Mario Draghi, který se měl svého času stát příštím předsedou Evropské komise a nahradit tak skandály opředenou Ursulu von der Leyenovou, jež byla nedávno potvrzena na další funkční období, pronesl 16. dubna 2024 v Bruselu poměrně objevný projev o budoucnosti Evropské unie. (Foto: Flickr)

Draghi, bývalý italský premiér a někdejší šéf Evropské centrální banky, dával politická doporučení do budoucna přímo členům Evropské komise. Ve světle letošních voleb do Evropského parlamentu by měl být obsah tohoto projevu odhalen, protože ztělesňuje mnohé z toho, co je dnes s politickým směřováním Evropské unie špatně.

Projev byl nazván „Radikální změna – to je to, co je potřeba“, což je pochopitelný název vzhledem k neutěšené cestě, kterou se EU v současnosti ubírá. V současném politickém prostředí by skutečně bylo „radikální změnou“ umožnit více svobody, méně regulace, méně přerozdělování a méně daní, aby se Evropa ekonomicky nastartovala. Není překvapivé, že to Draghi vůbec nemá na mysli, protože je skrz naskrz etatista. To, co navrhuje, je ještě více stejné intervencionistické diety.

Špatná řešení konkurenceschopnosti

Draghi si stěžuje na potíže, které má EU s řízením hospodářské soutěže, a to navzdory tomu, co nazývá „záměrnou strategií snahy o vzájemné snižování mzdových nákladů“. Výsledky této záměrné strategie jsou nepřesvědčivé, protože i statistiky EU docházejí k závěru, že „v rámci eurozóny se hodinové náklady práce zvýšily ve všech členských státech EU“. Je třeba připomenout, že volný trh (tj. nikoli EU) má tendenci přirozeně stírat mzdové a cenové rozdíly v průběhu času prostřednictvím toku kapitálu a práce; když se vláda snaží tento proces vynutit, vede to pouze k dalším nákladům.

Draghi si také stěžuje na neutěšenou situaci konkurenceschopnosti EU v oblastinejmodernějších technologií. Je však zřejmé, že inovace v EU dusí právě dusivé regulační a daňové podmínky. Draghi se také mýlí, když zobecňuje; právě z těchto důvodů existují v EU velké regionální rozdíly. Oblasti s kvetoucím prostředím pro začínající podniky by měly být odměněny jednoduše tím, že se jim umožní přilákat kapitál a talenty podle zásad volného trhu.

Draghi však místo toho, aby spojil inovace a investice s volným trhem, poznamenal, že

Dodejte si sílu s Nitric Boost, který je nyní o 40 % levnější! Tato silná formule vám poskytne masivní náskok v síle a vynikající krevní oběh pro bezkonkurenční výkon, který jste hledali!

EU má velmi vysoké soukromé úspory, které však většinou směřují do bankovních vkladů a ve výsledku nefinancují růst tak, jak by mohly na větším kapitálovém trhu. Proto je pokrok v unii kapitálových trhů (CMU) nezbytnou součástí celkové strategie konkurenceschopnosti.

Podle EU je unie kapitálových trhů „iniciativou k vytvoření skutečně jednotného trhu s kapitálem v celé EU“, která má podle bývalého italského premiéra Enrica Letty „vytáhnout biliony ze společných polštářů bloku tím, že střadatelům nabídne jednodušší způsob investování do akcií“.

Tento návrh není překvapivý, protože současné evropské instituce, které vysoce utrácejí a tisknou peníze, bezostyšně hledají, a to i veřejně, způsoby, jak se dostat k osobním úsporám v celé EU. Jako na zavolanou prohlásil úřad francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který se plně hlásí k EU, že „úspory domácností by měly být umožněny k přímějšímu financování masivních investic, které potřebujeme ke zvýšení naší konkurenceschopnosti“. Také, jak uvedl jeden z think-tanků přátelských k EU: „Evropská unie disponuje úsporami domácností ve výši 33,5 bilionu eur, což představuje čtvrtinu jejího společného HDP, avšak velká část těchto peněz uvízla v bankách, protože domácnosti dávají přednost hotovosti před tržními investicemi.“ Slova „sedí“ a „uvízly“ vypovídají o institucích, které se nejen chtějí nakonec zbavit hotovosti kvůli větší kontrole, ale které chtějí nejprve, což je šokující, použít úspory domácností ke kompenzaci neúspěšných a rigidních politik EU, které po desetiletí dusily investice a konkurenceschopnost.

