Nelze si nevšimnout, že probíhající konflikt na Ukrajině je pro obě strany nákladný, a to jak z hlediska krve, tak z hlediska majetku. Odhalil rozvrácený, oslabený stav západních „průmyslových“ ekonomik a urychlil vznik paralelního systému, který je zdánlivě imunní vůči našemu nejlepšímu úsilí, což vyvolává otázku: Co když Putin „vyhraje“?

Během několika hodin, kdy jednotky ruské armády překročily východní hranici Ukrajiny a kombinované síly specnazu a výsadkářů se snesly z oblohy, aby se zmocnily kritických kontrolních bodů a infrastruktury, se rozpadl svět a paradigma po skončení studené války.

Když padly první výstřely, bylo jasné, že na uspořádání po druhé světové válce, které z velké části vedly Spojené státy, nyní přímo útočí koordinovaná skupina osmělených národů, odhodlaných svrhnout globální paradigma a nahradit ho novým zákonem: zákonem džungle.

Tento nový globální model, v jehož čele stojí obrozené Rusko vedené Vladimírem Putinem, které touží obnovit slávu carského Ruska a Sovětského svazu, a další nastupující světová supervelmoc, Čínská lidová republika, si vytvořily samy.

Vznik tohoto multipolárního a intenzivně konkurenčního světa naopak odhalil křehkost mnoha kdysi velkých světových mocností, zejména v Evropě, kde národy jako Německo, Francie a dokonce i Velká Británie čelí horkému konkurenčnímu boji.

Mezitím pro hlavní světovou supervelmoc, Spojené státy, rychlá destabilizace a zhroucení jejich těžce vybojovaného globálního řádu znamená, že kdysi bezkonkurenční hegemon je na samé hranici svých možností a vlastně i ochoty udržet globální mír, prosperitu a stabilitu.

Přesto, pokud lze věřit většině mediálního zpravodajství, je Putinovo Rusko od druhého měsíce neúspěšné ofenzivy a neschopnosti dekapitovat ukrajinskou armádu a vedení tak rozhodně a rychle, jako tomu bylo při ruské invazi na Krym v roce 2014, každý týden na pokraji ekonomického, politického a strategického kolapsu.

Tím nechceme podceňovat absolutní koš, kterým se stala ruská „speciální vojenská operace“ na Ukrajině, v jejímž důsledku se kdysi obávaná ruská armáda stala do značné míry terčem posměchu mnoha analytiků a komentátorů na Západě.

Přesto se Rusko pomalu, ale jistě vrací ke svým osvědčeným, hluboce historickým strategiím kombinujícím drtivou palebnou sílu a hluboké obranné linie, jejichž cílem je pomalu rozmělnit protivníka a vyčerpat jeho živou sílu, materiál a odhodlání.

Ve světle těchto skutečností se nyní stále více uznává, že „příběh“ možná není takový, jak nám bylo řečeno, a možná bychom se měli připravit na alespoň částečné ruské „vítězství“ na Ukrajině, které může mít zničující důsledky pro širší globální paradigma.

Není úniku, Putin vítězí?

Nehodlám sestavovat široký a podrobný seznam vítězných „předpokladů“ pro úspěch Ruska na Ukrajině. Udělám také malé zřeknutí se odpovědnosti: toto není moje nadržování ruskému režimu nebo Putinovi. Myslím, že je samozřejmé, že nejsem proruský ani proputinovský (přesto se nepochybně objeví obvinění z tohoto důvodu).

Pokud jde o samotná čísla, zdá se, že Putinovo Rusko, navzdory falešnému začátku a obrovským objemům peněz a materiálu USA a Západu investovaných do válečného úsilí na Ukrajině, směřuje k vítězství, a to v relativně silnější ekonomické a strategické pozici.

