23. 4. 2024
Tisk článku
Ivo Strejček komentuje prolhaný a vlastizrádný přístup naší politické reprezentace vůči takzvanému Migračnímu paktu, tedy metodě jak nahradit původní národy historických států a vytvořit otrockou "euronegroidní" rasu a varuje, že důsledky přijetí tohoto bruselského diktátu budou nejen bolestivé - ale i nezvratné
Českou politickou scénu zleva doprava, od opozice přes koalici, zaměstnala hádka o „výjimku/nevýjimku“ z tzv. Migračního paktu. Je zarážející, jak snadno se ministru Rakušanovi (a s ním i celé vládě) podařilo spor zahltit detaily a skrze jejich sporné výklady zavléci celý problém do slepé uličky.
Tento manévr, usnadněný argumentační nedůrazností opozice, pomohl zakrýt to nejpodstatnější – ČR se ve prospěch EU bez odporu vzdala svého nezávislého práva rozhodovat o tom, kdo u nás může žít.
Migrační pakt nespadl z nebe. Je zoufalou reakcí na důsledky zničující politiky multikulturalismu – jedné z ideologií, na které Evropská unie stojí a považuje ji za žádoucí a přínosnou. Na základě multikulturalistických představ o světě se západní Evropa po celá desetiletí otevírá migračním vlnám z Afriky a Blízkého a Středního východu, které už dávno nabyly charakteru nezvládnutelné masové migrace.
Diskuse v českém parlamentu o „výjimce“ je proto zavádějícím sporem, neboť spor by měl být veden o samotnou obsahovou i formální podstatu současného evropského unifikačního procesu, o dnešní Evropské unii a jejích politikách a naší politické neschopnosti či slabosti těmto trendům vzdorovat.
Vládní Fialova koalice proti Migračnímu paktu nic zásadního nemá, ale debata o „výjimce/nevýjimce“ jí nemůže vyhovovat. Nebezpečně totiž upozorňuje veřejnost na drsnou realitu, že otázka migrace nejen nezmizela, ale naopak se České republiky začala bezprostředně dotýkat. Opozici sice nabízí debata o „výjimce/nevýjimce“ v předvolebním období vhodnou politickou munici, ale to podstatné nezaznělo od nikoho:
Rakušanovým podpisem a vládním přikývnutím na Migrační pakt jsme se ve prospěch EU vzdali výlučného práva samostatně a svobodně rozhodovat o tom, kdo u nás v budoucnosti bude žít a komu my sami povolíme bydlet na našem území.
Už to nebudeme my, kdo bude rozhodovat o podmínkách přidělování pobytu v České republice. Už to bude Evropská komise – a je zcela lhostejné, zda jsme si vyjednali výjimku nebo ne. Ostatně historie existence naší země v Evropské unii má své vlastní zkušenosti s „bruselským“ dodržováním výjimek. Věřit, že výjimky jsou pro úředníky v Evropské komisi něčím posvátným, je bláhové a naivní. Jediné, čemu evropské instituce rozumějí, je uplatnění práva veta – tím bez váhání pohrozili Slováci, Maďaři a dokonce i probruselský Tusk. Česká vláda ne!
Vzdání se práva svobodně a autonomně rozhodovat o azylové politice ve prospěch EU je zcela bezprecedentní a kolosální politické selhání Rakušana, Fialy a celé jejich koaliční vlády. Kde vzali mandát, aby svévolně, bez rozsáhlé a vážné diskuse v parlamentu (když už názor veřejnosti tuto vládu dávno nezajímá) zavlekli Českou republiku do migračního marasmu?
Což dnes a denně nepřibývá informací o sociálních, společenských, ekonomických i bezpečnostních problémech, kterými si Německo, Francie, Itálie, Belgie nebo Nizozemí v souvislosti s nezvládnutelnou migrací procházejí?
Zeptala se vládní koalice v minulých volbách voličů, co si o tomto problému myslí? Nabídla jim racionální řešení?
Proč Fialova vláda nepodnikla něco podstatného (nebo alespoň proces přijetí Migračního paktu zpomalujícího) v rámci tolik opěvovaného českého předsednictví EU? Neudělala nic! Jen veřejnost opíjí představou, že budeme mít jakousi „výjimku“.
Shrňme si to tedy: