Ze systémového hlediska hrozbu pro světovou stabilitu stále více představuje domácí situace ve Spojených státech. Blízký východ přitom však nadále zůstává nejžhavějším místem na planetě z hlediska vzniku rozsáhlé války. Její totální výbuch, do kterého by se zapojilo mnoho mocností najednou - regionálních i vzdálených - je v roce 2024 bohužel stále více pravděpodobný.
Krize státnosti, která se v Americe zřetelně projevuje v probíhající prezidentské kampani, má na situaci na Blízkém východě přímý vliv. USA na jedné straně zjišťují, že nejsou schopny zvládnout „nepořádek“, který v regionu nadělali od arabského jara, a kontrolovat svého nejbližšího velmi „problémového“ spojence Izrael. Na druhé straně jsou v pokušení ještě více rozdmýchat v této klíčové oblasti světa požár, aby zakryly své vnitřní nepokoje a sjednotily národ „novou hrozbou“ v podobě Íránu a islámských radikálů.
Operační dosahy raketových systémů
V regionu se současně utahují tři těsné smyčky:
1. První kolem nešťastného palestinského lidu v pásmu Gazy. 2,3 milionu lidí se v nadále tísní v úzkém bombardovaném a vybíjeném pásu několika desítek čtverečních kilometrů kolem egyptského pohraničního města Rafah. Tam se v tunelech táhnoucích se až na egyptský Sinaj pravděpodobně soustřeďuje vojenské vedení Hamásu (politické vedení je v zahraničí) a jeho hlavní úderné síly. Co bude se zoufalými vybíjenými palestinskými civilisty dál, není vůbec nikomu jasné. Gaza, zejména její severní část, je již ze 60 procent zničena, její podzemní prostory Izrael zaplavil mořskou vodou.
Podle odhadů OSN je toto území již neobyvatelné. Navzdory vyvraždění přibližně 30 000 Palestinců - z nichž téměř polovinu tvoří děti (!) - se obyvatelé pásma nechtějí nikam stahovat a ve své většině nadále, či vlastně o to více, podporují Hamás. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že tato organizace je na Západním břehu Jordánu daleko populárnější než umírněnější Fatah, který tam oficiálně vládne. Všechny recepty na „dobrovolnou“ deportaci Palestinců z Gazy do Egypta, do Afriky či dokonce do Latinské Ameriky, které nadále zaznívají z úst pravicových poslanců izraelského Knessetu a některých ministrů, jsou absurdní a naprosto nereálné.
SLEDUJTE: Protiproud TV v pondělí 26. 2. 2024 od 18:00 vysílá pravidelné setkání šéfredaktora Protiproudu s věrnými čtenáři a diváky - v jednom z mála necenzurovaných prostředí - nad aktuálními i obecnějšími otázkami naší doby. Do rozhovoru můžete vstupovat prostřednictvím chatu, a to i s předstihem před zahájením vysílání.
„Bezprostřední“ operace v Rafahu, kterou vyhlásila izraelská vláda a velení izraelské armády v zájmu „konečného vítězství“ (ten slovník je příznačný, pozn. PP), je spojena s dalšími desetitisíci obětí a ještě větším zmarem a chaosem.
Jedno je jasné: Tohle nemůže trvat nekonečně dlouho. Během letošního roku se problém s ubytováním a zásobováním Palestinců musí nějak vyřešit. Jinak tzv. umírněné arabské země už nebudou moci ignorovat požadavky svých národů "potrestat Izrael za jeho zvěrstva".
Izrael přesto trvá na tom, že válka v Gaze bude pokračovat během celého roku 2024 a je prý připraven na nejhorší scénáře. Mluvčí izraelské armády D. Hagari uvedl, že část z 300 000 záložníků dostane volno, aby se připravili na nadcházející operace. "Během letošního roku se od nás budou vyžadovat další úkoly a bojové operace," řekl.
2. Druhá smyčka se ovšem stěhuje kolem samotného Izraele a jeho vládního kabinetu, zejména kolem premiéra Netanjahua, navzdory jejich přímo teatrální aroganci a ignorování všech požadavků světového společenství. Čím déle se konflikt a utrpení Palestinců vleče, tím hlubší je protiizraelský konsensus. Všechny procesy usmíření mezi Izraelem a sousedními arabskými zeměmi definitivně ztroskotaly. A naopak, mnohé donedávna antagonistické místní mocnosti se sbližují v potřebě chránit palestinské „bratry ve víře“. Probíhá dosud nepředstavitelné sunnitské a šíitské usmíření, které se projevuje v navázání přímých kontaktů a výměně návštěv mezi Saúdskou Arábií a Íránem.
