Vlak, který vyjel z Říma do Milána, záhadně zmizel v tunelu, pak se objevil na druhém konci světa a byl obklopen velmi neobvyklými událostmi. (Foto: Flickr)

Jak řekl Pozzetto v „Ragazzo di campagna“: „Eh no, vlak je vždycky vlak, eh.“ A nejenže je vždycky potěšením pozorovat, jak ty vagony projíždějí, někdy pomalu jako líné želvy, jindy velmi rychle jako mohutní jaguáři, po svých lesklých kolejích; ale snad ještě větší potěšení je být v nich a kochat se krajinou, která nás provází skrze okna. Tisíce barev krajiny, podívaná podél mořského pobřeží, zvědavost, když se pomalu blížíme k nádraží velkého města, a napětí, když vjíždíme do temného tunelu. Vlak nabízí tisíce emocí a osobně ho považuji za dokonalý způsob cestování… Sedět, nic nedělat, s nosem obráceným ke světu svištícímu kolem mě, naprosto uvolněný.

Když jsem přemýšlel o vlacích, nedávno jsem narazil na málo známou záhadu vlaku, který zmizel v tunelu mezi Emilií-Romagnou a Lombardií na začátku devadesátých let minulého století. Hodně jsem o tom četl a jako fanouška legend a záhad mě příběh opravdu fascinoval a doufám, že se mi tento pocit podaří zprostředkovat i v mém vyprávění o této legendární události.

Začněme však od začátku, tedy na nádraží v Římě. Je 14. července 1911… Nastupovat!

Před tímto dnem vedla železniční společnost Zanetti velkou reklamní kampaň na první jízdu nového turistického vlaku, který se skládal z lokomotivy a tří luxusních vagonů a měl vozit cestující z hlavního města do Milána a projíždět velkolepou krajinou Lazia, Umbrie, Toskánska, Emilie-Romagny a Lombardie. Je třeba poznamenat, že mezi Emilií a Lombardií musel vlak projíždět asi kilometr dlouhým tunelem, který byl v té době považován za nejdelší tunel, jaký kdy byl v horách vyhlouben. Zázračné inženýrské dílo. Pro první jízdu vybral Zanetti 100 cestujících z místní vyšší střední třídy a z rodin některých železničních společností. Doprovázelo je šest dalších lidí, mezi nimiž byli strojvedoucí a palubní personál. Přednosta stanice zapískal na píšťalku a vyjelo se!

Vlak pokračoval po své trase pomalu, aby se elegantní cestující mohli kochat výhledem a zároveň se bavit houslovými sonátami, chutným pohoštěním a šampaňským. Všechno šlo dobře, cesta se ukázala být více než uspokojivá a za několik hodin vlak dorazil do tunelu. U vjezdu i u výjezdu se sešla malá skupinka lidí, aby viděla, jak nový vlak projíždí tím ohromným tunelem (kterým předtím projížděly jiné vlaky). Vlak se blížil za jásotu přítomných, a jakmile vjel zcela do temnoty hory… už nikdy nevyjel. Malý dav, který na něj čekal, ho nikdy neviděl odjíždět.

Trvalo dlouhé minuty zvědavosti a zmatku, a poté, co byla na místo přivolána policie, se přítomní vydali na prohlídku tunelu v domnění, že došlo k poruše, ale v jeho temnotě nenašli nic než dva cestující v potlučeném a šokovaném stavu. Po vlaku nebylo ani stopy a ani stopy po nějaké nehodě. Zaměstnanci železniční společnosti také zkontrolovali úsek trati, ale bezvýsledně.

Trvalo několik dní, než se ti dva vzpamatovali, a jeden z nich podal podivnou výpověď:

„Těsně před vjezdem do tunelu, v němž se vznášela podivná bílá mlha, jsem zaslechl podivný bzučivý zvuk, který jako by se hadil kolem vlaku, který byl v něm doslova pohlcen. Byl to strašný zážitek, i když se mi podařilo zachránit sebe i dalšího cestujícího tím, že jsem vyskočil z jednoho z mála vagonů těsně před tím, než lokomotiva vjela do tunelu. Oba jsme zničeně dopadli na tvrdou zem a to je to poslední, co si z té události pamatuji. „

O dalším přeživším nejsou k dispozici žádná svědectví.

Kvůli obavám z dalších nehod byl tento úsek železnice uzavřen a Zanettiho železniční společnost nasadila nemálo prostředků, aby nehodu ututlala. V ohrožení byla budoucnost a důvěryhodnost společnosti. Co však nakonec nad touto záhadnou událostí položilo „kámen úrazu“, byl nálet během druhé světové války, který zcela zablokoval přístup do tunelu a zabránil dalšímu vyšetřování.

