Čína je jedinou zemí, které se v poválečné éře podařilo dostat se z postavení rozvojové země mezi země rozvinuté, středně příjmové a její rozvojový model teď opisují všechny ostatní země s podobnými ambicemi nebo ještě častěji se zapojují do rozvojové spolupráce s Čínou, aby ten rozvoj zvládly s jejím přispěním, což je daleko efektivnější než účast v různých „rozvojových pomocích“ přicházejících ze Západu. (Foto: Flickr)

Číně se její růst tak dařil zejména proto, že k němu přistupovala komplexně. Úspěšný rozvoj není nikdy jednosložkovou záležitostí. Musí jít vždy o určitý rozvojový mix několika vzájemně se doplňujících programů. Těžko lze rozvíjet např. zpracovatelský průmysl, není-li k dispozici dostatečně rozvinutá dopravní infrastruktura, logistika a energetika. A tu souběžnost rozvoje Čína vždy dobře zvládala a to dokonce s časovým předstihem. Např. průmyslová města na severovýchodě Číny a jejich průmysl rychle rostl, až to začalo vypadat, že oblast nebude mít na další rozvoj dost vody, neboť zdroje v místní krajině na to nemohou stačit, ale ejhle, najednou sem dosáhly už dlouhé roky budované vodní kanály z jihozápadu Číny, které Západní propagandisté označovaly za zbytečné a za projev velikášství. Ale v době dostavby najednou byly kriticky potřebné, ač pár let předtím to tak nevypadalo. Podobné je to i s dopravními infrastrukturami, o nichž Západní kritici často mluví jako o předimenzovaných, jenže ty jsou budované v předstihu s předjímaným rozvojem, ne jen s ohledem na okamžitou situaci.

Stejné to bylo s další překážkou rozvoje, na kterou měla Čína v kýženém očekávání geopolitických jestřábů narazit jako všechny země, kterým se podařilo vyškrábat se mezi středně příjmové, tj. padnout do pasti středních příjmů, ale Čína včas rozvinula vlastní průmysl a služby uspokojování domácí spotřebitelské poptávky, a tak se bohatnoucí obyvatelstvo stalo více doplňkovým tahounem čínského růstu než jeho překážkou.

Nicméně rozvinutá průmyslová země, má-li se rychle rozvíjet dále, má jedinou šanci toho dosáhnout pouze tak, že rychle poroste produktivita jejích výrobních faktorů, tj. nelze už stavět další továrny, pro které by ani doma nebylo dost pracovních sil, nýbrž je nutno zvyšovat produktivitu práce a kapitálu, k čemuž vede cesta jen přes špičkové zejména technické inovace. A tak byla na 18. Národním sjezdu Komunistické strany Číny roku 2012 stanovena strategie „inovacemi taženého rozvoje“, k níž roku 2016 vyšly podrobné směrnice, kdy v současnosti se o ní zpravidla mluví jako o vysoce kvalitním rozvoji.

V té době byla Čína tak nějak ve střední vrstvě dodavatelských řetězců, kde se vytváří dobrá přidaná hodnota i zisky výrobců, ale smetanu sebere vrchní vrstva, a má-li Čína ve svém rychlém rozvoji pokračovat, musí se do vrchní vrstvy dostat, a to vyžaduje, aby se stala tahounem inovací a špičkových technologií. Proto si tedy ve svých cílech stanovila, že takovou zemí bude do roku 2030, a že do roku 2050 bude patřit mezi hlavní globální mocnosti ve vědě a v technologiích. Také čínský prezident Xi Jinping v květnu 2018 na společném zasedání Čínské akademie věd s Čínskou akademií inženýrství prohlásil inovace za „primární sílu táhnoucí rozvoj“ a vyzval ke zlepšení schopností země dosahovat inovací nezávisle.

Ovšem tím, kdo do nezávislého rozvoje Čínu tlačí snad ještě více než vedení země, jsou USA, které si osobují právo určovat, do jaké míry se kdo smí rozvíjet a jak vysoko smí ve světových dodavatelských řetězcích vystoupat, a tak na inovativní úsilí Číny počínaje rokem 2019 reagují řadou sankcí na špičkové čínské technologické společnosti např. v síťových technologiích, v čipech, v kosmických a leteckých technologiích, kdy v těchto oborech se snaží je vytlačit z dodavatelských řetězců a vynuceně od ní světový trh v těchto oborech izolovat. To se částečně nelíbí ani samotných americkým společnostem a i třeba americký New York Times o tom píše, že tím Washington čínské úsilí o soběstačnost a inovační kapacity ve strategických oborech jen urychluje. 

A skutečně k takovému zrychlování dochází. Probíhá to v oborech, které jsou již zavedené jako tahouny rozvoje i v oborech, které jsou teprve v plenkách, jako umělá inteligence (AI). Časopis Forbes o Číně napsal, že má nejvíce ze všech zemí našlápnuto, aby se stala v tomto oboru hlavní velmocí, kdy se obecně očekává, že umělá inteligence přinese stejnou revoluci, jako svého času elektrifikace nebo hromadné nasazení počítačů, což za sebou potáhne novou úroveň vývoje i ve strojírenství, farmacii, robotice, logistice nebo u bezobslužných vozidel.

To vše v situaci, kdy v Číně probíhá extrémně rychlá digitalizace, takže digitální ekonomika se teď na HDP země podílí asi 40 procenty a v květnu 2022 byla osazena 1,7 miliony 5G základních stanic, roste tam zpracování velkých dat a nasazení počítačových cloudů a částečně i té umělé inteligence. Vše to značně zvyšuje produktivitu běžného průmyslu a logistiky.

Veškerá industrializace je též čím dál ekologičtější a v čínských městech prudce klesá koncentrace maličkých částeček v ovzduší i znečišťujících plynů. Modernizuje se energetika a posiluje jaderný průmysl, včetně budování bezemisních jaderných elektráren. 

Od roku 2009 do roku 2019 narostla čínská produkce energie z jádra ze 70 miliard kilowatthodin na více než 250 miliard, kdy její podíl na národním ekonomickém mixu narostl 1,9 procent na 5 procent, a v lednu 2021 spustila Čína svou první vlastními silami nezávisle vyvinutou jadernou elektrárnu vlastní výroby.

Čína má také na světě nejpokročilejší Experimentální pokročilých supravodičových tokamak (EAST), v němž např. v prosinci 2021 udrželi po déle než 17 minut plazmu horkou více než 70 milionů °C. Tato jaderná energie příštích generací na bázi jaderné syntézy, až se jí podaří komercializovat, přinese další éru dostupnosti i čistoty energií s naprosto novou tváří industrializace, kdy dostupnost paliv pro takovou energetiku bude prakticky neomezená.

Je tedy dost možné, že příští průmyslová revoluce vzejde jak od čínské umělé inteligence, tak od čínské energetiky na bázi jaderné syntézy.

Čína však na vývoji a výzkumu spolupracuje s více než 160 zeměmi a regiony a ve více než 200 mezinárodních organizacích, aby se takových vývojových projektů účastnily. To je přístup dost odlišný od USA, které se snaží od špičkového výzkumu a vývoje země jako Čínu a vlastně i všechny rozvojové země izolovat. 

Zdroj: cri.cn