Jedny z nejčastějších námitek adventistů, jehovistů a některých dalších denominací vůči katolíkům a naprosté většině všech ostatních křesťanů směřují proti svěcení neděle. Bůh prý stanovil jako sváteční den sobotu, a proto všichni, kteří světí neděli, porušili Boží ustanovení. 

Jenže čtěme pozorně biblické texty a položme si otázku: Co vlastně Bůh přikázal? Hned na prvních stránkách Písma svatého se dozvídáme, že Bůh „sedmého dne odpočinul od veškerého díla, které udělal. A Bůh požehnal sedmý den a posvětil jej…“. A když dával izraelskému národu na hoře Sinaj Desatero, stanovil: „Pamatuj na sabat, abys jej světil. Šest dní pracuj a konej všechna svá díla, ale sedmý den je dnem odpočinku tvého Boha…“. Hebrejské slovo „šabat, sabat“ znamená doslova „den ustání, den zanechání práce“.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že Bůh nemínil dát lidstvu kalendář, nedal názvy jednotlivým dnům v týdnu (to ponechal plně v kompetenci člověka), pouze nařídil, aby člověk šest dní pracoval a sedmý den odpočíval a zasvětil Jemu. Bude-li se tento sedmý den nazývat sobotou nebo nedělí, v tom ponechal Bůh člověku naprostou svobodu, rozhodující je, aby se po šesti pracovních dnech opravdu jednalo o den volna, kdy je člověk k dispozici plně pro Boha.

Dovršeno, naplněno

Proti Božímu zákonu zhřešili tedy jednoznačně republikáni za Velké francouzské revoluce koncem 18. století, kteří uzákonili místo šesti deset pracovních dnů v týdnu, nikoli však Katolická církev, která plně respektuje Boží příkaz šest dní pracovat a sedmý den odpočívat a světit ho. Přesto však je pravdou, že v dějinách starozákonního Izraele se tímto sedmým dnem, dnem pracovního volna a posvěcení, stala naše kalendářní sobota. Tu světili též Ježíš Kristus a apoštolé, protože jako všichni Židé byli i oni svázáni s touto tradicí.

Víme však, že Starý zákon byl nakonec dovršen a naplněn Novým zákonem. Boží Syn vstal z mrtvých – a to nikoli v sobotu, ale „první den po sobotě“, jenž právě proto dostal název „den Páně“, latinsky „Dominica“, v češtině až později vzniklo poněkud nepřesné pojmenování „neděle“ od slova „nedělati“. Zmrtvýchvstání Páně překonalo svým významem všechny starozákonní události, proto křesťané už od prvopočátku dospěli k závěru, že neděle jako den Vzkříšení Páně je významnějším svátkem než tradiční židovská sobota.

POJĎME SE PORADIT!

Protiproud TV v pondělí 25. 3. 2023 od 18:00 vysílá v přímém přenosu pravidelnou poradu šéfredaktora Protiproudu s "tvrdým jádrem" nepodvolených - tentokrát o to důležitější, že se scházíme jen několik hodin po teroristickém útoku v Moskvě a Rajchlově (PRO) sobotní demonstraci na Václaváku 

Své názory, úvahy či dotazy posílejte předem do redakční pošty, nebo chatujte - ale jen do 17:00, tedy hodinu před zahájením vysílání. Pro vzájemné reakce bude chat samozřejmě v provozu i během vysílání 

Dokladem je už samotný Nový zákon. Dnešní obhájci soboty nápadně mlčí o pasáži ve Skutcích apoštolů (20,7), kde je psáno, že se křesťané v Troadě spolu se svatým Pavlem „shromáždili v neděli k lámání chleba“, podle řeckého originálu „první den v týdnu“, což je podle hebrejského kalendáře jednoznačně neděle, čili ke slavení Eucharistie, ke mši svaté. Není tedy pravdivou teze, že křesťané až do 4. století světili výhradně sobotu a teprve prý císař Konstantin nahradil sobotu nedělí, aby pohanům, zvyklým na slavnost slunce, jež prý probíhala ponejvíce v neděli, usnadnil cestu do Církve.

Uvedený citát ze Skutků apoštolských jasně dokazuje omyl takového tvrzení. Nejednalo se tedy o nějakou svévoli Církve pozdějších staletí, která si údajně uzurpovala právo korigovat Boží biblická ustanovení, nýbrž o běžnou praxi prvotní církve, posvěcenou přímo apoštoly, jak ukazuje jednání samotného sv. Pavla, jednoho z apoštolů a významných mužů tehdejší Církve.

