Při současné rozdělenosti společnosti i samotných křesťanů je obtížné nalézt nějakou pravdu, na níž by se příslušníci všech táborů a názorových skupin shodli. Na jedné straně by vlastně ani žádná shoda neměla být hledána, alespoň přijmeme-li postmoderní zásadu o neexistenci objektivní pravdy a o nezbytnosti plurality ve všech oblastech života. Požadavek radikální plurality není slučitelný s prosazováním jednoho stanoviska na úkor stanovisek odlišných.
Život ale ukazuje, že právě pluralisté nemají k zakazování a reglementaci postojů druhých příliš daleko. Stačí se podívat na úroveň našich politických diskusí. V nich se najednou žádná názorová pluralita nepřipouští a po celé společnosti se razantně požaduje, aby hodnotila určité události podle jediného povoleného zadání. Kdo si dovolí vyslovit pochybnost, je odsouzen a na jeho volbu a vidění reality se žádné pluralitní normy nevztahují a nebere se na ně žádný zřetel.
Přesto existuje jeden názor, ohledně něhož žádný spor určitě nepovstane. Jde o přesvědčení, podle kterého je člověk pouze přechodnou bytostí. Většina lidí si myslí, že k poznání o nestabilní povaze lidské existence dospěla teprve moderní doba. Domnívají se, že ve staletích, jež předcházela novověku, byl život člověka považován za něco jednou provždy daného, z čehož vycházela ubíjející a stále dokola se opakující monotónnost každodenních úkonů jednotlivců i celé společnosti bez výhledu na jakoukoliv principiální změnu či pokrok. A že teprve když se podařilo rozptýlit clonu křesťanského pohledu na svět, nastaly vhodné podmínky k dynamizaci lidského života a k nastartování závratného progresu.
Protiproud TV v pondělí 26. 2. 2024 od 18:00 vysílá v přímém přenosu pravidelnou poradu šéfredaktora Protiproudu Petra Hájka s věrnými čtenáři a diváky, při níž odpovídá na dotazy, názory a dopisy "tvrdého jádra nepodvolených - a to tentokrát právě dva roky poté, co totalitní vláda nechala Protiproud vypnout, a pokusila se ho (neúspěšně) zardousit.
Do "porady" můžete vstupovat prostřednictvím chatu - a to i s předstihem před zahájením vysílání.
Takové hodnocení ovšem spočívá na smutné neznalosti, neboť podstatnou součástí křesťanského učení je vize člověka jakožto bytosti na cestě (homo viator). Jde samozřejmě o vyjádření, které vychází z běžné zkušenosti života, během něhož musíme podnikat celou řadu cest. Jeho vlastní smysl je ale mnohem hlubší než banální zjištění, že jsme bytostmi mobilními.
Myslí se tím životní cesta, tedy proces, v němž se z jednoho stavu existence postupně dostáváme dostavu odlišného. A to se může ba dokonce musí odehrávat i v případě, kdy se nikam nepřemísťujeme a žijeme po dlouhá leta na jednom jediném místě.
Označení člověka jako „cestovatele“ (viator), jako přechodné bytosti, je tedy vyjevením jeho bytostné povahy, která musí projít hlubokou proměnou a nemůže ustrnout v tom či onom časovém momentě života. Vždyť existují společenství, v nichž panují takřka neměnné poměry, a přesto její členové procházejí hlubokými vnitřními zvraty.
Nezáleží prostě na tom, zda jsou vnější životní poměry „statické“ nebo „dynamické“. Za všech okolností je člověk dnes a denně vystaven volbě mezi dobrem a zlem s následnými vnitřními dopady, které na něj tyto volby mají.
I kdyby byl někdo na celá léta uvržen do temné vězeňské kobky, v níž se vnějškově prakticky nic neděje, neznamenalo by to, že je tím jeho nitro odsouzeno k mrtvolné nehybnosti. Ani v takových poměrech člověk nepřestává ve své životní cestě a k jejímu konci může dorazit úplně jiná, vnitřně proměněná bytost, třebaže se vše událo za zdmi vězení bez zvláštních vnějších událostí.
V současné takzvaně pluralitní společnosti se tedy skoro všichni shodnou, že člověk je stále „na cestě“. Shoda však končí v okamžiku, kdy se začne mluvit o cíli této cesty. Pro vyznavače naprosté mobility samozřejmě nemá žádný smysl o nějakém cíli hovořit. Cíl a jeho dosažení totiž předpokládají zastavení, završení cesty a její podřízení - právě tomuto cíli. Tedy vítězství smyslu bytí nad změnou, což je natolik nemoderní pohled, že se jím „děti dnešní doby“ už nemíní vůbec zabývat.
Křesťanské učení říká, že lidské bytí, jež se postupně svobodně utváří a proměňuje, je určeno ke zbožštění, ale může vyústit i v "zisk" opačných rysů. V takovém případě se z člověka stane démon. Právě na tom je možné si lépe uvědomit, co znamená přechodná povaha lidského života.
Člověk může zůstat člověkem jen po dobu své krátké pozemské existence. Jakmile přijde smrt, nastává jeho zcela zásadní proměna v něco božského nebo démonského. Naše lidství je tedy jako larva, z níž se má teprve něco zrodit. Na rozdíl od larvy motýla však záleží na nás, co se z ní „vyklube“. Může to být něco krásného, anebo něco velmi nehezkého.
Jednoduše řečeno, vše záleží na tom, co ze sebe uděláme. A jelikož nedisponujeme žádnými nadpřirozenými tvůrčími schopnostmi, potřebujeme k naší proměně do našich životů „transportovat“, co existuje nezávisle na nás, a co náš život může zhodnotit anebo devalvovat.
Tady se ukazuje mělkost módních apelů na bezbřehou svobodu. Prý si můžeme dělat co chceme a nikdo nemá právo nám do našich voleb mluvit. Jak tomu nezřídka bývá, nejnebezpečnější není čistá lež, nýbrž polopravda. Skutečně můžeme dělat, co chceme, ovšem bez patřičného rozlišení dobrého a zlého spolkneme s touto zdánlivou pravdou i jed jejího lživého rozměru.
Můžeme činit co chceme fyzicky, nikoliv morálně. Mohu zabít nevinného člověka? Technicky jistě. Na takovém úkonu nemusí být nic složitého. Stačí třeba pouze zmáčknout jedno tlačítko, a výsledkem jsou stovky nevinných mrtvých. Mravně to ale bez fatálních následků učinit nemohu.
U těch, kdo respektují pouze pozemskou moc a sílu, neexistuje žádný problém - pokud nějaká jiná pozemská moc nemůže jejich činu zabránit, či je za něj následně potrestat. Uvedenému přístupu uniká, že pouze ohled na vnější moc a sílu představuje pokřivenou optiku "polopravd".
Každou volbou totiž necháváme do sebe vstupovat něco božského anebo démonského. Pro obdivovatele moci a síly je alternativa démonského přitažlivější, protože božské se neprojevuje v bouři a běsnění, ale v mírném nenápadném vánku. Dobrá i špatná volba nás uvádějí do stále těsnějšího vztahu s tím, co je objektivně dobré a zlé.
Křesťanské poselství říká, že dobro a zlo, ohledně kterých se v životě rozhodujeme, mají v posledku osobní povahu. V závislosti na našich preferencích se na konci cesty setkáme s Tím, který je Dobro anebo s tím, který je zlo.
A náš osud navždy splyne s jejich osudy.