Na tuto skutečnost upozorňuje týdeník The Economist v článku nazvaném Putin zřejmě vyhrává válku na Ukrajině – prozatím, který je jen jedním z řady nedávných článků, které začaly připouštět, že Rusko může ve skutečnosti v ukrajinském konfliktu vítězit.

The Economist uvádí: „Poprvé od 24. února 2022, kdy Vladimir Putin vtrhl na Ukrajinu, to vypadá, že by mohl vyhrát. Ruský prezident postavil svou zemi na válečnou základnu a posílil své uchopení moci. Obstaral vojenské dodávky v zahraničí a pomáhá obrátit globální jih proti Americe. A co je zásadní, podkopává přesvědčení Západu, že Ukrajina může – a musí – vyjít z války jako prosperující evropská demokracie.“

The Economist k tomu dále rozvádí: „Důvodem, proč je Putinovo vítězství možné, je to, že vítězství je spíše o vytrvalosti než o získání území. Ani jedna z armád není schopna vyhnat tu druhou z území, které v současnosti ovládá. Ukrajinská protiofenzíva se zastavila. Rusko ztrácí v bitvě o Avdijivku, město v oblasti Donbasu, více než 900 mužů denně. Jedná se o válku obránců, která může trvat mnoho let.“

Tím, že se Putin přiklonil k osvědčené metodě ruského vedení války, se aktivně postavil do pozice, kdy hraje dlouhou hru, a to nejen přímo v ukrajinském konfliktu, ale i v širším měřítku, kdy se svět mění z monopolárního světa na multipolární.

Poháněno do značné míry z nutnosti v důsledku sankcí vedených Spojenými státy a širšími sankcemi Západu, jejichž cílem bylo ochromit ruskou ekonomiku a poštvat ruské oligarchy proti Putinovu vedení a vyvolat tak období změny režimu, Putinovo Rusko naopak vychází výrazně silnější, než by se dalo očekávat.

The Economist to zdůrazňuje: „Přinejmenším v roce 2024 bude Rusko v silnější pozici, protože bude mít více dronů a dělostřeleckých granátů, protože jeho armáda vyvinula úspěšnou taktiku elektronického boje proti některým ukrajinským zbraním a protože Putin bude tolerovat strašlivé ztráty mezi vlastními muži.

„Rostoucí zahraniční podpora částečně vysvětluje převahu Ruska na bojišti. Pan Putin získal bezpilotní letouny z Íránu a granáty ze Severní Koreje. Pracoval na tom, aby přesvědčil velkou část globálního jihu, že nemá velký zájem na tom, co se stane s Ukrajinou. Turecko a Kazachstán se staly kanály pro zboží, které živí ruskou válečnou mašinérii. Plán Západu omezit příjmy Ruska z prodeje ropy omezením ceny jeho ropy na 60 dolarů za barel selhal, protože vznikla paralelní obchodní struktura mimo dosah Západu. Cena ruské ropy Urals je 64 dolarů, což je od začátku roku 2023 nárůst o téměř 10 %.“

Tato pozice závisí také na stále silnější pozici doma, kterou Putin rychle upevňuje, což zdůrazňuje i časopis The Economist, který uvádí: „Putin vítězí také proto, že posílil svou pozici doma. Nyní Rusům absurdně říká, že se ocitli v boji o přežití proti Západu. Obyčejným Rusům se válka možná nelíbí, ale zvykli si na ni. Elita utáhla kontrolu nad ekonomikou a vydělává spoustu peněz. Pan Putin si může dovolit platit celoživotní mzdu rodinám těch, kteří bojují a umírají.“

Pozici Ruska jako ekonomicky odolného státu dále posilují Paul Sonne a Rebecca Ruizová v článku pro The New York Times s názvem How Putin Turned a Western Boycott Into a Bonanza, kde uvádějí: „Putinovy ekonomické protiúdery pomohly posílit podporu mezi elitami profitujícími z války a otupit dopady západní izolace. Zatímco Ukrajina se zabývá krátkodobými imperativy, jako je posílení mezinárodní podpory, relativní odolnost ruské ekonomiky umožnila Putinovi hrát dlouhodobou hru.“

Stejně tak rozšířené vojenské výdaje a ekonomická odolnost Ruska, které jsou základem jeho strategie pomalých, rozmělňujících operací proti Ukrajině, jsou podporovány „rozvojovým“ světem, který dlouhodobě chová odpor vůči západnímu, rozvinutému světu.

