Protože vás to zajímá, je íránský ostrov v Perském zálivu proslulý svými turistickými a nákupními atrakcemi. Stává se vážným konkurentem dalších nedalekých rekreačních center v Dauhá a Dubaji. (Foto: Flickr)

Vedle nedotčených pláží a rozsáhlých nákupních center je – nebo by spíše měl být – Kiš známější díky dalšímu prvku a instituci, kterou tam íránští mulláhové založili v roce 2003, a sice burze Kiš (tj. burze cenných papírů Kiš). بورس کیش, pokud dáváte přednost perštině.

Představte si ji jako chicagskou burzu v Íránu, zemi, která má spoustu přírodních zdrojů, relativně vzdělané a kultivované obyvatelstvo (míra gramotnosti mezi mladými dospělými je 97 %, což, pokud vezmete v úvahu žalostný stav středoškolského vzdělání ve Spojených státech, znamená, že íránská mládež je zcela jistě chytřejší než průměrný mladý dospělý Američan) a ekonomiku zatíženou špatným řízením vlastní islámské teokracie a ochromujícími, dlouhotrvajícími sankcemi ze strany americké sekulární teokracie.

Tato americká sekulární teokracie považuje za dogmatický obřad vstupu do státních a korporátních médií (jejich chrámů), že je třeba přinejmenším omluvit ekonomickou, kulturní a politickou válku proti Íránu jako nezbytnou z různých falešných důvodů. Kdo má opravdu dost volného času na to, aby pátral a pak naznačoval opak? Vždyť Írán sužují terorističtí islámští fundamentalisté, kteří se zavázali – podobně jako jejich bývalý prezident Mahmúd Ahmadínežád – „vymazat Izrael z povrchu zemského“.

Ten hrdina amerického válečnictví a impéria, změny režimů a budování národů, George W. Bush, prohlásil Írán za jeden z kloubů „osy zla“; takže když je George W. Bush o tolik lepší než Donald J. Trump, nuže, všichni Íránci musí být zlovolní zločinci. Írán se zasloužil o to, že Spojené státy v osmdesátých letech pomáhaly Saddámu Husajnovi, že Spojené státy poskytly Husajnovi chemické zbraně (většinou vyrobené v Německu a Spojeném království) a pak na něj tyto chemické zbraně vypustily.

Nevadí, že Ahmadínežád to nikdy neřekl. Odhlédněte od faktů, že jedním z mála případů, kdy Trump získal nějakou podporu hluboké státní katedry a korporátní mediální kabaly, bylo, když roztrhal íránskou jadernou dohodu a když zavraždil íránského generála Qasema Soleimaniho. Oranžový člověk dobrý, když zabíjí hnědé národy ve vzdálených zemích – tak uzavírají mocnosti, které byly příliš dlouho.

Proč tedy Írán vyvolal takový hněv amerického establishmentu vojensko-průmyslového komplexu?

Sturm und Drang režimu ve vztahu k Íránu – a ostatně ke každému státu, který jen naznačí, že bude obchodovat s ropou bez dolaru, viz Rusko – se týká systému petrodolaru.

Definujme si jej pomocí historických souvislostí: Když Richard Nixon v roce 1971 zrušil vazbu dolaru na zlato, nastal chaos. Nebyla to jen Jomkipurská válka (1973) a následné embargo OPEC, které vedly k prudkému nárůstu cen ropy ve Spojených státech. Dolar jako nová, plovoucí, čistě fiat světová rezervní měna ztratil ve srovnání s ostatními suverénními měnami a drahými kovy svůj půvab.

Aby Nixon odvrátil hyperinflaci, zmocnil tehdejšího ministra financí Williama Simona, aby šel s návrhem za saúdskou monarchií. Podle Andrey Wongové v článku agentury Bloomberg z roku 2016(!) Simon přistál v saúdskoarabské Džiddě, aby přiměl krále Fajsala souhlasit s tím, že „bude financovat rostoucí americký deficit z nově nabytého [ropného] bohatství“.

Jinak řečeno, Američané slíbili, že budou nakupovat ropu od Saúdské Arábie, a Saúdové na oplátku slíbili, že globální nákupy budou denominovány pouze v dolarech. Washington by také zašel tak daleko, že by království poskytl vojenskou pomoc a materiál, což by potěšilo firmy Raytheon, McDonnell Douglas a Rand Corporation. Odměnou za to byly záruky, že Saúdové „vloží miliardy ze svých petrodolarových příjmů zpět do státních dluhopisů a budou financovat [nepřiměřené, válečné a sociální] výdaje“ každého amerického režimu od té doby.

