Příběh Bealových šifer je obzvláště zvláštní zlato, stříbro a šperky z Nového Mexika a pohřbít je někde v kopcích a hřebenech střední Virginie? (Foto: Wikimedia)

A proč by osoba, která tento poklad ukryla – jistý Thomas J. Beale – napsala na tři listy papíru šifrované instrukce, jak poklad najít, svěřila krabici s těmito papíry hostinskému a pak se pro ni už nikdy nevrátila?

Ačkoli se to může zdát nepravděpodobné, záhada Bealeových šifer fascinovala, ba přímo posedla řadu lidí v uplynulých 136 letech, kdy byl příběh původně publikován v brožuře s poněkud kostrbatým názvem za 50 centů „The Beale Papers Containing Authentic Statements Regarding the Treasure Buried in 1819 and 1821 near Bufords, in Bedford County, Virginia, and Which Has Never Been Discovered“.

Poklad by v dnešních dolarech stál 93 milionů dolarů

Jedním z důvodů, proč záhada stále přitahuje hledače pokladů, je skutečnost, že pokud zakopané bohatství existuje, jeho hodnota do dnešní doby vzrostla na přibližně 93 milionů dolarů, jak vypočítal novinář Buzz McClain v článku v časopise Northern Virginia z roku 2020. Ale i kdyby neexistovala, Bealeovy šifry – z nichž dvě zůstávají nevyřešené – nepřestávají fascinovat amatérské i profesionální kryptografy do té míry, že Národní bezpečnostní agentura skutečně sestavila soubor článků a zpráv o této záhadě.

V letech 1970 až 1996 dokonce existovala organizace Beale Cipher Association, složená z lidí, kteří platili roční poplatek 25 dolarů za privilegium dostávat čtvrtletní zpravodaj a účastnit se „pravidelných seminářů a sympozií“ o této záhadě. (Členové se zavázali věnovat sdružení 10 procent z výtěžku, pokud poklad skutečně najdou.)

„Ačkoli někteří zabouchli dveře a označili vše za podvod nebo pouhou zábavnou pohádku, protože příběh obsahuje některé nesrovnalosti a pochybné činy, zdá se, že dveře se nikdy nepodaří pevně zavřít,“ vysvětluje Jenny Kile. Je autorkou knihy „Úvod do kódů a šifer plus 20 slavných nevyřešených kódů, šifer a záhadných písem“ a zakladatelkou webových stránek Mysterious Writings.

„Zdá se, že tyto nezodpovězené detaily vždy udržují dveře mírně pootevřené, bez ohledu na to, jak moc je někteří zabouchnou. Je úžasné, jak nelze jednoznačně určit, zda jsou všechny příběhy falešné, nebo pravdivé.“

Příběh Bealeových šifer

Zde je příběh, jak je vylíčen v brožuře z roku 1855, kterou napsal anonymní autor a vydal místní novinář J. B. Ward. V roce 1820 se Virgiňan Robert Morriss, který provozoval hotel v Lynchburgu ve Virginii, seznámil s dlouhodobým hostem jménem Thomas J. Beale, kterého anonymnímu autorovi popsal jako asi 6 stop (1,8 m) vysokého, s „černýma očima a vlasy stejné barvy, nošenými déle, než bylo v té době v módě“. Beale se zapsal jednoduše tak, že pochází z Virginie – kde přesně v tomto státě, neuvedl – a o své rodině neřekl vůbec nic a o sobě už vůbec nic.

Beale opustil hotel na jaře 1821 se skupinou přátel a vrátil se v lednu následujícího roku, tentokrát se zdržel jen několik měsíců. Před odjezdem dal Morrissovi do úschovy krabici, „která podle jeho slov obsahovala cenné a důležité dokumenty“, jak uvádí Kile.

