Vyhodnocení z roku 2020, které provedli Evans a Arden Burrell, výzkumník dálkového průzkumu Země z Woodwellova klimatického výzkumného centra ve Falmouthu ve státě Massachusetts, zjistilo, že od roku 1982 došlo k dezertifikaci přibližně 6 % suchých oblastí, což je pouze čtvrtina předchozích odhadů založených na meteorologických podmínkách. Mezi tyto oblasti patřila velká část jihozápadu Spojených států, suchem ohrožený severovýchod Brazílie a části střední Asie.
Evans a Burrell však zjistili, že ozelenění je mnohem podstatnější, než se dříve předpokládalo, a více než třikrát důležitější než desertifikace. Zasáhlo 41 % světových suchých oblastí, od Indie po africký Sahel a od severní Číny po jihovýchodní Austrálii.
V loňském roce Guolong Zhang a jeho kolegové z univerzity v čínském Lanzhou oznámili, že v posledních třech desetiletích došlo ke globálnímu rozdílu mezi suchostí a plochou listů v suchých oblastech. Zhang vysvětluje, že důvod tohoto „oddělení“ spočívá v „ oplodňujícím účinku CO2“.
Podívejme se na příklad oblasti Sahelu na jižním okraji Sahary. Růst vegetace těží z nárůstu CO2 v atmosféře. V regionu však také došlo k návratu dešťů po ničivých suchách v 70. a 80. letech 20. století.
Svět se mýlil, když očekával, že změna klimatu vyvolá rychlou a rozsáhlou dezertifikaci v suchých oblastech světa. Ve skutečnosti se děje pravý opak. ...