Nový přítel Joea Bidena, venezuelský diktátor Nicolás Maduro (který slíbil americkému prezidentovi vyvézt několik barelů ropy – nyní, když už není možné vyprázdnit SPR), aby udržel nízké ceny plynu před prezidentskými volbami v roce 2024, výměnou za zmírnění sankcí a defacto uznání Bílého domu, že Maduro je diktátorsky „demokraticky“ zvoleným prezidentem Venezuely, v neděli se v Caracasu uskuteční referendum mezi Venezuelany o připojení (tj. o připojení Venezuely k EU). e., obsazení a převzetí 160 000 km2 území v sousední Guyaně, které je mimořádně bohaté na ropu. (Foto: Flickr)

Proč právě teď? Proč až nyní, když si Caracas již více než 200 let nárokuje práva na Essequibo, rozsáhlý pás území Guyany? Jednoduše: protože, jak jsme uvedli před několika dny, teprve před několika měsíci si Maduro uvědomil, že má na prezidenta „nejmocnějšího státu světa“ USA páku a projde mu cokoli… dokonce i invaze do suverénního státu.

Zvýšený zájem Venezuely (bohaté na ropu, ale chudé na těžbu) o tuto oblast amazonské džungle samozřejmě částečně pramení z jejího surovinového bohatství, včetně podmořských ložisek ropy, díky nimž se Guyana od roku 2019 stala nejrychleji rostoucí ekonomikou světa. Další důvod leží silnému venezuelskému vůdci Nicolási Madurovi blíže k domovu: volby v příštím roce. Ale nakonec, kdyby Biden nepodepsal s Madurem kouřovou zákulisní dohodu, v níž přiznal, že potřebuje diktátorovu ropu výměnou za něco, co vypadá jako diplomatický bianko šek, nic z toho by se nestalo. Místo toho nyní čelíme skutečné válce mezi dvěma zeměmi, které mají jedny z největších zásob ropy na světě.

Jak poznamenává FT, možnost, že Venezuela, spojenec Ruska, bude po referendu následovat vpád do západně orientované Guyany, vyvolává v regionu obavy. Brazílie tento týden uvedla, že zvýšila vojenskou přítomnost ve svých severních oblastech, které hraničí s oběma zeměmi.

„V neděli 3. prosince odpovíme na provokace společnosti Exxon, jižního velení USA a prezidenta Guyany lidovým hlasováním,“ řekl Maduro během vysílání svého týdenního televizního programu 20. listopadu.

Guyana se správně obává, že referendum je záminkou k záboru půdy, a obrátila se na Mezinárodní soudní dvůr (ICJ), aby referendum zastavil – což Caracas odmítl, ačkoli jeho nárok na půdu je z velké části mezinárodně neuznaný.

Není: v pátek soudci Světového soudu v pátek nařídili Venezuele, aby se zdržela jakýchkoli kroků, které by změnily situaci na místě. Soud výslovně nezakázal Venezuele uspořádat 3. prosince plánované referendum o jejích právech na oblast kolem řeky Esequibo, která je předmětem dlouhotrvajícího hraničního sporu, jak požadovala Guyana. Soudci Mezinárodního soudního dvora – jak se Světový soud oficiálně nazývá – však dali jasně najevo, že by měly být zastaveny jakékoli konkrétní kroky směřující ke změně statu quo.

„Soud konstatuje, že situace, která v současné době panuje na sporném území, je taková, že Guyana toto území spravuje a vykonává nad ním kontrolu,“ uvedla předsedající soudkyně Joan Donoghueová. „Venezuela se musí zdržet jakýchkoli kroků, které by tuto situaci změnily,“ dodala.

„Jedná se o učebnicový příklad anexe,“ prohlásil minulý měsíc v Haagu Paul Reichler, americký právník zastupující Guyanu před Mezinárodním soudním dvorem, a tvrdil, že Venezuela připravuje v oblasti Essequibo vojenské shromáždění pro případ, že by chtěla prosadit výsledek referenda.

Caracas ze své strany uvedl, že jeho vojáci provádějí protizákonné těžební operace v blízkosti tohoto území, řídce osídleného regionu, kde žije asi 200 000 Guyanů, kteří hovoří anglicky a domorodými jazyky, avšak málo španělsky.

