Vážení přátelé míru, Napadlo mne, že by stálo za to si na dnešní akci připomenout, kdy jsme se ještě cítili v bezpečí. Vzpomínáme si vůbec na dobu, kdy jsme se nemuseli bát války?

Ze svého dětství si pamatuji pomníky se slogany ve stylu Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Tehdy jsem se války nebál.

Několik let poté, po sametovém předání moci, když jsme se spolužáky na základní škole sledovali během hodin zeměpisu nebo občanské nauky místo výuky zpravodajství o první válce v zálivu proti Iráku, tak jsme se také nebáli, ale už jsme se tenkrát cítili do děje vtaženi a pochopitelně jsme Američanům fandili, protože nám bylo řečeno, že se válčí proti zlému diktátorovi a jde o ochranu nevinných lidí.

Když v r. 1999 začala válka proti Srbsku, tak jsem se nebál. Věřil jsem, že společně s NATO a USA spravedlivě bojujeme proti zlému diktátorovi a že jde o ochranu nevinných.

Když došlo 11. září 2001 k teroristickým útokům na Spojené státy a následnému rozpoutání války proti Afghánistánu, začal jsem se bát cestovat do zemí blízkého východu, i když jsem se na to tenkrát velmi těšil a toužil jsem poznat jiné kultury, jako každý jiný člověk co se zajímá o svět kolem sebe. Ale ještě stále jsem se nebál toho, že by se mohla válka dostat k nám, do Českých zemí.

O několik let později jsem se začal postupně dozvídat informace o strašném množství mrtvých během války v Iráku. A když jsem na přelomu let 2008 a 2009 sledoval zpravodajství o bombardování Gazy a smrti mnoha set civilistů a dětí, tak jsem si začal říkat: Kam tohle povede? Kdy tohle skončí? Vždyť takovýto dlouhodobý teror vůči nevinným lidem nemůže zůstat bez reakce.

A začal jsem se bát a v rámci svých možností dělat něco proti tomu, aby tohle skončilo.

A bojím se od té doby čím dál tím víc a tím víc, čím víc toho vím o tom, kdo, jak a proč tohle strašné lidské utrpení organizuje, platí a zneužívá.

Koncem minulého století bylo ve světě také spousta válečných konfliktů, jenže to jsme se tolik nebáli nejspíš proto, že jsme věděli, že nejsme agresorem a že nás tedy nečeká trest a odplata za spáchané zlo. Jenže nyní je to jinak.

Nyní jsme jako stát a jako národ prokazatelně součástí aliance agresorů, ať už se nám naši politici a propagandisté v médiích snaží namluvit cokoliv.

Je to tím horší, že jako stát a národ jsme se součástí spolku, jemuž se přezdívá Severoatlantická teroristická organizace stali dobrovolně. I když samozřejmě pro jistotu bez referenda.

A nejhorší je, že v tomto spolku zůstáváme, i když jsou jeho spolky už dávno všeobecně známé.

Jenže kolik je mezi námi lidí, kteří jsou schopni chápat důsledky toho, že se jsme účastni ve spolku zločinců? Zkuste někomu neznámému někde na ulici, v hospodě či kavárně začít vysvětlovat, že i když se to nezdá, tak historická spravedlnost funguje na úrovni jednotlivců i národů a že na to, že aktivně nebráníme život, mír a lidství, jednou zákonitě doplatíme.

Fakt je ten, že ještě tak před pěti lety se tomhle lidi vysmívali, dnes už se tolik nesmějí. Alespoň někteří. A my, kteří se každodenně zabýváme poznáváním a informováním o všech možných zvěrstvech, kterých se naši tzv. spojenci dopustili a dopouštějí, často nemůžeme spát hrůzou z toho, co bude v našem jménu ještě spácháno, kolik viny ještě poneseme a kolik ran na lidských tělech a duších a na tváři Země bude nutné ještě vyléčit.

A mám co dělat pokaždé, když jdu mezi lidi, abych se udržel a nedal pár facek každému ignorantovi, kterého potkám a že takových lidí je samozřejmě většina, protože převážná většina lidí buď volila strany, které souhlasí s činností Aliance zločinců a nebo nevolila vůbec a tím umožnila našim politikům vládnout.

Už raději ani moc nevyhledávám konfrontace s presstitutkami či s politiky, kteří lidské utrpení přímo aktivně svou činností produkují, abych neztrácel zbytečně čas při pobytu ve vězení za ublížení na zdraví.

Současná tzv. Dunajská jízda je pouze jedním z dlouhé řady kroků v pochodu do války. Jenže buď se někde ten pochod zastaví, a nebo k té válce dojdeme. Možná to nebude letos, možná to bude až za několik let. Mladá generace je na to soustavně, systematicky a sofistikovaně připravována. Že zmanipulovat a přeprogramovat na nelidskost se dá prakticky celý národ, vidíme např. na současné Ukrajině a viděli jsme to během 2. Sv. války.

Můžeme snad stále spoléhat na to, že mezi těmi, kteří mají k dispozici pověstná červená tlačítka, bude stále dostatek lidí s alespoň zbytky svědomí a rozumu a že ten pekelný stroj nikdy nespustí?

Nebuďme naivní. Rozumných a odpovědných lidí, kteří jsou součástí politické a vojenské moci především v zemích Severoatlantické aliance ubývá. Na uzdě je drží pouze strach z toho, že by případnou válku velkého rozsahu pravděpodobně nevyhráli už jen díky hněvu a neochotě vlastního obyvatelstva, které se stále ještě nechce nechat zabít.

I když je nás zde dnes poměrně málo, tak musíme mít stále na paměti, že lenost je jeden ze smrtelných hříchů, stejně tak je jím nevíra v Boha, což se dá chápat jako nevíra v to, že má smysl usilovat o dobro a projevuje se všeobecnou skepsí, zoufalstvím a zklamáním ze stavu společnosti.

Když už nic jiného, tak ať nás pohání strach ze smrti duše, jenž může nastat, pokud se vzdáme usilování o mír, o dobro a o zachování života v této zemi a na této planetě. Těch duševních mrtvol bez svědomí, zodpovědnosti a strachu z následků vlastních činů je už kolem nás až příliš mnoho.

Naší vinou je to, že jsou i na místech, ze kterých mohou za nás rozhodovat o životě a smrti nevinných lidí. Nezbývá nám nic jiného, než usilovat o změnu, ať už to bude trvat jakkoliv dlouho.

Děkuji vám za pozornost.

Předneseno 8.9.2015 na demonstraci proti průjezdu amerického vojenského konvoje v Praze na Klárově