A pršelo, jen se lilo. A náměstí se (neza)plnilo. Pražská manifestace za mír ostře kontrastovala s tou, která současně probíhala v Budapešti. Tam přišlo odhadem víc než sto tisíc lidí vyslechnout si řeč Viktora Orbána. Na Václaváku se pod deštníky choulily sotva dvě tisícovky „nejvěrnějších“ odpůrců toho, co se odehrávalo vzdušnou čarou asi kilometr od nich:

Malé NATO tomu říkají. Tedy dvoudenní sraz ministrů zahraničí států Severoatlantické aliance zkoumající šance na Drang nach Osten číslo 2: Reprízu přepadení Ruska, které neschopný Hitler nedokázal dotáhnout do konce. Takže ti, co jej nejprve zpoza oceánu vyzbrojovali, museli – když se vymkl zpod kontroly – nakonec zasáhnout. Anglosasové se po dlouhém váhání tedy spojili se Stalinem, protože hrozilo, že Sovětský svaz osvobodí celou Evropu sám.

Když se sovětská vojska již blížila k Berlínu, přesvědčoval jeden Anglosas (Churchill) druhého (Roosevelta), že je optimální příležitost dokončit Hitlerovu „rachotu“ – a místo míru největší zemí světa oslabenou válkou (zahynulo do té chvíle 26 miliónů jejích občanů) prostě dorazit. Američané přece již měli připravené atomové bomby… 

Představme si v úvaze o „alternativní historii“ (dnes populární filmový žánr), že by v září 1945 nesvrhly USA bomby na Hirošimu a Nagasaki, ale na Moskvu a Leningrad. Jenže když chtějí dva totéž, nemusí to skončit stejně. Roosevelt Churchillovy návrhy odmítl. Jednak si uvědomoval, že by vše mohlo dopadnout naopak bomby-nebomby (nebylo jich dost a jejich účinek zatím nikdo neznal), jednak USA už měly zcela jiné plány na světovou dominanci – bez Britů. Ostatně Churchill v červenci 1945 volby prohrál. Už ho měli Britové také plné zuby.

POJĎME SE PORADIT!

PPTV v pondělí 3. 6. 2024 od 18:00 vysílá v přímém přenosu pravidelnou poradu šéfredaktora Protiproudu s "tvrdým jádrem" nepodvolených.

Do porady buď posílejte své dopisy do redakční pošty, nebo chatujte - ale jen do 17:00, tedy hodinu před zahájením vysílání. Chat bude samozřejmě v provozu i během "porady", ale kvůli úspoře času na některé později sdělené názory, úvahy či dotazy bude Petr Hájek reagovat až v příští Tea Party.

Repríza

Myšlenka však nezahynula. Vždyť Anglosasové na obou stranách Atlantiku sdíleli (a dodnes sdílejí) obdobnou doktrínu zformulovanou Angličanem Halfordem MacKinderem (1861 – 1947): Kdo ovládne „Srdce světa“ (zhruba dnešní Rusko), ovládne „Světový ostrov“ (plus-mínus severní Afrika, Blízký a Střední Východ) – ostatně odtud i usilovná snaha sionistů vytvořit stát Izrael, fakticky největší vojenskou základnu USA na světě. No a kdo ovládne „Světový ostrov“, ovládne prý celý svět.

Tato doktrína ve Spojených státech (přijaly a jemně ji modifikovaly až během druhé světové války) stále platí – a proto se o ní v politickém a mediálním mainstreamu usilovně mlčí. Její základní podmínkou je (v první části, tedy pokud jde o dobytí „Srdce světa“), že nesmí dojít k mírové koexistenci a spolupráci mezi Ruskem a Německem. Proto také první úder (zatím oficiálně nevyhlášené) 3. světové války vedl nejprve proti německo-ruskému projektu Nord Stream. Když bylo Německo odděleno od levné ruské energie, stalo se opět (spolu se sebevražednou ideologií Green Dealu) poslušnou evropskou „řídící“ kolonií USA.

Ještě před tím však bylo potřeba vyzbrojit dědice nacistického režimu, kteří na poraženého německého „vůdce“ nezapomněli – a navíc s nenáviděným Ruskem v jeho citlivém „podbřišku“ přímo sousedí. Proto Anglosasové nejprve zorganizovali státní převrat, svrhli demokraticky zvoleného prezidenta – a k moci dostali nácky. Dostatečně slabé, aby byli totálně závislí na americko-britském protektorovi – a nevykli se jako Adolf.

Potřebovali jen formální krytí režimem – a ukrajinské ruce a životy (černozem a další suroviny jsou už pouhý bonus – a závdavek na hlavní chod). Nechali je zprvu samostatně vraždit tisíce Rusů ve východní části země, a když Moskva na jejich záchranu před genocidou nutně zareagovala, opřeli se do toho naplno. Repríza (Drang na Osten 2.0) mohla začít.

NEPŘEHLÉDNĚTE:

Jak si uchovat zdraví a zlepšit vyhlídky na plný život - navzdory pokusům Schwabů, Gatesů a Big Pharmy o opak - a současně podpořit Protiproud?

Některé zásadní odpovědi najdete v rozhovoru Petra Hájka s ing. Jiřím Černotou - nejen na téma jednoho zcela mimořádného prostředku na posílení těla i ducha - a dosažení praktické dlouhověkosti

Bezplatný účet u BEWITu pro nezávazný přístup ke slevám si můžete vytvořit zde. Výrobky BEWIT si lze také prohlédnout i zakoupit zde. Nákupem přes tyto odkazy  pomůžete nejen sobě, ale i další existenci Protiproudu!