Mezitím v promadurské Brazílii místní média informovala, že senátor za stát Roraima uvedl, že ministr obrany souhlasil s jeho žádostí o vojenské posily v obci Pacaraima, která je strategickým místem pro přístup do Essequibo. Ministerstvo obrany uvedlo: „V severní pohraniční oblasti země byly zintenzivněny obranné akce, které podporují větší vojenskou přítomnost.“ Nebylo bezprostředně jasné, zda brazilský socialistický vůdce Lula plánuje pomáhat svému soudruhu Madurovi při invazi a drancování guayanské ropy, ale to by bylo v socialistickém kurzu, zejména když prezident USA vaše akce nepřímo schvaluje.

Přesto analytici pochybují, zda Venezuela bude skutečně usilovat o anexi území. Tvrdí, že cílem referenda je posílit Madurovu domácí podporu před volbami, s jejichž uspořádáním Venezuela souhlasila výměnou za úlevu od vysilujících sankcí uvalených USA.

„Politické kalkulace vedou Madura k eskalaci napětí ve snaze podnítit nacionalistické nálady, ale tytéž politické kalkulace také omezují jeho vojenské možnosti,“ řekl Theodore Kahn, ředitel pro andský region v poradenské společnosti Control Risks.

„Skutečná invaze by zavřela dveře k dalším jednáním s USA a donutila by Bidenovu administrativu znovu zavést sankce v ropném sektoru.“

Když se nad tím zamyslíme, je to odstrašující vtip, vzhledem k tomu, že Maduro neměl problém žít se sankcemi po celá léta. Kdyby Maduro dostal do svých špinavých rukou některá z nejmodernějších ropných zařízení na světě – pro připomenutí, v Guyaně investovala společnost Exxon miliardy do těžby velké části tamní ropy – udělal by to v mžiku.

Přesto Maduro potřebuje mobilizovat stranické věrné, aby obhájili dvě desetiletí socialistické vlády, během nichž jeho strana a její předchůdci udělali z Caracasu mezinárodního vyvrhele, rozvrátili jeho státem spravovaný ropný průmysl, podnítili masovou emigraci a posílili násilnické gangy.

Luis Vicente León, který vede caracaskou výzkumnou společnost Datanálisis, uvedl, že vláda využívá referendum k tomu, aby snížila vnímaný dopad předvolebních primárek, které opozice uspořádala v říjnu navzdory nesouhlasu vlády. Primárky přilákaly k urnám 2,4 milionu voličů, což bylo výrazně nad očekávání.

„Je to také test schopnosti vlády zapojit svůj politický aparát a mobilizovat voliče,“ řekl León. „Vedle toho tlačí na opozici, aby zaujala stanovisko k citlivému tématu, a dává [Madurovi] potenciální záminku k vyhlášení výjimečného stavu a úplnému vyhnutí se volbám.“

Maduro, který je v úřadu od smrti svého ohnivého předchůdce Huga Cháveze, jenž v roce 2013 zemřel na rakovinu, zatím oficiálně neoznámil svou kandidaturu v nadcházejících volbách. Všeobecně se však očekává, že kandidovat bude, přestože jeho popularita podle agentury Datanálisis dosahuje pouhých 20 %, a to uprostřed hospodářské a humanitární krize.

K popukání, Madurovo znovuzvolení v roce 2018 považovaly USA a jejich spojenci za podvod, ale od té doby se toho tolik změnilo, no ne zas tak moc: jen Biden se stal prezidentem a sklonil se před Madurovými požadavky výměnou za ropu. Ve snaze nalákat ho, aby tentokrát umožnil „svobodné a spravedlivé“ volby (prosím, nesmějte se), USA minulý měsíc na šest měsíců uvolnily sankce na ropu, zlato a sekundární finanční trhy. Tento krok následoval po dohodě mezi Madurem a USA podporovanou frakcí opozice o obnovení politických rozhovorů.

Naděje na politické otevření však byly zmírněny, když jen o několik dní později vládou podporovaný Nejvyšší soudní tribunál pozastavil výsledky opozičních primárek, které přesvědčivě vyhrála María Corina Machado.

