Stále znovu a znovu se mi při sledování dnešního světa (a Česka zvláště) vrací na mysl jeden dávný sen: Už dlouho přemýšlím nad jednou skvělou možností, kterou nám nabízí dnešní vyspělá počítačová technika: Totiž rozdělit Českou republiku virtuálně na dva samostatné státy. Do jednoho z nich by se přihlásili ti, kteří chtějí mít stávající či ještě vyšší „jistoty“, tedy silný stát, který se o vše stará, vše hlídá a kontroluje, který vybírá vysoké daně a silně je přerozděluje a v němž je každému k dispozici „bezplatné“ zdravotnictví a další veřejné služby, v němž existuje plejáda sociálních a jiných dávek, ba i právo na práci (jak se nesprávně říká právu na zaměstnání). Do druhého by se pak přihlásili ti, kteří touží po pravém opaku: po státu, který efektivně koná jen to nejnutnější, co je nezbytné či výhodné dělat společně (a že toho zrovna moc není) a který proto ponechává většinu vydělaných peněz těm, kteří si je prací svých rukou a hlav vydělali.

Miroslav Macek

Pochopitelně bych se s radostí přihlásil do toho státu druhého: Vláda a parlament by v něm byly úměrné velikosti státu, tedy malé (a to u vědomí toho, že dvousethlavý parlament nepřijímá dvakrát lepší zákony než stočlenný či čtyřikrát lepší než padesátičlenný, spíše naopak). Také většina současných úřadů a institucí by v tomto státě mohla být pochopitelně zrušena. Zdravotně bych se komerčně pojistil jen proti vážným a nákladným nemocem a stavům a nikoliv proti kdejakým prkotinám, na stáří bych investoval své úspory zcela jinak, než mi budou nabízet různé fondy, a to s důrazem na vzdělání a výchovu svých potomků. Na silnicích bych pak platil mýto úměrné investicím do silniční infrastruktury a počtu najetých kilometrů a se svými stejně smýšlejícími spoluobčany bych si platil soukromou obecní policii, která by rozhodně tolik nepapírovala a také neměla nesmyslné „výslužné“, ale zato by přímo na místě efektivně chránila naše životy a náš majetek. Armádu bych pak vůbec nevydržoval, maje dostatek historických zkušeností. Ba i bez dnešní zahraniční politiky bych se obešel a spíše navazoval přátelské vztahy se sousedy i lidmi vzdálenějšími individuálně, což ostatně už dávno úspěšně činím. Vstupenky do kin, do divadel a do muzeí bych si samozřejmě platil v plné, nedotované výši, ovšem logicky jen do těch, které bych navštívil: Nedobrovolně podporovat formou daní kulturní záliby jiných bych pochopitelně odmítal, neboť bych totéž nepožadoval od nich. Také svoje sportovní a jiné vyžití bych si samozřejmě platil sám a nechtěl kupříkladu po neplavcích, aby mi připláceli na mé návštěvy dotovaného krytého bazénu, když já jim zase neplatím jejich výtah dotovanými lyžařskými vleky.

Pokračovat by se takto dalo hodně dlouho. Bohužel se obávám, že k tomuto jednoduchému řešení nikdy nedojde: ta první skupina, toužící po svých „jistotách“, totiž velmi dobře ví, kdo jim je v nedobrovolné míře platí. A rozhodně nás ze stávajícího nevolnictví nepustí.

Zdroj: viditelny-macek.cz