Paměť

Tato historická vsuvka k upršenému Václaváku s několika stovkami statečných českých vlastenců (a Budapešti s desetitisíci) byla nutná, abychom lépe porozuměli tomu rozdílu – v dokonalé zkratce demonstrující, co se to vlastně děje. Zdálo by se, že na české straně došlo k záhadné epidemii amnézie (chorobné ztrátě paměti). Vždyť přece každému, kdo jí netrpí, musí být zjevné, že historie se v podstatě opakuje. Jen v trochu pozměněných kulisách a za vyspělejší technologie.

Ta (vedle dokonalejší válečnické propagandy) má posloužit k „efektivnějšímu“ vyvražďování „nepotřebných civilistů“. Vše opět v zájmu psychotické anglosaské (především finanční) elity na dobytí a rozparcelování Ruska a jeho obrovských přírodních (a lidských – rozuměj slovansko-otrockých)) zdrojů. A je to ještě naléhavější než za časů Velké hospodářské krize, jejíž pomocí instalovali do křesla německého kancléře rakouského psychopata.

To proto, že už není kde jinde krást, znásilňovat a zotročovat – což byl celý zázrak „vyspělého“ západního světa (jenž se právě proto nyní propadá do chudoby a do chaosu, jakkoli jej předvádějí jako řízený a záměrný vzhledem k „vyšší ideji“, jen místo Nadčlověka je jí sodovkový plyn). Ten takzvaný Třetí svět se totiž mezitím postavil na nohy, respektive „na zadní“ (stejně je dál berou jako vyspělejší zvěř – a právě proto tak hlasitě povykují o opaku) a Západu říká velmi energicky Dost!

V takové situaci žijí prakticky na dotek dva zhruba stejně početné národy. Jeden – dokonce o něco menší – dává hlasitě najevo, jak si celé to falešné válečnické aranžmá uvědomuje a ulicemi pochodují nepřehledné zástupy požadující mír. Druhý – s prakticky stejnou historickou zkušeností – se masově opájí skvělou bruslařskou a technickou prací tří desítek mužů dopravujících kus tvrdé gumy za záda „obrněného golema“ v masce – a nechá si vnutit, že se právě „sjednotil“.

Prakticky ve stejné chvíli, kdy se kousek od nadšeně bouřícího stadiónu sjíždějí zločinci – včetně těch domácích – kteří plánují, jak hokejistům aplaudující národ (včetně celého jeho tisíciletého historického území) proměnit konečně v žádoucí v poušť.

Amnézie?

Čekání

Chodil jsem po té sotva třetině Václavského náměstí mezi demonstranty. Byli ještě rozděleni (podélně) na třetiny: pruh pod sv. Václavem a tribunou, pak silnice, po níž z obou stran jezdila auta – a z části zaplněné chodníky. Dohlížela na to policie – a v antonech připravení těžkooděnci. Když to pár lidí pomalým přecházením po přechodu chtělo narušit, jednoho si vybrali, „golemové v maskách“ vyběhli z antonů a vrhli se na něj. Natáčeli jsme si to na telefony. A oni si natáčeli nás. Zatáhli ho do antonu. Zabouchli dveře.

Když ho asi po půl hodině pustili, chtěl jsem, aby mi pro Protiproud řekl, co tam s ním dělali. Hned u nás byli další (výjimečně bez brnění a bez masek) a jeden – zjevně „velitel zásahu“ propuštěnému muži (fakticky však nepřímo mně) objasňoval, že se vše dělo podle zákona. A jaká prý má práva (!). Nedivil jsem se, že zmasakrovaný mi řekl, že o ničem nebude mluvit. Otočil se a odcházel. Nikdo se ho nezastal (jak by také mohl proti téhle obrněné přesile?). Myslím, že už příště nepřijde.

A tak jsem s ostatními dál poslouchal (občas opravdu docela zajímavé) projevy hostů Mírového shromáždění. Mluvili o politických vězních. O válce, kterou zločinci v královských prostorách pražských paláců potřebují roztáhnout i nad naší zemí. Polský kněz hovořil o krásách Prahy, jež v poslední válce jako jedna z mála evropských měst přežila téměř nedotčena – což se v té právě počínající (pokud k ní necháme dojít) už nestane.

Potkávali jsme se s demonstrujícími, občas skandovali a tleskali, potřásali si rukama a povídali si o hrůze nebezpečí, jemuž je naše země pod fialovými gangstery vystavena. Bylo nás málo. V Budapešti nepřehledné zástupy. Kdepak, nejde o paměť. Tam ale mají Viktora Orbána. Důvěryhodného politika, který se zločinců nebojí. Jako mají v Bratislavě Roberta Fica – jenž se ale po atentátu léčí z těžkých zranění, takže mírové pochody zatím svolávat nemůže.

My takové „velké“ nemáme. Ani tam ti potenciální většinou nepřišli (nebo nepromluvili). Buď se štítí Ladislava Vrabela nebo sebe navzájem. Nebo si myslí, že demonstrace už jsou zbytečné. Někteří za sebe poslali alespoň zástupce (jako SPD), jiní ani to ne. Ani ti, kteří promlouvali, novými Orbány ovšem nejspíš nejsou – ale aspoň se pokusili – budiž jim čest!

No a my na ulici? Řídneme a čekáme. Někteří víme, že v tom nejsme sami. Že existuje vyšší vůle, která je tu s námi. A tak se modlíme a pracujeme. Ora et labora. A při tom nanejvýš natáčíme policisty, když vtahují do svých antonů nepodvolené. Málo? Aspoň něco?

A čekáme.

Přijde?

Tagy článku