Je to – neuvěřitelné – ještě horší. Král Fajsal přijal dohodu (která měla z jeho pouštní ropné kleptokracie udělat významnou regionální mocnost a globálního hráče) pod jednou podmínkou: Zbytek světa nesměl znát rozsah dohody. To znamená, že Fajsal věděl, že ve zbytku islámského světa, který se upsal americkým imperiálním výdajům opilého námořníka, no, to by v Káhiře, Damašku a Kuala Lumpuru nehrálo roli.

Simon proto Saúdům umožnil „obejít běžný konkurenční proces nabídky na nákup státních dluhopisů vytvořením „dodatků“. Tyto prodeje, které byly vyloučeny z oficiálních aukčních součtů, zakryly veškeré stopy přítomnosti Saúdské Arábie na americkém trhu vládních dluhopisů.“

Během pouhých čtyř let od uzavření dohody držela Saúdská Arábie přibližně pětinu všech státních dluhopisů držených v zahraničí. Dále se tvrdí, že toto číslo představuje naprosté minimum saúdského podílu na americkém dluhu. Saúdský režim pere a recykluje své petrodolary prostřednictvím hedgeových fondů a tajných dohod s možná stovkami kvazi-soukromých institucí, a to vše se souhlasem a pod dohledem amerického režimu.

Různé strany. Různí lidé. Různá prohlášení. Různé sliby. Jedno však mají společné: všichni se sklánějí před Saúdy – jeden z nich doslova!

Pravda je taková, že jak americká zahraniční politika, tak do značné míry i americká domácí politika jsou obě zabaleny do dohody o petrodolaru. V posledních padesáti letech se národní vláda pokoušela udělat to, co prezident, který není na obrázku výše, Lyndon Baines Johnson, chtěl udělat ve Vietnamu, a sice aplikovat New Deal na jihovýchodní Asii.

Následující režimy toto šílenství zdvojnásobily – usilují o udržení americké ekonomické, imperiální hegemonie nad zbytkem světa a současně se věnují domácím výdajům do nekonečna a dále. Petrodolarový systém je tak nejvelkolepějším ze všech peněžních a pracích schémat. FED a americké ministerstvo financí vytvářejí fiat ze vzduchu, Saúdové jim poskytují zdánlivě podpůrné ocenění a Saúdové pak skrývají své neblahé zisky tím, že nakupují státní dluhopisy a čistí své dolary prostřednictvím zdánlivě legitimních koncernů.

Jak v roce 2005 upozornil ekonom William Clark, státy, které se dokonce zdánlivě nehlásí k tomuto zlověstnému uspořádání, na sebe strhávají největší hněv ministerstva zahraničí, Pentagonu, NATO, prezidentské administrativy a všech ostatních spřízněných zájmů. V září 2000 Saddám Husajn oznámil, že jeho baasistická vláda se již nebude účastnit programu „Ropa za potraviny“ a že navíc obchody s ropou budou denominovány v eurech.

Od té chvíle bylo na zdech státu ve Washingtonu napsáno (tentokrát o Babylonu). Jen několik měsíců po invazi amerických vojsk do Iráku, v červnu 2003, byl prodej irácké ropy převeden zpět na petrodolary, což vzhledem k tehdejšímu silnému kurzu eura vůči dolaru znamenalo pro Iráčany čistou ztrátu 13 procent z příjmů z ropy a zneplatnění dříve schválených smluv s jinými státy.

Kiš je pro Washington mnohem větším zločinem než cokoli, čeho byl Saddám Husajn schopen dosáhnout. Íránská ropa se tam nakupuje a prodává za eura, jüany a (připravte se na to) rubly. Íránci mají vlastní „značkovač“ neboli způsob, jak certifikovat čistotu a kvalitu ropy. Ukazuje se, že zatímco Bidenova administrativa a větší „liberální“ Evropa vyjadřují své kolektivní rozhořčení tím, že utrácejí peníze jiných občanů na podporu oligarchie na Ukrajině a současně sankcemi odřízli ty zlé, hulvátské Rusy, v Kišu a Teheránu se čile obchoduje. Objemy se zvýšily na straně vývozu i dovozu.

írá

To vše znamená, že stejně jako systém Federálních rezerv musí petrodolarová kabala vládnout na vrcholu nebo blízko vrcholu operativních institucí, o kterých drtivá většina Američanů „tak nějak, tak nějak slyšela“, a přesto nemá představu o tom, do jaké míry zmíněné věci potlačují americkou prosperitu a vyhlídky do budoucna. Většina z nich netuší, proč a jak mohou Saúdové financovat vše od genocidních zástupných válek proti Íránu až po začínající profesionální golfové turnaje.

To musí být těmi penězi z ropy. Fakta, ale ne tak docela pravda.

Konec petrodolaru.

Gary Richard