Vzpomínka na nový Zanettiho turistický vlak, 104 cestujících a jejich zmizení se ztratila v čase, ale co se s nimi stalo? Pokud cestující patřili k vyšší střední třídě, je možné, že se jich nikdo, ani tisk, na nic neptal? A pak ti dva svědci a jejich záhadné „výpovědi“? Ale především… celý vlak se vypařil!?

Od zmizení Zanettiho vlaku uplynulo asi deset let, když jeden z příbuzných pohřešovaných cestujících našel ve středověkých kronikách modenského kláštera podivné svědectví. To vyprávělo o satanském kovovém voze, z něhož vycházel černý kouř a za nímž následovaly další tři menší. Z těchto vozů vystupovali tři ďáblovi služebníci, kteří byli bez vousů a měli na sobě podivná černá roucha. ‚Ďáblovi sluhové‘ začali klepat na dveře kláštera a žádali o vstup, ale silné závory na přímluvu Panny Marie, kterou mniši vzývali svými modlitbami, zabránily svatokrádeži. Mohl se náš zmizelý vlak vrátit v čase do středověku? Od té doby se o Zanettiho vlaku a jeho cestujících již nemluví a zdá se, že rukopis s kronikami byl zničen při zemětřesení v Messině v roce 1908.

Příběh Zanettiho z Říma do Milána z roku 1911 vzkřísily ukrajinské noviny „Sláva Sevastopolu“, které ve svém čísle z 12. srpna 1992 uveřejnily článek „Vlak duchů na ukrajinských silnicích“, z něhož citujeme:

„Přízrak tří vagonů se objevil na přejezdu služebny Jeleny Spiridonovny Čebretovové….. Vlak s pevně zataženými závěsy, otevřenými dveřmi a prázdnou kabinou strojvedoucího se pohyboval naprosto tiše a drtil slepice, které chodily po cestě.“

Skutečně se zdá, že čas od času se na železničním přejezdu u obce Zavaliči v ukrajinské Poltavě na několik okamžiků objevil vlak. V článku byl citován předseda komise pro studium anomálních jevů při Ukrajinské akademii věd Vasilij Leščatyj, který tato zjevení již nějakou dobu zkoumá. Byl to právě Leščaty, kdo přišel s myšlenkou, že onen vlak duchů je nechvalně proslulý Zanetti, který nějakým způsobem dokáže cestovat nejen v prostoru, ale i v čase.

Při studiu některých dokumentů našel svědectví známého psychiatra v Mexico City José Saxina, který ve 40. letech 19. století nechal do psychiatrické léčebny v mexickém hlavním městě umístit 104 Italů, kteří se chovali nevrle a zmateně. Zdá se, že po zjištění, že se nejedná ani o Mexičany, ani o Španěly, ale o Italy, tvrdili, že do Mexico City přijeli vlakem… vlakem, který sice odjel, ale z Říma. Někteří říkají, že po nějaké době se 104 šílenci přizpůsobili nové realitě a začlenili se do tohoto nového života. Někteří zůstali v zařízení pro choromyslné na celý život. Jsou i tací, kteří tvrdí, že se po nich nikdy nenašla žádná stopa a o jejich pobytu v Mexiku existuje pouze zápis doktora Saxina. Opět platí, že vlak nebyl nikdy nalezen. Vysadil snad své pasažéry a pak začal sám putovat časem a prostorem?

Ale vraťme se k předsedovi komise pro studium anomálních jevů při Ukrajinské akademii věd Leščatému, který byl vlakem duchů tak posedlý, že sám zmizel poté, co ho „přepadl“ a před zraky několika svědků do něj nastoupil. Od onoho večera 25. září 1991 také po Leščatém není ani stopy a o záhadný vlak se nikdo nezajímá.

Ještě podivnější je svědectví, které ruskému spisovateli Nikolaji Čerkašinovi zanechal Pjotr Ustimenko, pracovník přesměrování na železničním přejezdu u Balaklavy (Krym), který citoval: „Vlak byl vypraven v roce 1952:

„Mhouřil jsem oči, říkal jsem si, že to vypadá, že vlaky nemohou jezdit bez kolejí, místo nich: parní lokomotiva a tři osobní vozy. Lokomotiva i celý vlak nejsou naše, vypadají jako předválečné, nebo možná ještě starší. Cestujeme bez světel ze svahu Gasfortu po trase bývalé železnice. Doběhl jsem i na místo: žádné koleje, žádné rozdrcené trsy trávy. No, čistý přízrak? Zatracená věc. Tak jsem si říkal: to není dobré, to může způsobit problémy.“

K tomuto svědectví došlo v říjnu 1955.