V této souvislosti jsou obzvláště výmluvné kroky Egypta, který již oficiálně oznámil, že v případě rozsáhlého útoku Izraele na Rafah pozastaví platnost mírové smlouvy s Izraelem z Camp Davidu. Odborníci upozorňují na egyptský vojenský potenciál, který se v posledních letech výrazně posílil moderními západními a ruským zbraněmi. Vzhledem k poměrně překvapivě nízké efektivitě Izraelské armády v Gaze, bojující proti Hamásu a také proti Hizballáhu na libanonské hranici, se egyptská vojenská mašinérie může jevit jako mnohem hrozivější síla, než byla například ve válce v roce 1973.
Kalkulace s materiálními obtížemi Káhiry a její složitou geopolitickou pozicí nemusí být opodstatněné. Podle toho, jak se situace vyvíjí v současnosti, může Káhira, pokud zaujme tvrdší postoj vůči Izraeli, počítat s financováním ze strany ropných králů Perského zálivu.
Z geopolitického hlediska se egyptský prezident Sísí poměrně elegantně zajistil během nedávného přijetí tureckého prezidenta Erdogana. Při normalizaci vztahů po desetileté roztržce se obě strany dohodly na jakémsi „spojenectví v klíčových otázkách“ včetně strategické spolupráce v oblasti obrany a bezpečnosti. Experti tvrdí, že obě strany dokonce urovnaly své rozpory v otázce Libye.
Turecko, které je v Etiopii po Číně druhým investorem, také přislíbilo Egyptu krýt záda. Zdá se, že nejdůležitější je, že Erdogan se mohl zavázat, že zabrání aktivizaci podřízené syrské opozice v případě, že se Damašek postaví na stranu Káhiry proti Izraeli. Při vší síle izraelské armády je hrozba otevření všech front najednou reálná. Vzhledem k blížící se intifádě i na Západním břehu, se pro Izrael otevírají velmi neradostné vyhlídky. Byly mimochodem rovněž dosaženy dohody o urychlených dodávkách tureckého vojenského vybavení včetně bezpilotních letadel do Egypta - což jsou zase špatné zprávy pro kyjevský režim.
Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora OSN v souvislosti se žalobou Jihoafrické republiky o genocidní povaze izraelské operace v Gaze - včetně opakovaného ohrožení Rafahu - přinesou Izraeli rovněž dlouhodobé škody. Tentýž soud se nyní chystá projednat žalobu Indonésie proti celé 75leté okupaci palestinských území Izraelem. Sotva lze pochybovat o tom, že verdikt bude pro Tel Aviv také negativní. Kumulace takových událostí nevyhnutelně dále oslabí solidaritu a historické sympatie světového společenství vůči Izraeli, což zkomplikuje jeho další existenci.
3. Třetí smyčka pokrývá širší prostor kolem Íránu a jeho nejbližších spojenců v Libanonu, Sýrii, Iráku a Jemenu. To Izrael a USA považují za nejakutnější a bezprostřední nebezpečí, na rozdíl od hypotetické egyptské hrozby. Jemenští Hútíové ostřelující raketami lodě v průlivu Bab-el-Mandeb, do konfliktu již otevřeně vstoupili. Hizballáh postupně zvyšuje počet úderů na libanonsko-izraelské hranici a ostatní jsou v pohotovosti. Izrael se netají záměrem přesměrovat hrot svých vojenských operací na sever hned po Gaze, protože tvrdí, že bez odstranění "íránské hrozby" nebude bezpečnost země zajištěna.
Podle věrohodných zpráv jsou izraelské síly na hranicích s Libanonem a Sýrií již nyní podstatně větší než ty, které byly soustředěny proti Gaze. Rozhodující význam má pro Izrael však plné zapojení americké armády do případných bojových akcí proti Íránu a jeho regionálním „proxy silám“. Washington sice sdílí tyto izraelské obavy, ale zatím prokázal připravenost uskutečnit údery na dálku proti spojencům Íránu - ne však proti Íránu samotnému.
Navzdory „fixaci“ na íránský jaderný program a další problémy, které Teherán vytváří pro Bidenův stále slabší kabinet, Pentagon je si vědom, že plnohodnotná válka s Íránem by vyžadovala v současnosti téměř neuskutečnitelnou koncentraci sil americké armády. To se už ukázalo při neúspěšných americko-britských akcích proti "bosím" jemenským Hútiúm, když ti ani po stovkách úderů na jejich pozice v horách nepomýšlejí na zastavení svých útoků proti lodní dopravě v Rudém moři. Anglosasové nejsou s to vést pozemní operaci proti této napohled malé armádě - která má ovšem zkušenosti s porážkou super vyzbrojené saúdské armády.
Přesto nelze zcela vyloučit ani možnost velkého americko-íránského střetu v regionu, protože velká válka, která by mohla vypuknout na Blízkém východě z vůle Izraele, má svou logiku. Na rozdíl od Ukrajiny a mnoha jiných zemí si Washington sotva může dovolit ponechat jej svému osudu. Velké zájmy „velkých peněz“ to nedovolí.
Alespoň se zdá, že tak tomu věří Netanjahu.
Bude se mýlit?