Seděli zme s Arturem v porubskem mlečnem baru, čuměli přes vykladni skřiň na Leninku a vzpominali na mlade roky. Artur je jeden z Armenu, keři na podzim loňskeho roku museli zdrhnut z rodneho Karabacha před postupem azerbajčanske armady.

„Tak si představ, že šefka strany, kera robi předsedkyňu parlamenta, si zajela do Jerevana a řika, že genocida Armenu je jednim z nejbrutalnějšich zločinu,“ povidam Arturovi.

„No tak to vidiš, že to nemože byt zla baba. Jeji strana ma podporu tři procent obyvatelstva a ona se neboji v take těžke době podpořit sto tisic Armenu, keři byli vyhnani z Karabacha,“ zamyslel se Artur.

“Ne, počkej, ona nemluvi o tym, že ze svojeho karabašskeho domova bylo před štvrt rokem vyhnanych přes sto tisic Armenu. Ona mluvi o tym, co vam zrobili před vic jak sto rokama Turci!“

Artur se zamračil.

„Ukaž mi tu zpravu,“ procedil mezi zubama.

„Job tvoju mať!“ ulevil si tiše Artur, oči vytřeštěne na fotku Pekarove, jak s „pózou mistrnou zkouší zabrečet“.

Ano, okamžitě se mi vybavily genialni verše moravskeho basnika…

Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,

Je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,

Pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,

Ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.

„Job tvoju mať!“ vykřiknul Artur a udeřil pěsťu do stola, až se zamyšleni staři haviři od okolnich stolu zlekli tak, že malem vybulili Turka, kereho srkali z bufetovych hrnečlu.

Aniž by Artur tušil, aji ti haviři byli vlastně vyhnanci, aji když pořad bydleli ve svojich bytach, o kere je ovšem připravila Bakalova klika.

„Job tvoju mať!“ vykřiknul potřeti naštvany Artur. „Co to je za pokryteckou svoloč?

Kaj byla, když před dvěma rokama bombardovali kazetovyma bombama naše hlavni město?

Kaj byla, když Azeři porušili 25 roku stare přiměři, v kerem bylo napsane, že jakekoliv neshody se budu řešit jednanim?

Kaj byla, když na naše mlade kluky chranici naše baraky padaly bomby se zakazanym bilym fosforem?

Kaj byla, když zme potřebovali jakukoliv pomoc, chyběly obvazy, leky a mladym synkum byly v ďurach po fosforu, kere se nechtěly hojit, vidět kosti?

Kaj byla, když nepřitel bural buldozerama naše křesťanske pamatky?

Kaj byla, když islamsky nepřitel ničil naše kostely?

Kaj byla před rokem, když Azeři uzavřeli jedinu cestu z Armenyje do Karabacha a my zme pul roku byli bez potravin?

Kaj byla, když nepřitel v zaři zahajil konečne řešeni a zautočil na zbytky uzemi, kere byly Armenama osidlene po tisice roku?

Kaj byla, když sem spolu ze sto tisici Armenama čekal s veškerym majetkem, kery se vešel do auta, na jedine silnici, kera vedla z Karabacha do Armenyje cely tyden, abysme unikli z kotla?

Kaj byla, když všecky naše představitele na hranicach odfiltrovali, zatkli a od te doby sedi v azerskych kriminalach obviněni z teroryzma?

Chvilu bylo v bufaču ticho. Pak se zvednul stary haviř, režimem okradeny o kvartyr a postavil před Artura stakan černeho ferneta.

„Rozumim vam, pane. Ste na tym eště huř jak ja. Ta nevzdělana sebranka z Aspen instytutu je schopna jet z pamatniku armenske genocidy přimo do Baku a s mistnima azerskyma Turkama se objimat a placat po ramenach, jak se nam ten byznys s plynem a ropu pro Česko pěkně rozjel…“

Ladislav Větvička