Zajímá vás, čemu se na technických školách tři roky učí budoucí prodavači? Zacházet s pokladnou? Šikovně se bránit znalcům zákona „O ochraně práv spotřebitele“? Na ovládnutí těchto složitostí bohatě stačí pár dní – a potom je samozřejmě třeba budoucího prodavače naučit ceník a postavit ho za pult. Bez praxe bude další vzdělávání nesmyslné. Analogicky není k užitku 5 let studií na vysoké škole budoucím novinářům. Psát skutečné články a reportáže se naučí na střední škole a vysoká k tomu není potřebná.

Stephen King například ve své slavné knize tvůrčího psaní dává velmi málo konkrétních rad – podle jeho názoru dobrý spisovatel potřebuje mít v první řadě zážitky, zkušenosti a ty není tak snadné získat při poslechu přednášek. Ze znalostí, které vysoká škola může poskytnout, mistr King zdůrazňuje především znalost mateřského jazyka – nicméně není těžké zjistit na blozích, facebooku a twitteru, že zdaleka ne každý „profesionální žurnalista“ vládne ruštinou alespoň na úrovni vyšších ročníků střední školy.

V jiném v našich krajích autoritativním zdroji – „Příručce pro novináře střední a východní Evropy“ – se naopak nabízí množství praktických receptů, které by mohly být poskytovány i na přednáškách, ale které jsou opět takového druhu, že sotva novináři přinesou užitek, pokud je ihned po přečtení knihy neupevní v praxi.

Kdybych byl o deset let mladší, bez váhání bych řekl, že pro novináře, stejně jako pro prodavače, má smysl zvládat profesi mimo zdi školy a začínat ihned po zakončení školy pracovat v redakci jakéhokoli média. Avšak je tu jedna důležitá nuance. Na novinářích leží nemalá odpovědnost, dobří novináři musí vždycky přemýšlet nejen o budoucích honorářích a slávě, ale také o etické stránce věci.

Tím jsem si jist, na to by měl být kladen zvláštní důraz při přípravě na profesi. Ale bohužel v praxi se v oblasti morálky a etiky u současných novinářů setkávám s problémy. Základní příčiny vidím dvě:

Příčina první: naše žurnalistika pracuje podle anglosaských standardů, podle nichž jsou zprávy pouze dvojího druhu – buď špatné, anebo o anglické královské rodině. Buď o válce, požárech a korupci, nebo o svatebních šatech nějaké trůnu blízké vévodkyně.

Novinář, který rok za rokem metodicky vyhledává v okolí jen špínu, kterou po něm vyžaduje redaktor, nevyhnutelně upadne do malomyslnosti a cynismu a přestane rozlišovat dobro a zlo. Takoví novináři jsou přesvědčení, že pokud se naše životy v něčem liší od knih Pelevina a Sorokina, tak snad je to jen nedostatek magie.

Příčina druhá: ruští novináři jako celek jsou patrioty USA, patrioty ideologickými. A stali se takovými ještě na počátku 90. let, kdy byl módním liberalismus a Washington ho ještě dodatečně i podpořil brilantní operací ve výrobě zesměšňování ruské žurnalistiky.

Na tuto operaci byly utraceny podle amerických poměrů kopějky – několik desítek milionů dolarů. Za tyto peníze novináře po rozpadu SSSR záměrně vozili do USA, aby na vlastní oči viděli Ameriku, kterou do té doby znali jen z filmů.

Sytý americký život tak silně kontrastoval s životem v jelcinovském Rusku, nořícím se do propasti, že naše novináře ani nebylo třeba nějak zpracovávat, stačilo jen jim ukázat realitu. No a samozřejmě jen tak mimochodem vysvětlit, že takhle si Američané žijí jen díky demokracii, kterou nyní oni ochotně naučí i zaostalé Rusy.

Četli jste o dojmech Ukrajinců, kteří nedávno přijeli do Ruska? Zde jsou dva typické příklady – jeden a druhý.

Prosté věci, které vnímáme jako něco samozřejmého, u lidí přijíždějících ze současné Ukrajiny vzbuzují nadšení a obdiv, ale není to proto, že by se Rusku podařilo vybudovat ráj na zemi, ale proto, že Kyjevu se za posledních 25 let podařil opak – změnit kdysi kvetoucí město v oživlou dekoraci z post-apokalyptického filmu.

Úplně stejně vnímali v 90. letech naši novináři Státy. Bohatá sytost USA byla v ten moment natolik zásadní a jasná, že otázku výběru ideologie dokonce nebylo ani třeba stavět: novináři se ze zahraničních cest vraceli jako přesvědčení liberálové, jako bezvýhradní patrioti USA.

Chci zdůraznit tohle: oni se nikdy nepokládali za nepřátele Vlasti a ani jimi nebyli. Novináři tehdy byli přesvědčeni, že jedinou cestou Ruska je trpělivě a poslušně plnit příkazy civilizovaných Američanů, aby přivedli nás, bloudící, do svého světlého kapitalistického světa.

V polovině 90. let už bylo novinářské společenství Ruska liberální a proamerické prakticky na 100 %. A kterýkoli mladý novinář, který se ponořil do centra našich politických médií, se prakticky nevyhnutelně stal také liberálem.

Nejhorší bylo, že bezpodmínečná láska k Americe se pevně uhnízdila v tom místě, kde se měly názory novinářů teoreticky teprve formovat – na katedrách fakult žurnalistiky našich univerzit.

