Tomio Okamura o sobě dává vědět veřejnosti téměř neustále. Den co den uchvacuje novou myšlenkou, nápadem, sdělením. Sotva se dozvíme, že jeho kolegyně Samková „nemá kapku cikánské krve“, zas na nás útočí velmi invenčním ovečkovým plakátkem, jehož motiv kromě Švýcarů používala před lety i Národní strana, než tento pohled vstřebáme, dozvídáme se, jak by řešil problém nízké porodnosti. Tomio je aktivní a lidový, takový, jakého ho mají jeho voliči rádi. Vlastně je vše v pořádku, splňuje objednávku jisté části společnosti. Přesto bych si dovolila k některým jeho aktivitám pár poznámek.

Okamura – Nesmyslomet

Přímá demokracie

Ti, kteří se o toto téma živě zajímají, přetrpěli i dryáčnický formát pořadu M. Jílkové, jen aby se konečně podrobněji seznámili s Okamurovými názory. Nedočkali se však ničeho jiného, než stále stejných prázdných a populistických tlachů, kterým vévodila poznámka, že „pan Nečas s paní Nagyovou také nebyli kompetentní rozhodovat o věcech veřejných.“ To byl nejen hlavní Okamurův argument, chvílemi to dokonce vypadalo, že s tímto svým výrokem uspořádal turné, neboť jím odpovídal na jakékoliv výtky vůči svému předkládanému zákonu. Ačkoliv Okamura jako svůj vzor ostentativně označuje Švýcarsko, byl to právě švýcarský historik Adrian Portmann, kdo Okamurovi trpělivě vysvětloval, že švýcarský systém se vyvíjel stovky let na nižší úrovni, původně fungoval v kantonech, kde existovala silná participace občanů na rozhodování v dobách, kdy v ostatních koutech Evropy byly podobné myšlenky ještě v plenkách.

Ano, to, že se Švýcarsku podařilo vybudovat silnou občanskou společnost, není zásluhou ani jedné vlády, ani jedné strany, ani to není experiment, který jednoduše vyšel. Jednalo se o historický proces vývoje, přičemž právě na nižších úrovních měli občané možnost poznat, že podobná moc se sebou nese i odpovědnost za přirozené důsledky rozhodnutí. Polopaticky řečeno, že pokud si odhlasují pivo za pět centů, zkrachují pivovary, pivo nebude žádné a ještě ke všemu přibudou nezaměstnaní. Dnešní Švýcar si tak i na celostátní úrovni klidně zvýší daně, pokud v tom vidí smysl. U nás se nikdy v historii takový proces neudál, ba naopak, během čtyřiceti let převzal státní aparát moc a kontrolu nad většinou věcí v životě člověka. Rozhodoval, jak se má občan chovat, mluvit, myslet, vzdělávat, žít svůj život. Na oplátku za to poskytoval stát člověku jakousi jistotu – ano, to jsou ty jistoty, které s nostalgickou myslí volí dnešní rudý elektorát – jistotu, že se o něj postará, protože stejně ví, co je pro něj nejlepší. Nebezpečnou svobodu – tu svobodu, ve které musí člověk nést zodpovědnost za svá rozhodnutí, proto nebezpečnou – vyměnil za bezpečné otroctví.

Jenže kdo by Okamuru volil v případě, že by přišel s tím, že chce pomalu zavádět prvky přímé demokracie a snažit se, aby občané, nejdříve zejména na obecní a krajské úrovni, participovali při rozhodování? Přesněji řečeno, kolik z jeho současných voličů? Slibovat cokoliv, co se projeví až v dlouhodobějším horizontu, je u nás politická sebevražda. Zato představa vysoké minimální mzdy (co na tom, že bychom do pár let zbankrotovali), vysokých daní pro zlovolné boháče (co na tom, že nám prásknou do bot) a například oškubaných církví (co na tom, že to bude konec právního státu) politické body přinese mnohem jistěji a rychleji.

