Jan Werich kdysi pronesl, že se u nás vždy platilo víc za muziku než za fyziku, a proto tu není žádný Einstein. Což můžu volně parafrázovat. Za muziku se u nás platí víc než za politiku, proto abys schopného politika pohledal. Někoho, kdo dá společnosti směr. Někoho, koho si bude většina společnosti vážit, i když s ním třeba nebude souhlasit. Někoho, kdo bude mít vlastní názor, který podle podložen hlubší filozofií, takže se nebude každý den měnit. A hlavně někoho, kdo nebude krást.

Markéta Šichtařová – Ekonomka

Politika nenabízí poctivým, kteří nekradou a neberou úplatky, žádnou motivaci, proč se v ní ztrapňovat. Protože u nás je logika přesně opačná: Není to tak dávno, co média přinesla zprávu, kolik si některé politické strany účtují za to, že za ně bude moci někdo kandidovat do Evropského parlamentu. Údajně se „poplatek“ za možnost kandidovat pohybuje v rozmezí dvacet až sto tisíc korun podle toho, na jaké pozici kandidát je. Čím je výš a tedy volitelnější, tím víc zaplatí.

To je skandální. Pokud bychom skutečně (zázračně) našli někoho, kdo by chtěl být veřejnosti z altruistických pohnutek užitečný, budeme chtít, aby za to ještě platil? Ochotní zaplatit mohou být v realitě jen dva typy lidí. Ti, kteří chorobně touží po moci. Nebo ti, kteří by si normální prací neuměli vydělat tolik jako v politice.

Ani o jednoho z těch typů v politice nestojím. Ani jeden z nich by neměl rozhodovat o věcech veřejných. A už vůbec ne o mých penězích. Do politiky by měli lidé vstupovat kvůli ideálům, ne kvůli tomu, že jsou neschopní si normální prací vydělat dost na živobytí. Nebo proto, že chorobně touží po moci. Jenomže právě takové lidi stávající systém z logiky věci nasává. Ano, my systémově hledáme politiky-pošuky.

Ne dost na tom. Některé politické strany chtějí, aby si jejich kandidáti sami platili kampaň. Mají si najít své sponzory a každý měsíc pak mají straně platit „desátek“ za to, že jim strana zajišťuje určitý servis. To zní jak u multilevelu, kdy prodáváte po domácnostech vysavače nebo stavební spoření. Tito prodejci jsou vlastně podnikatelé, kteří něco prodávají a mají zastřešující organizaci, která jim dává jméno. Podobné to je s politiky: Stávají se podnikateli, kteří soupeří o hlasy a mají zastřešující organizaci, která jim dá politickou nálepku. Neboli v politice vůbec nejde o ideály, filozofii, hodnoty. Je to normální business, kde každý politik je v rámci strany jedním nákladovým střediskem. Strana na každé své nákladové středisko – politika může směle uplatnit pravidla controllingu či marketingu jako každá normální firma. A až nákladové středisko přestane sypat, může se ho zbavit.

Proč tedy dostávají strany příspěvky z rozpočtu, když si mají kandidáti platit ze svého svou kampaň a svou možnost kandidovat? Otevírá se tím otázka financování politických stran. Když zrušíme státní dotace, korupce ještě přibude. Ale když dotace zvýšíme, strany ve volbách jen koupí víc billboardů a estrád: Kde není myšlenka, musí být show.

Jen si u nás hrajeme na systém stran. Ve skutečnosti to je systém politických podnikatelů bez idejí a názorů ochotných platit za šanci dostat se na druhou stranu korupčního systému. Politické strany se řídí jako firmy a jejich smyslem je generovat zisk. Ale jak z toho ven? Netuším.

Zdroj: Blog autorky