Dokud se na nás Američané usmívali všemi dvaatřiceti zuby a zvedali ruce k přátelskému poplácání po zádech, problém xenopatriotismu (oddanost cizí zemi) našich novinářů nebyl nápadný: proamerický postoj novinářské obce byl všeobecně přijímán, nebo si ho nikdo pořádně nevšímal, anebo byl vysvětlován jako přirozená tendence tvůrčí třídy k liberalismu.

Všechno se změnilo v roce 2014, kdy Barak Obama spustil nové kolo konfrontace s Ruskem tím, že nás postavil na stejnou úroveň s horečkou ebola, zavedl proti nám finanční sankce a přijal odpovědnost za zhroucení kurzu rublu. Obvyklá formulace – „hájím zájmy Spojených států a ty se kříží se zájmy Ruska“ – najednou zazněla bláznivě. A tehdy začaly vyplouvat na povrch velmi zajímavé věci.

V červenci 2015 se na fakultě žurnalistiky Moskevské státní univerzity (MSU) rozhořel skandál. Ukázalo se, že budoucích novinářů se na přijímacích zkouškách vyptávali na jejich politické názory. V případě uchazečů, jejichž úhel pohledu se třeba jen trochu lišil od amerického, nebyla fakticky šance na přijetí. Citujeme:

Při ústní části tvůrčího konkurzu se jedné z abiturientek zeptali, jak se staví k tomu, že Rusko vede válku na území Ukrajiny. Neplnoletá uchazečka odpověděla, že neslyšela nic o tom, že její země vstoupila do jakékoli války. Načež jeden ze zkoušejících řekl, že je na přijetí špatně připravena, protože nesleduje zprávy.

…

Na přípravných kurzech pro abiturienty přednášející žurnalistiky důrazně doporučovali uchazečům, aby aktivně poslouchali, sledovali a četli Echo Moskvy, televizní kanál Dožď, Novuju gazetu a internetové stránky Meduza.

Nyní udělám lyrickou odbočku a řeknu něco o důvodech abiturientů a o důvodech přednášejících. Máme tu novináře jak z jedné, tak i z druhé strany. Ptám se, proč se strany nedostaly do skandálu, jak by se slušelo pro skutečné novináře?

Abiturienti by měli mít s sebou na zkoušce diktafon nebo ještě lépe videokameru. Pokud se toho nedovtípili včas, měli se dostat k telefonu a začít nahrávat, co se dělo, na něj. Podívejte se například, jaké skvělé video natočil v poslední době Kirill Strelnikov, když odhalil v Kostromě auto s červenými čísly amerického velvyslanectví. Jak je patrné na kvalitě záznamu, Kirill neměl k dispozici profesionální kameru, a tak nahrával na tablet – nicméně výsledek je i tak velkolepý.

Ne, nejsem tak naivní a chápu, že abiturient, který by použil u přijímací zkoušky telefon, by na přijetí moc šancí neměl. Ale konec konců, má tohle zastavit budoucího novináře v případě, že jde o jeho přesvědčení? Učitelé žurnalistiky naopak také měli mnoho možností se ospravedlnit. Například mohli vzít seznam vyučujících na fakultě žurnalistiky MSU a udělat krásný graf o politických názorech kádrového obsazení – samozřejmě bez uvedení jmen. Na Wikipedii je také seznam vyučujících, proto grafem by bylo snadné prověřit soulad se skutečností.

Nebo řekněme, když byly při vylíčení skandálu na PolitOnline připomenuty konkrétní požadavky studentů – bylo by možné je podrobně analyzovat a dokázat, že studenti nejsou v právu. Bohužel však nic takového nebylo učiněno, takže lidé s duší reportéra se nenašli ani na jedné, ani na druhé straně.

Končím tuto lyrickou odbočku a vrátím se k politickým názorům přednášejících na fakultě žurnalistiky. V průběhu projednávání vyplynula jedna nešťastná okolnost. Ukázalo se totiž, že přednášející na MSU nejenže mají proamerické smýšlení, ale s Washingtonem přímo spolupracují. Důkaz je vyvěšen na stránkách MSU, můžete se sami podívat.

(Speciální program Reagan-Fasella Národního fondu podpory demokracie (USA)

Konečný termín podání přihlášky: 15. 10. 2015)

Konkrétněji – jménem Washingtonu vystupuje NED – Národní fond podpory demokracie, který byl letos v létě prokuraturou zanesen do seznamu „nežádoucích organizací“. NED v různých obdobích sponzoroval „oranžové“ politické síly v postsovětském prostoru: Solidaritu v Polsku, Chartu 77 v Československu, Otpor v Srbsku. Fond NED sám vysoce ocenil svůj vklad do přípravy státního převratu na Ukrajině. Ve zprávě fondu se ukazuje, že důležitou roli v organizaci Euromajdanu sehrála jím vykrmená ukrajinská média.

Takže k čemu jsem dospěl. Liberalismus a proamerické nálady velké části ruských novinářů jsou zcela pochopitelné – třebaže na pozadí některých výroků Washingtonu vypadají podivně. Ale spolupráce hlavní líhně ruských novinářů s americkým fondem, který nejen že se otevřeně zabývá přípravou oranžových revolucí, ale dělá to s hlavním důrazem na média – to už přesahuje všechny myslitelné meze.

MSU, to je státní univerzita, všechny nezbytné páky vlivu na její politiku má naše vláda v plné výši. A pokud by snad bylo ještě možné přivřít oči nad něžnou láskou přednášejících na fakultě žurnalistiky MSU k Americe, pak nad spoluprací fakulty s NED zavírat oči není možné v žádném případě. Je nutné se řádně vypořádat s tím, co se stalo, a učinit patřičná opatření.

Zdroj: http://politrussia.com/society/zhurfak-mgu-i-293/