Od 4. století neděle 

Tento citát ze Skutků však není jediným, jenž dokazuje svěcení neděle u prvotních křesťanů. Svatý Pavel píše věřícím v Korintě, aby si „každou neděli“ odkládali své přebytky na sbírku pro chudou křesťanskou obec v Jeruzalémě. Je známo, že právě při slavení Eucharistie křesťané té doby dávali milodary pro chudé a potřebné. Z toho tedy vyplývá, že mše svatá se slavila v Korintě v neděli – a ne v sobotu. Svatý Jan v Apokalypse píše, že se mu Božího zjevení dostalo v „den Páně“, čili v neděli, sobotu křesťané tímto termínem neoznačovali. O neděli jako dni slavení Eucharistie píší ve 2. – 3. století jednoznačně Didaché (Učení Dvanácti apoštolů), list Barnabášův, svatý Justin, Tertullian a svatý Cyprián.

Pravdou ovšem je, že ty křesťanské obce, které založili křesťané ze židovství, sice slavily Eucharistii v neděli, ale zároveň také dodržovaly předpisy týkající se svěcení soboty. S tím se setkáváme u některých křesťanských obcí ještě i ve 4. století, jak dokazují starověké křesťanské prameny. Aby proto nedošlo k pochybnostem, jestli je třeba pokládat za sváteční den sobotu nebo neděli, nařídil císař Konstantin roku 321, aby pouze neděle byla svátkem volným od práce a určeným pro křesťanskou bohoslužbu. To potvrdila roku 364 synoda v Laodiceji a roku 386 také císař Theodosius.

NEPŘEHLÉDNĚTE:

Jak si uchovat zdraví a zlepšit vyhlídky na plný život - navzdory pokusům Schwabů, Gatesů a Big Pharmy o opak - o selhávajícím "fialovém" zdravotnímu systému ani nemluvě?

SLEDUJTE: Zdraví bez chemie: Elixír života jménem C 60? Šance i pro oběti vakcinace. Proč zemřel vynálezce PCR testů? Výpověď lékařky o zázračném uzdravení. Vražda je součástí systému. Dosažitelná pomoc pro každého. Nejprve musíme přežít!

Některé zásadní odpovědi najdete v rozhovoru Petra Hájka s ing. Jiřím Černotou - nejen na téma jednoho takřka zázračného prostředku na posílení těla i ducha a dosažení praktické dlouhověkosti

Pán nad sobotou

Křesťané z pohanství zcela samozřejmě sobotu jako sváteční den nikdy neslavili, židovská tradice sabatu jim byla vzdálená a cizí. První apoštolský sněm v Jeruzalémě konaný kolem roku 50 proto pouze nařizuje, aby se „zdržovali od poskvrnění modlami, od smilstva, od udáveného a od krve…“, jinak „nemají být zneklidňováni…“.

Kdyby slavení sabatu mělo pro ranou církev opravdovou důležitost, nepochybně by to křesťanům pohanského původu apoštolský sněm nařídil. Neučinil to však, což znamená, že předpisy sabatu zachovávali pouze křesťané ze židovství, což přetrvalo u některých obcí až do 4. století. Dnem Páně byla však u všech křesťanů, těch z židovství i těch z pohanství, zásadně neděle, kdy se celá obec shromáždila ke slavení liturgie smrti a Vzkříšení Pána.

Nový zákon je tedy sám o sobě dokladem, že křesťané přesunuli sedmý den, den odpočinku a posvěcení, ze soboty na neděli, protože toho dne Kristus vstal z mrtvých. I když nenacházíme k tomu žádný konkrétní příkaz, daný kterýmkoliv z apoštolů, je z uvedených novozákonních citátů zřejmé, že raná církev ještě v apoštolských dobách opravdu slavila jako sváteční den neděli místo starozákonní soboty. To se nemohlo dít bez souhlasu apoštolů. K takové změně jako nástupci Pána obdařeni Jeho mocí měli plné právo.

Kromě toho Boží přikázání zachovávat sabat se netýká toho konkrétního kalendářního dne, který byl známý ve Starém zákoně jako sobota, nýbrž sedmého dne, následujícího po šesti pracovních dnech. Při zachování tohoto cyklu nebylo proto žádným porušením Desatera, když prvotní církev přesunula svěcení svátečního dne ze soboty na neděli. Měla k tomu plné právo z úcty ke Spasiteli, jenž právě ten den, první po sobotě, vstal z mrtvých, aby dokázal svoji Božskou moc, k níž patří i to, že On je Pánem také nad sobotou.

Zdroj.

Tagy článku