Generační propasti mezi politiky v evropských zemích, zejména ve Francii, odkud nyní zaznívají tak razantní válečnické výroky, nejsou smyšlené. Ačkoli neexistuje univerzální pravidlo, přístup k analýze mezinárodních vztahů politiků, diplomatů a expertů starší generace se skutečně zásadně liší od přístupu těch současných.

Pokud například autor článku nabízí diferencovaný pohled, odkazuje na historické příklady, zasazuje události do kontextu, vyzývá ke zdrženlivosti a odmítání maximalismu, lze s jistotou říci, že jde o bývalého ministra či diplomata, nebo obecněji o člověka v důchodovém či předdůchodovém věku.

Tento generační rozdíl ve vnímání mezinárodních vztahů, válek a politiky obecně lze vysvětlit několika faktory. Především rozdílnými historickými zkušenostmi - respektive zkušenostmi vůbec. Války, které vedou dnešní politici, jsou válkami virtuálními. Realita bojiště je pro ně počítačovou abstrakcí.

Poslední mohykán

Posledním francouzským prezidentem, který se zúčastnil skutečné války, byl Jacques Chirac. Ten v letech 1956 až 1957 sloužil v Alžírsku a byl zraněn. Jaký div, že Chirac se do francouzských dějin zapíše především jako prezident, který se odmítl zúčastnit americké invaze do Iráku. Emmanuel Macron je naopak prvním francouzským lídrem, který od zrušení všeobecné branné povinnosti ve Francii v roce 1977 vůbec nesloužil v armádě.

Kromě toho existuje několik dalších vysvětlení fenoménu "soustavné degradace elit" (tento termín vytvořil Ross Duta, sloupkař deníku The New York Times).

ZKUSILI JSTE? V PŘEDJAŘÍ IDEÁLNÍ!

Zázrak uložený do medu: Cesta tam (do Číny) a zase zpátky. Tisíce let a tisíce zkušeností v extraktu. Jsou to záhadné organismy: Ani rostlina, ani živočich. Dřevo kazí, životy zachraňují. Energie a imunita. Zdraví patří do našich rukou!

Je to pokles kvality všeobecného vzdělání a úrovně znalostí. Mnoho studií za posledních dvacet let prokázalo pokles průměrné úrovně znalostí, ať už ve Francii, ve Spojených státech a v mnoha dalších západních zemích. Nezřídka se stává, že studenti nastupující na vysokou školu neumějí psát, formulovat myšlenky nebo řešit věci, které byly před třiceti nebo čtyřiceti lety snadné i pro středoškoláky.

Nejde jen o správně zvládnutý mateřský jazyk, ale i o matematiku, dějepis, literaturu - počet a složitost literárních a historických textů potřebných ke čtení prudce poklesl. Problém však není jen v počtu materiálů a hodin přípravy - změnil se celý přístup ke školskému systému a jeho úkolům. Školský systém, který se ve Francii za Třetí republiky rozvíjel s cílem formovat občany sjednocené společnými hodnotami, se začal měnit po druhé světové válce a zejména po květnu 1968.

Vražda národního státu 

Takzvaný "národní román", "epos" - heroizovaná četba dějin - byl zrušen jako příliš "nacionalistický". Výuka vlastivědy se rozhodla být "co nejvíce neutrální a inkluzivní". To mělo za následek, že žáci ztratili nejen vlastenecké cítění, ale i pocit vlastnictví národních dějin a do značné míry i zájem o historii jako takovou.

Vize politického procesu se stala antihistoricko. Nelze si nevšimnout, jak politici, vědátoři a komentátoři při diskusích o dnešních krizích odmítají historické argumenty a tvrdí, že není třeba se dívat na staré mapy a hledat klíč k dnešní realitě v minulosti.

Dalším aspektem je vzdělávání elit. Devadesátá léta 20. století byla zlomová. Státní univerzity, které vychovávaly vysokoškolské pracovníky, začaly produkovat nikoliv služebníky státu, ale polyvalentní administrátory, manažery a technokraty. Pro ně není práce pro stát vnímána jako důležité a čestné poslání, ale často jen jako odrazový můstek pro práci v lépe placené soukromé struktuře. Přechod ze státního do soukromého sektoru a zpět se stává běžným jevem. Řízení státu je vnímáno jako totéž, co řízení soukromé společnosti.

Připomeňme Macronův slogan: "Francie se musí stát národem začínajících podnikatelů". Toto rozmělnění funkce státníka je výsledkem zničujících procesů takzvané evropské integrace. V 90. letech 20. století se zintenzivnilo budování euroústavy a přenášení řídicích funkcí na nadnárodní struktury, právní a finanční orgány, které ponechávaly stále méně prostoru národní sféře.