Od té doby bylo zaznamenáno mnoho pozorování předválečného vlaku se třemi osobními vagony, který se pohyboval, jako by se vznášel, bez strojvedoucích, s okny se zataženými závěsy a otevřenými dveřmi, objevoval se v noci a po několika okamžicích mizel: v Moskvě (v letech 1975, 1981 a 1986), v Černobylu (těsně před havárií v jaderné elektrárně), v Norsku, na Balkáně, znovu v roce 1986 v tunelu pod Lamanšským průlivem a na dalších místech… a časech. Nepochopil jsem proč, ale příběh Zanetti Roma-Milano se v Indii setkal s velkým zájmem, a když zkusíte hledat na Youtube, pochopíte to, ale u mnoha videí budete muset rozumět hindštině.

Jestli si myslíte, že tady už je záhadě konec, tak se šeredně mýlíte! Ve skutečnosti právě tady houstne.

Zdá se, že na Zanetti během oné tragické první plavby cestovala bedna z palisandrového dřeva, v níž byla lebka slavného ukrajinského spisovatele Nikolaje Gogola, ale proč? Zdá se, že lebku ukradl v Moskvě v roce 1909 ruský divadelní fanatik Alexej Bakrušin. Tato krádež vyvolala značný rozruch, dokud se nedostala k uším spisovatelova pravnuka, jistého Janovského, poručíka ruské carské flotily. Janovskij se postavil Bakrušinovi s pistolí v ruce a řekl mu:

„Tady jsou dva náboje. Jeden je v kufru a druhý v bubnu. Ta v kufru je pro tebe, pokud mi odmítneš dát lebku Nikolaje Vasiljeviče. Ta v bubnu je pro mě…“

Tváří v tvář tak laskavému pozvání kupec, který rozhodně nebyl mužem se lvím srdcem, ochotně souhlasil, že se s relikvií rozloučí, a lebka doprovázela poručíka až do Sevastopolu na loď, kde se ujal svého místa. V roce 1910 pozvali Italové ruské námořníky na oslavy výročí zemětřesení v Messině v roce 1908 (nepřipomíná vám to něco?), při němž Rusové poskytli obyvatelům sicilského města významnou pomoc. Pro Janovského to byla příležitost odnést lebku na ruské velvyslanectví v Římě, který považoval za svůj druhý domov. Cesta se však z různých důvodů neuskutečnila. Naopak to byl italský torpédoborec, který se vydal do Sevastopolu vyzvednout popel sardinských generálů, kteří padli při obléhání města v letech 1854-1855 a byli pohřbeni na hřbitově na hoře Gasfort (nepřipomíná vám to něco jiného?). Při té příležitosti předal poručík pouzdro z palisandrového dřeva (obsahující lebku) veliteli Borghese a přiměl ho, aby slíbil, že relikvii doručí ruskému konzulovi v Itálii. Tento slib však nebyl nikdy dodržen a kapitán poslal poručíkovi omluvu v dopise, v němž stálo: „Osud člověka nekončí jeho životem“. Tento dopis později našel novinář Carlo Vicentini. Na jaře roku 1911 musel Borghese odjet na dlouhou misi a slavnou truhlu z růžového dřeva našel jeho mladší bratr (říkejme mu Borghese junior), který si myslel, že by bylo zábavné vzít ji s sebou na výlet turistickým vlakem, na který byl pozván. Tentýž vlak vyjel z římského nádraží 14. července. Jeho plánem bylo v pravou chvíli vyděsit cestující ukázáním obsahu slavné bedny z růžového dřeva, ale něco se opravdu nepovedlo. Ve skutečnosti, možná v panice, možná na základě paranormálního varování, nevím… faktem je, že jedním ze dvou, kteří z vlaku vyskočili, a tím, kdo vyprávěl příběh o mléčně bílé mlze, byl sám Borghese ml.

Takže teď lebka slavného spisovatele Gogola putuje časem a prostorem ve vlaku duchů, který zmizel v tunelu mezi Emilií-Romagnou a Lombardií, který nikdo nemůže najít. Vlak, o němž se zmiňuje středověký rukopis, který byl zničen při zemětřesení a který odvezl předsedu komise pro studium anomálních jevů při Ukrajinské akademii věd, jediného „opravdového“ vědce, který se o případ zajímal na základě svědectví „známého“ mexického psychiatra, který před dobrými 150 lety (přibližně) internoval 104 italských šílenců.

