Když před třiatřiceti roky vzlétly naděje jako ptáci, vypuštění z klecí, vstříc svobodě (?) a nebi, modrému jako nikdy předtím, a kdy slova humanismus, tolerance i další z téhož slovníku ještě netahala za uši, věru jsem netušil , že se právě ocitám v Orwelovsko – virtuálním světě, reálně však v roli českého Honzy z kresleného vtipu Vladimíra Renčína, kde statný Honzík ve staročeském kroji , s beranicí na hlavě a housličkami v podpaží , stojí ve dveřích chaloupky a mamince v šátečku, právě přikládající polínka do pícky, radostně oznamuje: Tak se na mne, maminko, konečně usmálo štěstí, dostal jsem místo druhého houslisty na Titaniku! V té době, jsem v roli českého Honzy nebyl jenom já. Jízdenku na Titanik jsme v ruce drželi všichni. K Humanismu a toleranci nám přidali občanskou společnost a ODS aniž jsme tušili do jakých tenat nás to lapají.