Podpora porodnosti

V poslední době si Okamura povšiml problému s nízkou porodností těch, které nazývá „slušnými Čechy“ a rozhodl se tento zapeklitý problém řešit. Češi vymírají, to je bez debat. Lidé nemají děti a například důchodový systém v současné podobě bude mít za pár let obrovské problémy. Navíc problém připouští oprávněné diskuse o imigraci. Jednoduše, nejsou-li Češi schopní se množit, importujeme sem jiné, kteří toho schopní jsou, zní jeden z mnoha názorových proudů. S tím se samozřejmě Okamura neztotožňuje, proto jeho Úsvit přichází s návrhem, aby vláda systematicky podpořila české rodiny s dětmi.

Z nějakého důvodu však Okamura nemá zájem na nižších daních pro rodiny s dětmi, což by bylo asi nejideálnější, protože spousta pracujících rodičů by spíše, než jednorázový příspěvek, uvítala, pokud by je stát přestal na každém kroku okrádat. Okamura ovšem přišel s nápadem na jednorázový příspěvek na každé druhé a další dítě ve výši nejméně dvaceti tisíc korun, nebo příspěvek na bydlení v podobné výši. Zároveň zdůrazňuje, že podobnou dávku by dostaly jen ty rodiny, které „dávají naději, že děti naučí pracovat, vzdělávat se, neparazitovat a nepáchat trestnou činnost“. Tedy rodiny pracující a nepáchající trestnou činnost, dodává ještě předseda Úsvitu. Předpokládaje, že drahý čtenář právě do této škatule patří, ptám se, kdo si pořídí druhé a další dítě kvůli jednorázovému příspěvku? I kdyby se za každé další dítě rozdávalo automaticky sto tisíc, stále je to hluboce pod finančním a citovým vkladem rodičů do dítěte, než aby to přimělo člověka k pořízení si dalšího potomka.

Čeho si už Okamura ve svém zápalu nepovšiml je, že s velmi nízkou porodností bojují i státy se štědrým sociálním systémem vůči matkám a dětem. Například Německo, které má jednu z nejnižších porodností v EU, je přitom státem, kde rodiče pobírají příspěvky na dítě vůbec nejdéle v Evropě (spolu s Lucemburskem). Už několik let se Němci pokouší všemi možnými způsoby zvednout míru porodnosti, která je hluboce pod hranicí, na níž začíná docházet k vymírání národa – a neúspěšně. Porodnost se stále pohybuje okolo tragických 1.3 dítěte na ženu, přičemž musíme vzít do úvahy, že v čísle jsou samozřejmě započítány i menšiny s tradičně vysokou porodností – zejména muslimové. Nepředpokládám, že pokud by se pan Okamura seznámil s těmito fakty, považoval by situaci v Německu za ideální. Raději se ani nezaobíraje tím, kde bychom na financování Okamurových nápadů vzali, ptám se: Fungovalo by to vůbec?

Například ve Spojených státech platí, že mnohem větší vliv na výši porodnosti má religiozita oblasti. Státy méně religiozní (Vermont, Oregon, Massachusetts, New Hampshire, Maine, District of Columbia) vykazují nejnižší míru porodnosti (pod 1.9 dítěte na ženu, což je celostátní průměr), naopak velmi religiozní státy (Utah, Texas, Idaho, Kansas, Nebraska, Oklahoma, Arizona) vykazují vyšší míru porodnosti (nad 2.1 dítěte na ženu, přičemž v Utahu číslo dosahuje 2.5 dítěte na ženu, což je zhruba stejné číslo, jaké u nás statistiky vykazovaly ve třicátých letech). Kupodivu většina států s vysokou porodností je republikánská, tudíž pravicová, s méně rozdavačným sociálním systémem. Například v Utahu je porodnost vysoká zcela stabilně – je to prostě tím, že pro mormony, kteří ve státě tvoří většinu, je rodina na prvním místě. Jejich rodiny jsou tradičně velké a soudržné (na rozdíl od vžitých představ, naprostá většina mormonů žije v monogamním manželství, polygamii uznávají jen velmi malé odštípené sekty).

Je tedy otázkou, jestli má vůbec míra sociálního zabezpečí vliv na výši porodnosti. Jednorázová dávka jej však rozhodně neměla, nemá a nikdy mít nebude. Tedy alespoň u těch slušných a zodpovědných, jejichž porodnost chce Okamura navyšovat.

