vědí, že není zabezpečen nezbytným množstvím zboží, ale přesto zatím zůstává světovou měnou.

Evropa je další „pevností“ svobody. Před starý svět jednadvacáté století postavilo nemálo výzev. Politika multikulturalismu zcela selhala. Migranti většinou odmítli přijmout evropské hodnoty a stát se spořádanými Francouzi, Angličany nebo Němci. Do Evropy přijeli za lepším životem, ne za změnou svých národních tradic. Navíc živelní Arabové, domorodí Afričané a migranti ze zemí Blízkého východu mají tendenci vytěsňovat původní obyvatele a snaží se jim vnutit vlastní pravidla.

Konflikt v Sýrii vytvořil nové proudy přistěhovalců, kteří touží využít všechny výhody civilizace. Před Evropou je těžká volba: uzavřít se a tím porušit vlastní demokratické principy, podle nichž má každý právo na život, práci a podobně, anebo pokračovat v přijímání migrantů a riskovat své rozpuštění v jejich proudu. Vedoucí představitelé EU se přiklánějí k první variantě. Inklinují k USA a stále více přecházejí na jejich nástroje realizace vnější politiky.

Ale takzvaný třetí svět se už nehodlá dál smiřovat se svou pozicí outsidera. Jeho země dozrávají k názoru, že s jejich míněním je třeba počítat. Stále jistěji o sobě dávají vědět Čína, Indie, Brazílie. Nepředvídatelný a na ropu bohatý islámský svět vyzařuje magickou hrozbu terorismu. Ano, i malé země jako Severní Korea se ukazují být schopné hrát významnou roli ve světové politice.

Svět z uspořádaného obrazu se změnil na složitou mozaiku. Pokud strhneme všechny politické masky, uvidíme, že se rozhořívá velmi vážná konkurence při ovládnutí zdrojů a kontrole nad trhy odbytu. Všichni se chtějí účastnit dělení koláče. A v tomto boji se probouzí velmi velké pokušení přestoupit všechny morální zábrany…

Vnější podmínky ovlivňují i změny vnitřní organizace politických komunit. Pozorujeme vážnou krizi státu v podobě národního státu a také demokracie jako základu politického systému. Jsou zde příčiny ekonomické (transnacionalizace, globalizace), ale stejně tak kulturní (snaha lidí o tvůrčí seberalizaci). Otevření národních trhů vymaže politické hranice tak pečlivě chráněné národními státy. Nadnárodní společnosti osvobozené od teritoriálního rámce a orientované na zisk dnes mají daleko větší možnosti a vliv na politické otázky. Zájmy státní a korporá tní se slévají v jeden celek. Výstižná je v tomto smyslu věta Billa Gatese: „Co je výhodné pro Microsoft, to je výhodné pro Ameriku“.

Formálně institucionální mechanizmy pro rozšiřování moci zatím zůstávají v rukou státu, ale nadnárodní společnosti s ním aktivně soupeří. Finanční aktiva soustřeďující se v rukou nadnárodních společností (příjem 500 nejbohatších lidí světa přesáhl 3,7 bilionů amerických dolarů) toto zcela umožňují dělat.

Na místo poměrně stabilních aliancí v rámci národních hranic a vojensko-politických svazů přichází ohebná a měnící se konfigurace systému dočasných elitních aliancí překračujících státní hranice. V takové situaci je řadový občan stále více a více vzdalován od přijímání politických rozhodnutí, ta mu přinášejí v už konečné podobě média, takže nemá žádnou možnost ovlivnit pozvednutí autority vlády. Demokracie a politická spoluúčast se stále více stává pro občany jen fikcí. Na druhou stranu v podmínkách kulturního vz edmutí postmoderny se změnil i samotný vztah lidí ke státu. Lidé, kteří dávají stále větší přednost osobní svobodě a sebevyjádření, jsou méně ochotni přijímat tvrdé společenské normy a byrokratický tlak státu. Nicméně stát se ho snaží ještě posílit.

Nikdo v současném světě výslovně nepopírá hodnoty demokracie (dokonce i Severní Korea samu sebe pokládá za demokratickou zemi). Problém je však v tom, že neexistuje jednotná pozice k tomu, co je vlastně pokládáno za etalon národní vlády. Mnozí prominentní američtí politologové přiznávají, že samo chápání třeba jen na teoretické úrovni nelze zajistit. A v praxi se ukazuje, že různé země si vytvářejí zcela odlišné modifikace demokracie, tak aby odpovídaly jejich vlastním geopolitickým zájmům.

Globalizace, která naučila většinu lidí standardům spotřeby, přece jen nedokázala sjednotit země v politickém postoji. „Konec historie“ a triumf demokracie po celém světě, o nichž psal americký politolog Francis Fukuyama, se nekonal. Stát jako nejvyšší forma organizace lidských společenství čelí vážným problémům, které ho možná přinutí seriozně přezkoumat své funkce a institucionální strukturu.

Kde je místo Ruska v této složité struktuře? Jaké by mělo být? Jak by měl pracovat stát? Je vůbec místo pro demokracii?

Otázky zůstávají otevřené.

Zdroj: http://politrussia.com/world/krakh-mirvovgo-poryadka-730/