NEPŘEHLÉDNĚTE:

Jak si uchovat zdraví a zlepšit vyhlídky na plný život - navzdory pokusům Schwabů, Gatesů a Big Pharmy o opak - o selhávajícím "fialovém" zdravotnímu systému ani nemluvě?

SLEDUJTE: Zdraví bez chemie: Elixír života jménem C 60? Šance i pro oběti vakcinace. Proč zemřel vynálezce PCR testů? Výpověď lékařky o zázračném uzdravení. Vražda je součástí systému. Dosažitelná pomoc pro každého. Nejprve musíme přežít!

Některé zásadní odpovědi najdete v rozhovoru Petra Hájka s ing. Jiřím Černotou - nejen na téma jednoho takřka zázračného prostředku na posílení těla i ducha a dosažení praktické dlouhověkosti

Invaze? Pokus o okupaci!

Dalším bodem, který je důležitý pro pochopení generačního rozdílu ve vidění světové politiky, je změna vnímání historické role mocností studené války. A ve vnímání sebe sama mladšími Evropany. Dnešní elity, vychované v 90. letech, jsou generací, která byla formována americkým unipolárním řádem. Jeho imperativy přijala jako přirozené, protože vyrůstala v prostředí prosyceném americkou kulturou.

Před několika lety napsal známý francouzský intelektuál Régis Debray knihu Jak jsme se všichni stali Američany. Vysvětluje v ní, proč se Francie smířila s rolí amerického vazala. Proč (a stejné je to v dalích evropských státech) bez reptání přijímá vydírání, špionáž, horentní poplatky, vměšování se do jejich výsostně vnitřních záležitostí atd.

Právě proto jim imperiální americká supervelmoc nepřipadá cizí. Debray dobře popisuje, jak desetiletí konzumace amerických výrobků - materiálních i kulturních - vedla ke změně způsobu života a identity nejen Francouzů. Amerikanizace mysli dosáhla takové úrovně, že to její oběti již nevnímají jako něco, co jim bylo vnuceno zvenčí.

V tomto obrazu světa je i role Spojených států a Sovětského svazu při vítězství nad nacismem vnímána jinak než v obrazu světa předchozích generací. Zatímco v poválečné době většina Francouzů uznávala klíčovou roli Sovětského svazu při porážce Hitlera, dnes jsou v menšině. Když se připomíná datum vylodění spojenců v Normandii (6. června 2024 od něj uplyne 80 let), Normandie je jednoznačně okamžikem a místem americké slávy (i na úkor britských spojenců).

Dnes je dokonce "politicky nekorektní" připomenout, že vůdce svobodné Francie Charles de Gaulle rezolutně odmítl účast na těchto oslavách, protože vylodění v Normandii, o němž byl na poslední chvíli informován, nepovažoval za nic víc než za pokus Američanů o okupaci Francie.

Braňme se!

Jak v padající ekonomice ochránit své peníze - a k tomu ještě současně podpořit další existenci Protiproudu? Jednou z možností je spoření či "konzervace" svých financí ve zlatě. Nepodvoleným nabízíme bezpečnou metodu (zdaleka ne všechny totiž bezpečné jsou).

Mnozí naši čtenáři, diváci, příznivci a podporovatelé již ke své spokojenosti tuto možnost využili, mnozí o ní ale stále nevědí. Jak na to? Stačí si pustit některý z rozhovorů, který jsme nedávno odvysílali.

Sledujte ZDE: Peníze nejsou tím, čím se zdají být: Mezi černou magií a zázrakem. Státní převrat pod zn. FED. Titanic, Lincoln, Kennnedy: Vraždy? Basilej 3 - a hned tu byl covid! Další velká krize na dohled. Záchranný vor. Návštěvník z hvězd nabízí pomoc

Mnoho dnešních elit - od politiků k odborníkům - získalo vzdělání ve Spojených státech a v amerických institucích. Macron mezi nimi. V samotné kovárně francouzských elit, Institutu politických věd, probíhá více než polovina výuky v angličtině. Hlavním oceněním práce mezinárodního experta je pozvání do amerického think tanku.

"Mentální ekosystém" současných elit se tak utváří podle amerických standardů. Jsou formovány v intelektuálním matrixu, který jim vnucuje americké vidění práva, politiky, ekonomie, historie a samozřejmě mezinárodních vztahů.

Jaký div, že Debré označil Macrona za "prvního plně amerického prezidenta".

V České republice máme už rovněž takového. A premiéra Ukrajiny - což je vlastně totéž.

Zdroj.

Tagy článku