Machadová, bývalá protržní zákonodárkyně, která kdysi vyzývala k vnějšímu vojenskému zásahu ve Venezuele, má v současné době zakázáno vykonávat své funkce, což jí podle jejích slov nebrání v kandidatuře.

Zatímco vláda a rozhádaná opozice souhlasí s tím, že region Essequibo je součástí venezuelského území, Machadová prohlásila, že referendum je „rozptýlením“, které musí být pozastaveno. Je zastánkyní řešení sporu u Mezinárodního soudního dvora.

Referendum položí venezuelské veřejnosti pět otázek. Jedna z nich žádá o souhlas s udělením venezuelského občanství všem obyvatelům regionu Essequibo a vytvořením nového státu v rámci Venezuely, zatímco další se voličů ptá, zda uznávají pravomoc Mezinárodního soudního dvora rozhodovat v této věci. Obojí by pravděpodobně vedlo k vojenské invazi.

V dubnu MTS rozhodl, že má pravomoc rozhodovat o územním sporu, a to na základě žádosti Guyany z roku 2018 o potvrzení hranice, která byla v roce 1899 vytyčena v arbitráži mezi Venezuelou a tehdejší kolonií Britskou Guyanou. Konečné rozhodnutí však může trvat roky.

„Není přehnané označit současné ohrožení Guyany za existenční a potřebu předběžných opatření za naléhavou,“ řekl Carl Greenidge, který vede delegaci Guyany u MTS, soudcům v Haagu s odkazem na referendum.

Specializovaná delegace americké armády navštívila tento týden Guyanu a jednala o „procesech, které mají posílit vojenskou připravenost a schopnosti obou zemí reagovat na bezpečnostní hrozby“, uvedlo velvyslanectví USA v Georgetownu. Bharrat Jagdeo, guayanský viceprezident, minulý týden prohlásil, že „budou využity všechny možnosti, které máme k dispozici k obraně naší země. Všechny možnosti.“

Caracas dlouhodobě zastává názor, že řeka Essequibo na východě regionu je jeho přirozenou hranicí, stejně jako tomu bylo za španělské nadvlády před rokem 1899. Zájem Venezuely na prosazení tohoto nároku však kolísá. V roce 2004, když se Chávez snažil získat mezinárodní podporu pro svou bolívarskou revoluci, prohlásil v Guyaně, že Georgetown má právo udělovat koncese na území Essequibo.

Od roku 2015, kdy společnost ExxonMobil oznámila, že pod vodami u pobřeží Essequibo v bloku Stabroek našla ropu, však Caracas nasadil bojovnější tón (no, samozřejmě).

V říjnu letošního roku americká společnost, která vede konsorcium těžící ropu v této jihoamerické zemi, učinila další nález ve vodách, na které si činí nárok Venezuela. Nabídky na vrty byly uděleny společnostem včetně Exxonu, francouzské společnosti Total a místní společnosti Sispro. Francisco Monaldi, odborník na energetiku Latinské Ameriky z Riceovy univerzity v Houstonu, řekl: „Dosud se vrty a objevy společnosti Exxon nacházely v oblasti severně od nesporného území Guyany, ale přidělené ropné bloky zasahují do sporných vod.“

Ropa mění guayanskou ekonomiku, která podle MMF loni vzrostla o 62 % a letos se předpokládá její růst o dalších 37 %. Se zásobami ve výši přibližně 11 miliard barelů a počtem obyvatel pouhých 800 000 má země největší množství ropy na obyvatele na světě.

Venezuela má přitom největší prokázané zásoby na světě a v dobách největšího rozkvětu na přelomu století čerpala asi 3 miliony barelů denně, ale špatné hospodaření, korupce a sankce vedly ke zhroucení produkce. V září letošního roku čerpala 735 000 barelů denně.

Společnost Exxon uvedla, že „řešení hraničních otázek je na vládách a příslušných mezinárodních organizacích“.

Přesto bychom se nedivili, kdyby Darren Woods v tichosti sestavoval žoldnéřskou armádu, která by Madura v tichosti odstranila. Mělo by ho to stát maximálně 2-3 dny příjmů z těžby ropy.

Zdroj: zerohedge.com