Mayové vytvořili nejvyspělejší kulturu ve Střední Americe, jejíž rozkvět se časově shodoval s dobou starověkého Říma. Avšak ke konci 9. století se jejich majestátní města vyprázdnila. Nová vědecká data umožňují přezkoumat předcházející hypotézy příčin úpadku staré civilizace. (Foto: Pixfuel)

Záhada měst Mayů

Kmeny Mayů obývají poloostrov Yucatán přes 40 století. Nejstarší nálezy patří do druhého tisíciletí před naším letopočtem. K prvnímu tisíciletí vznikla jejich první města.

V letech 250 – 900 našeho letopočtu Mayové prosperovali. Měli vlastní umění, vědu, architekturu, sociální instituce, písemnictví a astronomický kalendář.

Avšak v období let 810 – 1050 se všechna mayská města vylidnila. Hlavní město Mutulského království Tikal opustili obyvatelé přibližně v roce 950.

Mayové nebyli nikdy jednotnou říší. Jejich města válčila neustále mezi sebou a také se sousedními královstvími, z nichž byl nejmocnějším Teotihuacán na území dnešního Mexika. Ten byl ale opuštěn ještě dříve, koncem 7. století. Historici se domnívají, že se to stalo kvůli sociálnímu konfliktu způsobenému přírodními pohromami, erupcemi sopek a dlouhodobým suchem.

Verze první. Sucho a nedostatek vody

Izotopový rozbor usazenin mexického jezera Chichancanab ukázal, že na rozhraní 9. – 10. století tu zavládlo extrémní sucho. Vědci vypočítali, že roční objem atmosférických srážek tu poklesl o 50 – 70 % a relativní vlhkost o 2 – 7 %.

Další sucho na Yucatánu připadlo přibližně na rok 200 našeho letopočtu. Tenkrát se podle archeologů prudce snížil počet obyvatel velkého mayského města Seibal. Ale obyvatelé Tikalu se dokázali přizpůsobit. Vytvořili soustavu zavlažovacích kanálů a vodních nádrží a začali pěstovat výhradně kukuřici, která potřebovala méně vody než ostatní zemědělské plodiny.

Podle vědců však tohle nepomohlo během delšího sucha v 9. století. Dokud byly vodní nádrže plné, do města se stěhovali obyvatelé z celého okresu, kteří několik let za sebou zažili neúrodu. Když voda a potraviny došly, odešli lidé do džungle.

Tuto hypotézu potvrzuje rovněž skutečnost, že se současně s Tikalem vyprázdnila všechna velká města na jihu a ve středu Yucatánu, kde nepršelo několik desetiletí, kdežto menší obce na severu nebo v horách, jako třeba Kaminaljuyu, přežila.

Verze druhá. Otrava rtutí

Originální verzi úpadku Tikalu navrhli nedávno američtí vědci. Vykonali geochemický a molekulární genetický rozbor usazenin ze čtyř hlavních vodních nádrží města a zjistili, že ve dvou z nich, které se nacházejí ve středu, je obrovský obsah rtuti a fosfátů a také stopy po jedovatých cyanobakteriích.

Taková voda je nejen nevhodná k pití, ale smrtelně nebezpečná. Po spektrometrických testech dospěli výzkumníci k závěru, že zdrojem rtuti byla rumělka (cinabarit), minerální pigment, používaný Indiány k získání červené barvy, se kterou zdobili budovy, hliněné výrobky a další věci. Během lijáků se rtuť z pigmentu vylučovala a po dlouhá léta usedala v nádržích.

Je zajímavé, že maximum rtuti ve vodních nádržích připadá na období prudkého snížení počtu obyvatel tohoto města.

Autoři zároveň přiznali, že kromě dvou jedovatých vodojemů existovalo několik dalších vodních nádrží, ze kterých mohli brát vodu obyvatelé Tikalu. Žádné škodlivé příměsi tam nalezeny nebyly. Takže daná verze není jednoznačná.

Verze třetí. Zklamala kukuřičná dieta

Američtí antropologové prozkoumali asi 50 pohřebišť prastaré obce Cahal Pech v Belize. Radiouhlíkový rozbor ukázal, že se část z nich datuje na 735 – 400 let před naším letopočtem, což byla doba úpadku.