Dokonce i Financial Times uznaly, že „konkurenceschopnost a unie kapitálových trhů – to je dobře opotřebovaná šablona komuniké EU. Důraz na konkurenceschopnost je reflexí skličujícího geoekonomického prostředí. Slibování unie kapitálových trhů se vyhýbá otázce společného zadlužování EU“.

Draghi zjevně jen káže konvertitům, aby se zalíbil Komisi EU, kterou by mohl brzy vést. Kvůli svému politickému programu ve prospěch koncentrace moci v Bruselu nebere ohled na skutečnost, že, jak poznamenal Ludwig von Mises, „peníze nikdy nezahálejí“. Vklady nejenže odrážejí přirozené a proměnlivé sklony jednotlivců k úsporám, ale jak Mises vysvětlil ve své knize Human Action: „Pokud jednotlivý střadatel použije své dodatečné úspory ke zvýšení své peněžní zásoby, protože to je v jeho očích nejvýhodnější způsob jejich využití, vyvolává tím tendenci k poklesu cen zboží a růstu kupní síly peněžní jednotky.“ Ve svobodné společnosti (tj. nikoliv v Evropské unii) tedy úspory plní důležitou a přirozeně kalibrační roli, kterou by neměly být povinny vytvářet ani ničit žádné státní instituce.

Obviňování geopolitického světa

Tyto politické návrhy na zlepšení konkurenceschopnosti Draghi formuloval v kontextu velkého třístranného boje o moc mezi Spojenými státy, EU a Čínou. Takové geopolitické soupeření však nemůže být v zájmu evropských spotřebitelů, kteří by se pak dočkali dalšího omezení volného obchodu s podniky z těchto dvou zemí. Jediná přirozená konkurence je ekonomická – nikoli politická – a existuje mezi podniky a jednotlivci na volném trhu. Je cílem EU vstoupit do velmocenského soupeření s USA a Čínou, nebo umožnit Evropanům prosperovat v míru? Zdá se, že pro Draghiho a Evropskou komisi je cílem to první.

Ze stavu stále více skomírajícího evropského projektu tak Draghi nepřímo obviňuje vnější síly – zejména Čínu, ale stále více také Spojené státy. Přesto je to především rozbujelý etatistický intervencionismus v téměř všech oblastech hospodářského a společenského života v EU, který je příčinou problémů. Draghi uvádí, že „ostatní regiony již nehrají podle pravidel a aktivně vymýšlejí politiky, které by posílily jejich konkurenční postavení“. To je jen hrnec nad hrncem, protože vládní podpora národních průmyslových odvětví je již po mnoho desetiletí preferovaným politickým nástrojem západních vlád, nemluvě o tom, že EU je v podkopávání „pravidel“ sotva nevinně.

Cílem je koncentrace politické moci

Základní globalistická agenda Evropské unie, neustále podložená hegelovskou myšlenkou „homogenního univerzálního státu“, je v Draghiho projevu do očí bijící. Znaky této agendy jsou v něm všudypřítomné, jako když naléhá na „standardizaci údajů o pacientech EU“ nebo na „dohodu o společném postupu“ v energetice, nebo když prosazuje „společnou úvěrovou kapacitu EU“. Všechny jeho návrhy směřují k centralizaci moci v EU a dalšímu oslabování suverenity členských států. To je zřejmé, když mluví o potřebě „umožnit rozsah“ a když si stěžuje na „nedostatek rozsahu“ a na to, že „roztříštěnost nás brzdí“. Těmito a dalšími návrhy Draghi ospravedlňuje soustředění větší moci do rukou volených byrokratů v Bruselu.

Úspěch Evropy na takové politice nezávisí. Naopak, budou pouze pohánět státní výdaje a administrativu, ale pro skutečné podnikatele, kteří jsou páteří evropských ekonomik, udělají jen málo. V Evropě je skutečně zapotřebí větší konkurenceschopnosti, ale té lze dosáhnout pouze tehdy, pokud EU a národní státy začnou uvolňovat své škrcení evropské ekonomiky.

Je zřejmé, že EU překročila svůj původní cíl zajistit čtyři svobody napříč evropskými státy. Dnes, po pravděpodobně nedemokratické ratifikaci Maastrichtské smlouvy z roku 1992 a Lisabonské smlouvy z roku 2008, Draghi potvrzuje, že EU pokračuje ve svém programu globalistické kontroly. O tom by skutečně měly být parlamentní volby v EU v červnu 2024.

Projekt EU a evropské vlády, které jej podporovaly, způsobily desítky let trvajícími nátlakovými politikami spoušť v celé evropské civilizaci. Má-li se Evropa znovu hospodářsky, vědecky a kulturně pozvednout, je třeba nejprve odstranit politická závaží, která drží její ekonomiku dole.

Finn Andreen