Zatím je to jasné, ne?

Zpět ke kronikám kláštera v Modeně. Ty byly uloženy v panství Kasta-Sole, v unikátní sbírce starých rukopisů shromážděných mnoha generacemi rodiny Sadzhino. Zdá se, že jeden z majitelů panství byl jedním ze dvou pamětníků.

V tomto příběhu však není o souvislosti nouze. Vzpomínáte si na spisovatele, který shromáždil svědectví důstojníka krymské úchylky? Mluvím o Nikolaji Čerkašinovi, který hraje silnou roli v tom, co se vám chystám vysvětlit o vlaku duchů. Spisovatel byl v Sevastopolu v roce 1988, aby shromáždil informace o nehodě ruské bitevní lodi „Novorossijsk“, která explodovala ráno 29. října 1955 a zabila přes 600 lidí. Vlak „Novorossijsk“, což byla ve skutečnosti italská bitevní loď „Giulio Cesare“, kterou Rusové po válce ukořistili jako válečnou trofej, explodoval hned ráno poté, co byl na Krymu spatřen vlak… tedy den poté, co někdo, kdo vlak duchů spatřil, řekl: „Není to dobré, může to způsobit potíže“.

A právě ten někdo, kdo se podivoval nad tím, že na hoře Gasfort může jezdit vlak bez kolejí. Nuže, Čerkašin zjistil, že na této hoře byli v roce 1855 pohřbeni italští vojáci, kteří padli při obléhání Sevastopolu, a o 100 let později byl hřbitov na příkaz sovětských úřadů srovnán se zemí a jeho kaple vyhozena do povětří.

Na základě toho spisovatel Nikolaj Čerkašin formuloval závěr:

„Kdo střílí z pistole na minulost, budoucnost na něj vystřelí z děla,“ říká Čerkašin. – A tyč dynamitu, nastražená pod starou kaplí, se proměnila v monstrózní výbuch pod dnem Novorossijska. Jsem zcela přesvědčen o karmické souvislosti mezi těmito dvěma událostmi….. „

Navíc místní historik Jevgenij Venikejev, který spisovatele při jeho výzkumu doprovázel, dodal:

„Zde, v italském táboře v Gasfortu, Britové postavili železnici z Balaklavy. Pak byla odstraněna. Ale násep zůstal. Odbočka z Balaklavy do Sevastopolu prochází přesně po trase vytyčené Brity“.

Znamená to, že vlak duchů jel po stopách odstraněných pražců?

„Odnáší duše italských vojáků, vyrušených výbuchem jejich posledního útočiště? Nebo měl někdo ze 106 cestujících zde pohřbené příbuzné a přišel jim vzdát poslední hold? Nebo snad oni, tito ztracení cestující, pomstili hřbitov znesvěcený jejich dočasným zajetím, zasáhli do pozemského kauzálního vztahu. Proto snad „Julius Caesar“ – „Novorossijsk“ vybuchl? „Čerkašin naznačil.

Je toho tolik, o čem by se dalo přemýšlet… ale já jsem byl odhodlaný a inspirovaný vším, co jsem objevil, chtěl jsem vědět, kde končí mýtus a začíná skutečnost. No, a než vám povím, co jsem nakonec zjistil, byl bych rád, kdybyste si celý tento příběh zapamatovali, až budete příště stejně jako já pociťovat napětí, až budete vjíždět do tunelu při cestě vlakem.

To znamená: po železniční společnosti Zanetti, která stavěla vlaky, jsem nenašel ani stopu. Stejně tak o ukrajinských novinách „Sláva Sevastopolu“. Ditto o ‚významném‘ předsedovi komise pro studium anomálních jevů při Ukrajinské akademii věd Vasiliji Leščatém. Totéž o „proslulém“ mexickém psychiatrovi José Saxinovi, o kapitánu Borghesovi, panství Kasta-Sole a rodině Sadžinů. Nemluvě o tunelu a středověkých kronikách, které byly zničeny. Jisté je jen to, že zmizela Gogolova lebka, válečná zvěrstva a že v mnoha zemích a v různých dobách existují ti, kteří vidí Zanettiho vlak Řím-Milán, který zmizel na své první cestě 14. července 1911 a vzal s sebou 104 lidí, o nichž se nikdo nikdy nechtěl dozvědět.

Tohle zní jako dobré čtení na cestu vlakem.

Zdroj: e-borghi.com