V poválečné éře se nepodařilo žádné zemi, která by nebyla mezi vysoce rozvinutými zeměmi už v první polovině 20. století, vyrůst mezi rozvinuté ekonomiky. (Foto: Flickr)

Mnohé země se o to pokusily, ale vydržely maximálně tak generaci rychlého růstu, načež pak narazily na určitý strop a jejich prudký rozvoj se zastavil. Ty nejúspěšnější, které překonaly všechna úskalí rychlého rozvoje, nakonec skončily v tzv. pasti středních příjmů. V té se ocitly, když už byly industrializované a jejich obyvatelstvo bohatlo, až se cena práce přiblížila rozvinutým zemím, načež poklesla jejich konkurenceschopnost, tudíž rentabilita investic do zdejšího růstu se snížila a jejich růst se zastavil a v horším případě to skončilo hospodářskými potížemi a nutností rozprodat svoje infrastruktury k umoření dluhů.

Přesně stejný scénář tedy Západní stratégové předjímali i u Číny a těšili se, jak po uváznutí jejího rozvoje, zbohatnou na „záchranných“ lichvářských půjčkách, shrábnou „rodinné stříbro“ této země a uvedou ji do závislého postavení v dluhovém poddanství. A neustále to těch 40 let od rozběhu modernizace Číny slibují jako naprostou jistotu, načež však Čína ze všech rozvojových pastí uniká, stala se už z rozvojové země rozvinutou zemí, během čehož vytáhla skoro miliardu lidí z chudoby, exportovala svůj rozvojový model do světa, takže i jiné země se začaly rozvíjet, aniž by uvízly v nějaké pasti, je už středně příjmovou zemí a její růst dále pokračuje.

Podle Světové banky jde o nejdelší trvalý rychlý růst nějaké ekonomiky v historii, když donedávna rostla o 100 procent každých 8 let, zatímco země Eurozóny by při jejich současném tempu růstu k tomu potřebovaly asi 50 let.

Nicméně charakter jejího růstu se mění. Už nejde příliš o extenzivní rozvoj, kdy vznikají nové infrastruktury a nové továrny, když země je pokrytá kvalitní dopravní sítí, přehradami, elektrárnami, komunikačními sítěmi, města jsou na úrovni 21. století a urbanizuje se i odlehlý venkov. Nemohou už stavět tolik nových továren, protože by na ně už nebylo dost Číňanů, a tak země musela přejít na intenzivní růst, kdy stoupá produktivita výrobních vstupů, jak je to typické pro vysoce rozvinuté země, kdy ovšem takovýto růst už není tak rychlý.

Nicméně i tak je daleko rychlejší, než je tomu u zemí se srovnatelnou průmyslovou vyspělostí např. v Evropě. Dále Čína rozběhla rozvojové programy napříč zeměmi Globálního jihu, kdy ty infrastruktury, továrny aj. buduje napříč Asií, Afrikou a Latinskou Amerikou, kde probíhá hospodářský růst a vznikají tak zároveň nové dodavatelské řetězce, kdy tyto bohatnoucí země vytváří poptávku po čínském zboží a zároveň svojí levnou produkcí zásobují odběratele v Číně, kteří pak pokračují v dalším zpracování na vysokou úroveň, aby získali nejvyšší přidanou hodnotu. Čína tedy už nemusí mít příliš levnou pracovní sílu, neboť levnou práci si koupí z továren, které postavila v rozvojových zemích, a sama to pak přetvoří na špičkové výrobky pokročilého průmyslu.

Proto už v roce 2018, kdy byl její nominální HDP 13 407 miliard $, zatímco HDP USA byl 20 494 miliard $ ve skutečnosti produkci Ameriky dost převyšovala, neboť HDP Číny přepočtený paritou kupní síly a nikoliv nadhodnoceným kurzem americké měny, byl 25 270 miliard $. Čína takto roste, ač už je podle všech standardů rozvinutou zemí a její pracovní síla není vůbec levná.

Čína tedy už řadu let nemůže být „asijskou robotárnou“, kde levná pracovní síla dře, aby vyprodukovala výrobky s nízkou přidanou hodnotou, nýbrž je spíše „robotárnou“, kde špičkoví roboti vyrábí produkty na vrcholu dodavatelského řetězce a kvalifikovaní seřizovači a programátoři těch robotů se těší z výplaty několikanásobně vyšší než v běžné, částečně už rozvinuté nově se vynořující ekonomice a trvá to už asi 15 let a ještě v pasti středních příjmů neuvízla. Naopak toho využívá pro vlastní rozvoj, když buduje ohromný spotřebitelský průmysl a služby obyvatelstvu, aby uspokojil spotřebitelskou poptávku bohatnoucího obyvatelstva včetně ohromné střední třídy, která tu na rozdíl od Západních zemí v poslední době roste. To je tzv. politika dvojí cirkulace, kdy poptávka se musí točit kolem dvou os – zahraniční poptávky a domácí spotřebitelské poptávky bohatnoucího obyvatelstva.

A ekonomický růst v těch časech zhruba od roku 2010, odkdy se zpomalil, není už extenzivním růstem, nýbrž už skoro 15 let velmi dobře zvládá tzv. vysoce kvalitní růst postavený na zvyšování produktivity výrobních vstupů tažené inovacemi místo nárůstu objemu výrobních vstupů. To ovšem musí stát na kvalitní základně výzkumu a vývoje a ohromné armádě vědců a inženýrů, kdy čínské univerzity jich produkují každý rok už po několik desetiletí několikanásobně více než americké.

Takže technologické bariéry vstupu do pokročilé fáze rozvoje a past středních příjmů úspěšně překonává prakticky už celá poslední čínská generace a velice se jí to daří. Hegemonické kruhy, které vzestup Číny dohání k hysterii, ale zkouší budovat další bariéry pro čínský růst: vylučovat ji z dodavatelských řetězců s nejvyšší přidanou hodnotou. Že se jim to nedaří, se krásně ukazuje na odchylkách od Cobb-Douglasovy křivky, když výnosy z investic do výrobních vstupů stoupají rychleji než ty investice, což znamená, že Čína se posouvá v dodavatelských řetězcích na špičkové konce s nejvyšší přidanou hodnotou. Důkazem toho je např. projekt dopravního letounu C919, první novinky v oboru od 80. let, se zapojením nejpokročilejších západních výrobců do celého řetězce jako subdodavatelů. I na odporu nejpokročilejších Západních výrobců IT technologií jako nizozemská ASML nebo americká Nvidia, které chce Washington nutit, aby omezovaly svou spolupráci s Čínou, čemuž se tyto společnosti zarputile brání a obchází restrikce, jak jen mohou, protože by je to vyřadilo z těch nejslibnějších dodavatelských řetězců.

Stejné je to, pokud jde o zahraniční investice do Číny, zejména ze Západních zemí, kdy částečně to lze označit i za útěk z trhu Západu s ne dost dobrou perspektivou růstu na slibný čínský trh, kde je růst spíše zaručený, kdy letos v lednu došlo k 74,4 procentnímu meziročnímu růstu zahraničních průmyslových investic, kdy ti investoři samozřejmě vědí, kde je růstový potenciál daleko lépe, než všichni ti „věštci“ prorokující už 40 let brzký hospodářský pokles Číny.

Zdroj: cri.cn