Minulou středu Thierry Breton, komisař EU pro vnitřní trh, na Twitteru/X hrdě oznámil, že s poslanci Evropského parlamentu uzavřel dohodu o vytvoření evropské „digitální identifikační peněženky“, která by všem občanům EU umožnila mít „zabezpečenou elektronickou identitu po celý život“. (Foto: Flickr)

Podle vlastních webových stránek Evropské komise lze evropskou digitální identitu použít pro celou řadu transakcí, včetně poskytnutí osobní identifikace v režimu on i offline, předložení rodného listu a lékařského potvrzení, otevření bankovního účtu, podání daňového přiznání, podání žádosti o studium na vysoké škole, uložení lékařského předpisu, půjčení auta nebo ubytování v hotelu.

Několik osob, včetně nizozemského poslance Evropského parlamentu Roba Roose, vyjádřilo obavy, že centralizovaný digitální průkaz totožnosti by mohl ohrozit soukromí a práva Evropanů na mobilitu.

Dopis podepsaný více než 500 „odborníky na kybernetickou bezpečnost, výzkumnými pracovníky a organizacemi občanské společnosti z celého světa“ varuje, že navrhovaná nařízení o digitálním průkazu totožnosti digitální bezpečnost občanů spíše sníží, než zvýší.

Jeden z jeho hlavních architektů, komisař pro vnitřní trh Thierry Breton, však tvrdí, že „peněženka má nejvyšší úroveň bezpečnosti i soukromí“, zatímco předsedkyně EU Ursula von der Leyenová trvá na tom, že se jedná o „technologii, u níž můžeme sami kontrolovat, jaké údaje a jakým způsobem se používají“. Buď tedy kritici přeceňují obavy o občanskou svobodu a soukromí, nebo je obhájci technologie bagatelizují. Obojí nemůže být pravda.

Teoreticky by univerzální evropský digitální průkaz totožnosti mohl být trvale naprogramován tak, aby měl občan plnou kontrolu nad tím, které části své „digitální peněženky“ v daném okamžiku sdílí a které nikoli. Nemuseli bychom se příliš obávat, kdyby evropský digitální průkaz totožnosti byl naprogramován nyní a navždy lidmi, kteří berou soukromí vážně a nemají tendenci využívat technologii, kterou mají na dosah ruky, k tomu, aby občany „postrkovali“ – nebo dokonce „tlačili“ – k dodržování svých politik týkajících se kontroly nemocí, nediskriminace, válečné propagandy nebo změny klimatu.

V praxi by však bylo velmi naivní předpokládat, že programovatelný celoevropský digitální průkaz totožnosti, kontrolovaný centralizovanou byrokracií, nebude dříve či později zneužit k „pošťouchnutí“ (nebo postrčení) lidí, aby se podřídili politice, která se „mocným“ zrovna zamlouvá.

A není třeba příliš velké fantazie, abychom si představili, jakými způsoby by mohl být evropský digitální průkaz totožnosti využit k narušení rovnosti a svobody Evropanů, protože tytéž osoby, které jsou veřejnou tváří této iniciativy digitálního průkazu totožnosti, byly těmi, kdo uvedli do chodu nejrozšířenější systém biologického dohledu v dějinách Evropy, a to takzvané „digitální certifikáty Covid“.

Fungování digitálních certifikátů Covid, které schválila jak Evropská komise (ta samá, která nyní prosazuje systém digitálních průkazů totožnosti), tak Evropský parlament, nám může poskytnout poměrně jasnou představu o tom, k čemu evropští technokraté pravděpodobně využijí systém digitálních průkazů totožnosti, pokud k tomu dostanou příležitost.

Digitální certifikát Covid byl používán k tomu, aby občané, kteří nebyli v určitém časovém období očkováni vakcínou Covid, byli nuceni podstoupit nákladný a nepohodlný test Covid při každém překročení evropské hranice, a dokonce byl používán k tomu, aby neočkovaným občanům byl odepřen vstup do kulturních a rekreačních zařízení po celé Evropě. Jinými slovy, digitální certifikát Covid sloužil jako mechanismus, který občany nutil, aby si do krevního oběhu aplikovali určitý lék, a vytvořil dvoustupňovou společnost, v níž se s neočkovanými zacházelo jako s novou společenskou a politickou spodinou.

Nyní si představte, že by byl centrálně řízený evropský digitální certifikát nabídnut všem evropským občanům jako nástroj pro přístup k široké škále služeb, od bankovnictví, cestování letadlem a pobytu v hotelu až po půjčování aut, přístup k rekreačním zařízením a přístup k digitálním službám online. Zpočátku by pravděpodobně byl certifikát nepovinný a občané by mohli používat jiné metody ověřování své totožnosti. Poté by se pod záminkou zvýšení „bezpečnosti“ občanů mohl certifikát stát povinným pro stále větší počet transakcí.

Dalším krokem by bylo postupné rozšiřování informací obsažených v certifikátu a využití certifikátu jako způsobu, jak občanům odepřít nebo schválit přístup k určitým službám na základě jejich výdajových zvyklostí, stavu očkování nebo jejich „sociálního kreditu“. Samozřejmě si nemůžeme být stoprocentně jisti, že k tomu dojde. Nedávné zavedení očkovacího apartheidu v Evropě by nás však mělo zbavit iluzí, že evropské politické vedení je odhodláno respektovat a bránit naše občanské svobody nebo rovný přístup k veřejným vymoženostem a službám.

Politici jako Thierry Breton a Ursula von der Leyenová a ti poslanci Evropského parlamentu a vlády členských států, kteří jim během pandemie fandili, byli připraveni zacházet s občany jako s dobytkem nebo přenašeči nemocí, kteří mají být hromadně očkováni a testováni, bez ohledu na jejich osobní zdravotní anamnézu a rizikové faktory. Je jistě jen otázkou času, kdy lidé s takovým pohrdáním osobní svobodou budou mít sklon využít technologii, jako je univerzální digitální průkaz totožnosti, jako páku ke kontrole soukromých rozhodnutí lidí s cílem prosazovat vlastní kariéru a politické cíle.

Dost občanů řeklo „ne“ experimentální vakcíně a dost občanů stále zpochybňuje vědecké a politické důvody pro uvalení zatěžujících uhlíkových daní, násilné vyvlastňování zemědělské půdy na základě klimatických směrnic, život v „patnáctiminutových městech“, vytváření prostoru pro transgenderovou ideologii ve svých nemocnicích a třídách nebo zdržování se čehokoli, co mocní považují za „nenávistné projevy“.

Jak lépe přimět veřejnost k dodržování nepopulárních nebo kontroverzních veřejných politik a zákonů než odměnit jejich dodržování zvýšenou mobilitou a lepším přístupem k sociálním vymoženostem a službám a trestat jejich nedodržování sníženou mobilitou a omezeným přístupem ke službám a vymoženostem? Není to přesně to, co udělal digitální certifikát Covid, dítě téže Komise?

Zastánci evropského digitálního průkazu totožnosti budou samozřejmě veřejně tvrdit, že jim jde pouze o podporu bezpečnosti našich transakcí a ochranu našeho soukromí. Ale protože jsou to ti samí lidé, kteří se odvažují tvrdit, že lékařská segregace a donucování prostřednictvím očkovacích pasů „nás ujišťuje o (duchu) otevřené Evropy, Evropy bez bariér“, nemají jejich ujištění týkající se soukromí a svobod občanů žádnou důvěryhodnost.

Zdroj: brownstone.org