Tématem, kterému se v poslední době nelze vyhnout, jsou uprchlíci. Na jedné straně je bezpochyby spousta lidí, kteří se snaží zachránit holý život a prchají ze zemí ničených válkami a boji, na druhé straně jsou ovšem živly, o nichž před pár měsíci hovořil jeden černý africký státník, který vytýkal Evropě její krátkozrakost a pošetilost, že přijímá kriminální živly z Afriky. Mluvil o „lidském odpadu“. (Bílý státník by to samozřejmě říci nemohl.)

V mnichovských novinách z 21. srpna se psalo o tom, že letos přijde do Německa 800.000 uprchlíků, každý pátý přitom do Mnichova. Mezitím už vládne nedostatek, není už moc z čeho a co jim dávat.

Jelikož jsem byl sám před více než třiceti lety asylantem, nerad bych upíral pomoc lidem, kteří jsou v nouzi. Ale jak rozdělit zrno od plev? Jde to vůbec? Nezdá se, že by si zodpovědní činitelé dali práci s posuzováním charakteru jednotlivých uprchlíků. To při těch vysokých počtech snad ani nejde.

Takže postavit se se zbraní na ochranu vlastních hranic a upřít tak pomoc všem, i potřebným?

Nebo otevřít dokořán dveře a vpustit dovnitř všechny, jak se děje v Německu, tedy i onen zmiňovaný „lidský odpad“?

Obojí má své stinné stránky.

První možnost není příliš dobročinná vůči oněm skutečně potřebným, ale mohli bychom jim přát, že nepřejdou-li naše hranice, dostanou se přes nějaké jiné.

Druhá možnost vede k tomu, že hostující země se dostane do vážných problémů, jak ekonomicky, tak i jinak. Před několika týdny byla v okolí Mnichova u nějakého rybníka znásilněna šestnáctiletá dívka šesti černými uprchlíky. (Slyšel jsem to od mladíka, který ji zná – ve sdělovacích prostředcích jsem se toho dopátrat nedokázal.) U soudu prý pak násilníci plakali, že je při případném odsunu zpět do vlasti čeká smrt. Přítomní lidé byli ovšem toho názoru, že si takový osud naprosto zaslouží.

Jedna moje známá se před týdnem zúčastnila v Mnichově pikniku, na který si všichni zúčastnění přivedli nějaké uprchlíky, spolu pak strávili pár hodin a uprchlíci vyprávěli o svých osudech, celá akce se vydařila a tato moje známá to shrnula slovy, že cizinec je přítel, kterého jsme ještě nepoznali.

Jak se tedy zachovat? Jak najít správnou cestu?

Tomu, že příval uprchlíků není jen přirozenou přírodní pohromou, ale že je řízený a chtěný, napovídají následující výroky, které mne zaujaly ve skvělém filmu, který nebudu jmenovat.

1. Americké židovské noviny The Forward, zvané též The Jewish Daily Forward, přinášejí titulek: Židé, spojte se v prosazování imigrační reformy. Je to v našem strategickém zájmu.

2. Bývalý francouzský židovský president Sarkozy se nechal slyšet, že pokud se Francouzi nebudou křížit s jinými rasami dobrovolně, bude se republika muset uchýlit k násilnějším prostředkům.

3. Barbara Lerner Spectre, židovská Američanka žijící nyní ve Švédsku, ředitelka Evropského institutu pro židovské studie, Paideia, který vzdělává desítky osob z desítek zemí pro vůdčí pozice v obnově židovské kultury v Evropě, praví: „Mám za to, že v Evropě znovu ožívá antisemitismus, protože Evropa se doposud nenaučila být multikulturní. A myslím, že budeme částí porodních bolestí této transformace, ke které dojít musí. Evropa už nebude sestávat z jednolitých společenství jako v minulém století. Židé přitom sehrají ústřední úlohu. Pro Evropu tu bude obrovská přeměna. Přejde teď do multikulturního módu. Židé budou odmítáni právě kvůli jejich vůdčí roli. Ale bez této role a bez této přeměny Evropa nepřežije.“

4. Ynetnews, dle vlastních slov nejúplnější a nejzávažnější zdroj zpravodajství z Izraele a židovského světa, cituje pod titulkem„Islamizace Evropy je dobrá věc“: Rabín Baruch Efrati věří, že„židé by se měli radovat ze skutečnosti, že Evropa zaplatí za to, co nám po staletí dělala, ztrátou identity.“

Nechci sobecky upírat pomoc potřebným.

Myslím ale, že málokterý rodič by odepřel sousto vlastnímu dítěti, jen aby nakrmil žebráka.

Pomáhat bychom měli, ze všech sil, i kdybychom se měli uskrovnit.

Ale neměli bychom tím ani sobě ani svým blízkým a ani světu, v němž žijeme, přinášet utrpení a škodu! Protože to už by nebyla pomoc, nýbrž sebeprznění.

Pomáhat jsme schopni jen díky tomu, že máme kořeny. Kdybychom o ně přišli, nejen bychom už nebyli schopni pomáhat, ale sami bychom se museli doprošovat cizí pomoci. Jenže nebylo by už kam se obrátit – ve světě vykořeněných.

Závěry a rozhodnutí pro vlastní činy musí činit každý sám…