Vědci změřili obsah stabilních izotopů uhlíku a dusíku v kostním kolagenu a zjistili, čím se lidé živili. Ukázalo se, že raní Mayové měli jídelníček značně rozmanitější, který kromě kukuřice obsahoval rovněž jiné rostliny a také maso divokých zvířat. Později jedli jenom kukuřici.

Kukuřice je totiž nenáročná plodina, která roste také za sucha, téměř bez vody. Za sucha neměli Indiáni k jídlu prostě nic jiného. Lidský organismus se při tomto jednotvárném stravování stává zranitelnější. Proto mohli Mayové podle antropologů prostě zdegenerovat.

Verze čtvrtá. Totální válka

Mayové vždy mezi sebou válčili. V kronikách se zachovalo hodně svědectví toho, jak vládce toho nebo jiného města zaútočil na sousedy a zajal jejich vůdce.

Předtím měli vědci za to, že početné lokální války byly epizodické a měly ryze rituální povahu: existovala nutnost mít zajatce jako oběť bohům anebo jako výkupné za zajatce z urozených rodin. V kronikách Mayů se také často mluví o dynastických konfliktech, když o moc bojovali představitelé různých královských rodin.

Avšak nedávný objev amerických vědců tento názor vyvrátil.

Antropologové z Kalifornské univerzity v Berkeley objevili spolu s vědci z Geologické služby USA v usazeninách jezera v okolí starého města Witzna na severu Guatemaly dvoucentimetrovou vrstvu uhlí z konce 7. století, když byla podle písemných zdrojů Witzna dobyta a spálena vojáky ze sousedního města Naranjo.

Krátce předtím ztratilo Naranjo část svého území a jeho královna, která vládla jménem svého sedmiletého syna, rozpoutala válku, aby zničila konkurující města.

Průzkumníci mají absolutní jistotu, že jejich objev souvisí právě s touto událostí. Prozkoumali sedmimetrové důlky usazenin laguny Ec-

Naab nahromaděných za tisíc let a uviděli pouze jednu vrstvu popelu z uhlí, kterou datovali za pomoci radiouhlíkového rozboru na období mezi 690 – 700 lety našeho letopočtu. Datum dobytí Witzny uvedený v kronice je 21. května roku 697.

Vypadá to tak, že Mayové nejen brali rukojmí, ale také používali taktiku spálené země: spálili všechny osevy a budovy. Historici dokonce našli v kronikách zvláštní slovo puluuy, které znamená spálení nepřátelského města.

To však nebylo všechno – masové hroby, opevněná města a velké armády, jejichž počtem se chlubili místní vládci, svědčí o tom, že Mayové byli velmi militantní a nelítostní. Podle vědců se tak dokázali navzájem zničit.

Tikal byl mimochodem v 4. století dobyt a spálen vojáky Teotihuacánu. Také celé šesté století bojovalo město o vůdcovské postavení v regionu se sousedním Calakmulem a nakonec zvítězilo. Není vyloučeno, že úpadek Calakmulu způsobila právě prohraná válka s Tikalem.

Verze pátá a poslední. Všechna neštěstí najednou

Spory o mayskou civilizaci pokračují. Její zánik byl zřejmě způsoben hned několika faktory. Historická svědectví poskytují následující obraz.

Tikal ztratil větší část obyvatel mezi 830 – 950 rokem, kdy podle kronik vedl totální války se sousedními městy. Ve stejné době přišlo do tohoto regionu sucho. Do velkoměsta se zásobami vody se hrnuly davy běženců, což vyhrotilo problémy. Voda byla špatná, potravin příliš málo. Začalo povstání. Centrální vláda padla. Davy lidí dobyly královské paláce a monumentální budovy, na městských ceremoniálních náměstích se stavěly slaměné chýše. Některé památky byly zničeny, jiné použili lidé pro své obřady. Byla ztracena úcta vůči vládcům, jejich hroby byly vydrancovány. Potvrzují to i archeologické vykopávky.

Na začátku 9. století zůstalo město prázdné. Džungle rychle pohltila trosky kdysi majestátních budov. Civilizace Mayů zmizela, ale samotní Indiáni zůstali. Jako dříve obývají poloostrov Yucatán a pamatují si na svou minulost. Právě Mayové sdělili evropským a americkým průzkumníkům 19. století, kde mají pátrat po starověkých městech.