Imigrace

Asi to mnohé v mém případě šokuje, ale Tomio Okamura tuto otázku zneužívá způsobem natolik pitomým a používá ten nejprimitivnější populismus, jaký si lze vůbec představit, že tak dehonestuje všechny, kteří se také domnívají, že masová migrace zejména muslimských „návštěvníků s ručením omezeným“ skončí pro Evropu katastrofou nepředstavitelných rozměrů, no-go zones se časem změní ve státy ve státě a původní obyvatelstvo bude šikanováno stále se rozšiřujícími počty lidí nerespektujících jeho kulturu, víru, zvyky, nemajících nejmenší zájem se přizpůsobit v hostitelské zemi.

Za svůj vzor si opět vzal Okamura Švýcarsko, které jen nedávno referendem rozhodlo o razantním omezení migrace do země. Zcela však opomíjí fakt, že to zdaleka nebylo namířeno jen proti nepřizpůsobivým a mimoevropským imigrantům, ale vůči imigraci obecně, a to i z Evropy. Švýcarsko je totiž ve zcela odlišné situaci. Malá zemička, dobroserům navzdory, už nemůže snášet obrovskou jednolitou vlnu, která ji ze všech stran atakuje a snaží se dostat dovnitř. V roce 2010 zaznamenalo Švýcarsko počet přistěhovalců v poměru 21 imigrantů na 1.000 obyvatel. Průměr EU přitom byl 6,2 přistěhovalců na stejný počet. Počet obyvatel rostl raketově, o desítky tisíc ročně, přestávala zvládat infrastruktura, stouply ceny bytů, pomalu začínala růst nezaměstnanost.

V České republice se nic takového neděje, a tak se plakátek s ovečkou a nápisem „Práci našim, ne imigrantům“ jeví poněkud nepatřičně. Vůbec neupřesňuje, o jaké imigranty se jedná, a tak uráží například otce mého kamaráda, který přišel z Moldávie, vybudoval prosperující stavební firmu zaměstnávající několik českých lidí, postavil dům a zplodil tři kluky. Uráží všechny ty Ukrajince, co pracují na stavbách za pár korun, aby živili svoje rodiny doma, ne proto, že by kradli práci Čechům, ale proto, že to nikdo jiný dělat nechce, uráží všechny pracovité Vietnamce, kteří mají ve svých večerkách otevřeno od šesti do půlnoci, od pondělka do neděle a jejich děti se zcela asimilovaly a patří mezi skvělé studenty. Uráží tisíce Slováků, kteří v Čechách vystudují VŠ a zůstanou tady, porodí státu děti a odvádí mu daně, uráží polskou kuchařku mého známého faráře, vlastně i toho faráře, jelikož on je taky Polák.

Výsměch obětem komunismu

Komunismus považuje Okamura za nejdemokratičtější systém, jaký kdy lidstvo poznalo. Nevím, jak na to přišel, protože komunistické ideály jsou neslučitelné s lidskou přirozeností a dosáhnout se jich tak dá pouze jedním způsobem – násilím. Zcela zcestně přirovnává komunismus ke křesťanství, aniž by si ráčil povšimnout, že marxistické myšlenky už ve svém základu obsahují výzvy k tzv. třídnímu boji – onomu jedinému způsobu, jakým se dá dosáhnout pokřivení lidské přirozenosti, které se komunistická myšlenka z podstaty příčí. Existuje jen jediný způsob, jak nastolit vládu dělnické třídy – zbavit se ostatních tříd. Pozabíjet je, vyhnat, zatlačit, ukrást jejich majetek.

KSČM potom Okamura označuje za demokratickou stranu, která nemá se svou předchůdkyní společného zhola nic – jen každý rok oslavuje její vznik. Okamura odmítá kádrovat – to znamená, že stejný přístup by měl i k nástupnické straně NSDAP? Protože i v té se zajisté nacházeli slušní lidé, kteří to mysleli dobře, a také ledacos dobrého pro své vykonali (ne, není pravda, že by se v letech 1933-1945 neudálo v Německu a jeho protektorátech nic pozitivního, u nás například nacisté zavedli poprvé plošné očkování dětí zdarma). Tvrzení, že „teror spláchl čas“ je asi tak naivní, jako přesvědčení lidí po 1. světové válce, že když rozbili monarchii, už nebude docházet k válkám.

Těžko říct, jestli se skutečně jedná o Okamurovo přesvědčení, nebo jen další populistický fígl – každopádně je to nechutné.

Zdroj: Blog autorky