To bylo slabé slovo. V dopise, který po sobě Beale zanechal, vysvětloval, že se koncem roku 1810 vydal se svými společníky na západ do Nového Mexika na loveckou výpravu a během ní nějakým způsobem objevil zlatý důl. Muži zanechali rekreace a začali v dole pracovat, přičemž vytěžili jmění ve zlatě – „stejně jako ve stříbře, které bylo nalezeno rovněž“, uvádí se v dopise. Skupina si nebyla přesně jistá, co s nově nalezeným bohatstvím udělat, ale nakonec ho svěřila Bealovi, který odcestoval zpět na východ a zakopal ho v jeskyni poblíž hostince v Bedford County, „který jsme všichni navštívili a který byl považován za naprosto bezpečnou úschovnu“, uvádí se v dopise.

Beale a jeho přátelé se později vrátili a pak poklad přemístili na jiné místo. Skupina také Bealovi nařídila, aby dal nějaké „naprosto spolehlivé osobě“ instrukce, jak poklad najít, aby v případě, že by během svého dobrodružství zemřeli, mohly jejich rodiny dostat jmění.

Beale později poslal Morrissovi ze St. Louis dopis, v němž ho poučil, že pokud se Beale nevrátí, má Morriss po deseti letech povolení schránku otevřít. Beale se samozřejmě nikdy nevrátil. „Mohu se jen domnívat, že ho zabili indiáni, daleko od jeho domova, ačkoli o jeho smrti nebylo nic slyšet,“ vysvětlil Morriss.

Z nevysvětlených důvodů Morriss rozlomil zámek a otevřel schránku až o 23 let později, v roce 1845. Nebyla v ní však mapa ani jednoduchý návod, jak najít bohatství. Místo toho obsahovala listy papíru pokryté zdánlivě nesrozumitelnými čísly.

Záhadný autor brožury přišel na to, že jeden ze tří listů je v kódu založeném na Deklaraci nezávislosti, a rozluštil ho. Byla to zpráva popisující jmění, které se skládalo z 2 921 liber (1 325 kilogramů) zlata, 5 100 liber (2 313 kilogramů) stříbra a množství šperků, které byly získány výměnou za stříbro. Poklad byl zabalen v železných nádobách s víkem a zakopán v hrobce obložené kamenem. Přesné místo se však nacházelo na jedné z dalších stran v zašifrované zprávě, kterou anonymní autor – příhodně pro záhadu – nebyl schopen rozluštit. Stejně tak na třetí stránce, kde byli uvedeni členové skupiny a jména a adresy jejich příbuzných.

Elonka Duninová, vývojářka videoher, spisovatelka a kryptografka, a její kolega, německý informatik a kryptograf Klaus Schmeh, jsou spoluautory knihy „Codebreaking 2020: Praktický průvodce.“ Záhadu Bealeovy šifry podrobně prozkoumali a dokonce se vydali do Bedford County, aby prozkoumali okolí bývalého Bufordova hostince, kde Beale údajně zakopal bohatství.

Kromě základní nepravděpodobnosti příběhu, jak vysvětluje Dunin, existuje spousta indicií, které naznačují, že Bealeův poklad je podvod. „Jediným zdrojem je brožura,“ poznamenává, a podrobnosti v ní jsou kusé. Navíc se originály Bealeových dopisů Morrissovi příhodně ztratily, takže nikdo kromě anonymního autora neměl možnost je prozkoumat. Jazykoví odborníci, kteří zkoumali texty dopisů a porovnávali je s pamfletem, však dospěli k závěru, že „se zdá, že to všechno napsala stejná osoba“, vysvětluje Duninová.

Navíc, jak poznamenává Schmeh, existuje několik, mírně odlišných verzí Deklarace nezávislosti. Jako základ pro jednu ze svých šifer „Beale použil vzácnou nebo jedinečnou verzi,“ vysvětluje Schmeh. Bizarní je, že osoba, která o 60 let později šifru vyřešila, měla shodou okolností přesně stejnou vzácnou verzi. „To je téměř nemožné,“ říká Schmeh.

Bealeovy šifry však stále fascinují zájemce o kryptografii a příběh stále podněcuje amatérské hledače pokladů, aby se vydali do Virginie v naději, že tam zbohatnou.

„I poté, co byl tento příběh docela dobře vyvrácen, je v lidské psychice něco, co lidi nutí pátrat po skrytém pokladu, po něčem, co se nikomu jinému nepodařilo,“ vysvětluje Dunin.

Zdroj: mapquest.com