Rozvádí to Alexandra Prokopenko z amerického Carnegie Russia Eurasia Center, kde vysvětluje, že zdaleka nejde o Západ proti Rusku, ale stále více o Západ proti „zbytku“, a uvádí: „Rusko je placeno tím, že dostává příjmy od Číny, Indie, Turecka a dalších odběratelů ruských ropných produktů a velkou část tvoří tzv. neropné a plynové příjmy, které ekonomika produkuje sama. Takže ekonomika funguje a vytváří daně, vláda vybírá daně a platí z nich výdaje. A třetí částí je samozřejmě mírná devalvace rublu a tolerance k inflaci.“

Když to dále upřesňuje, Prokopenko dodává: „Protože cenový strop a zákaz těžby ropy, který zavedly země G7, nebyl prosazen okamžitě, Rusko mělo čas se připravit. A ruské podniky – ty byly schopny zřídit značný počet tankerů, takže – vytvořit logistické mosty, které by ruskou ropu dopravily k novým zákazníkům. Není tajemstvím, že Rusko využívá stínovou flotilu, která slouží jeho vývozu ropy. Existuje také vývoz ropovody do Číny. A Čína je největším odběratelem ruské ropy. Takže to všechno dohromady je velké množství.“

Každý z těchto faktorů dohromady představuje pro západní svět nepříjemný obrázek. Na ekonomické frontě je jasné, že Putin vítězí, na strategické a taktické frontě se ukrajinská protiofenzíva zastavila a podpora Západu pro obléhaný národ rychle klesá, což má za následek zničující ztrátu pro uspořádání po druhé světové válce a posiluje nové multipolární uspořádání.

Musíme si tedy položit otázku, co Putinovo vítězství znamená pro tento nový multipolární světový řád?

Závěrečné myšlenky

Pokud chce Austrálie v nové éře přežít a prosperovat, budou muset australští politici a veřejnost akceptovat, že zatímco svět se stává stále více „multipolárním“, zejména Indopacifik se rychle stává nejostřejším regionem na světě.

To vše je podpořeno vznikající hospodářskou, politickou a strategickou mocí mocností, jako je Čína, Indie, Pákistán, Thajsko, Vietnam, a zavedené a znovu vznikající schopnosti zejména Jižní Koreje a Japonska slouží k vytvoření horkého konkurenčního prostředí na našem prahu.

Vzhledem k tomu, že se potýkáme s výzvami, které přináší rychle se vyvíjející globální geopolitické uspořádání, je posílení schopnosti Austrálie jednat jako nezávislá mocnost, která zahrnuje strategické ekonomické, diplomatické a vojenské schopnosti ve stylu velmocí, mocným symbolem australské suverenity a vyvíjející se odpovědnosti a závazku podporovat a posilovat bezpečnost a prosperitu indo-tichomořské Asie.

Stejně tak je třeba vzdělávat australskou veřejnost o výzvách, kterým v našem regionu čelíme, a v širším smyslu o uspořádání po druhé světové válce, na němž je založeno naše bohatství a stabilita, protože bez toho se mnoho Australanů bude jen slepě řídit proudem a sledovat, jak mizíme na stránkách historie.

Austrálii se neustále říká, že jsme jako národ rozpolceni mezi ekonomickým vztahem s Čínou a dlouholetým strategickým partnerstvím s USA, což zemi staví do epicentra velmocenského soupeření.

Zdroj: bloomberg.com, defenceconnect.com.au