O zahajovacím rituálu letošních olympijských her toho bylo už napsáno hodně. Možná více než o všech novodobých olympiádách dohromady. Většinová veřejnost by chtěla vnímat jen sportovní výkony a se svým vezdejším chlebem konzumovat jako vždycky dávku her pro rozptýlení. Jenže letos trochu zadrhly v krku i jí. - ač bývá obvykle k temným náznakům hluchoslepá a k perverzím všeho druhu bodře tolerantní.
Proč je tomu tentokrát jinak a kritické hlasy jsou tak hlasitými, že olympijský výbor považoval za nutné stáhnout záznam zahájení ze svých stránek? Za prvé proto, že sebejistí tvůrci pařížské ceremonie asi ukázali o duchovním pozadí této akce více než měli. Hlavně však - na alespoň průměrně přemýšlivého člověka se toho v posledních letech sype trochu moc. Takže nalhávat si, že žije v nejlepším možném světě, dá propagandistům stále více práce.
Covidová zkušenost s destrukcí posledních zbytků svobod ze dne na den, válka s Ruskem či ta v Palestině (obě hrozící přerůst v Armageddon), blouznění genderistek o nutnosti zrušit rodinu, atentáty za mořem i v našem sousedství, „Zelený úděl“ bez srozumitelné perspektivy či psychotický Klaus Schwab, který by měl na zemi rád místo lidí bioroboty.
Znepokojivé zprávy, významné i marginální, se v inflační kvantitě valí z médií a vytvářejí odpudivě logické puzzle. A právě to se v posledních dnech formou audiovizuální zkratky zhmotnilo (a stvrdilo svou existenci) v iniciačním spektáklu doprovázejícím gladiátorské hry nad Seinou. Nešlo to přehlédnout.
Kdo má oči k vidění, viz.
PPTV v pondělí 5. 8. 2024 od 18:00 vysílá v přímém přenosu pravidelnou poradu šéfredaktora Protiproudu s "tvrdým jádrem" nepodvolených.
Do porady buď posílejte své dopisy do redakční pošty, nebo chatujte - ale jen do 17:00, tedy hodinu před zahájením vysílání. Chat bude samozřejmě v provozu i během "porady", ale kvůli úspoře času na některé později sdělené názor
Historické olympiády vznikly ve starém Řecku. Stejný původ má i slovo symbol. Původně označoval identifikační znamení při důležité politické nebo obchodní korespondenci. Šlo o rozlomený předmět rozdělený mezi odesílatele a příjemce. Svou polovinu odesílatel při korespondenci svěřoval poslovi, který pak prokazoval adresátovi svoji totožnost přiložením obou odpovídajících polovin předmětu k sobě.
To je podstata symbolu i v přeneseném smyslu. Označuje viditelnou polovinu věci, jejíž druhou část nevidíme. Odkazuje k ní. Ceremoniál letošní olympiády byl symbolů plný - vesměs stejně odporných jako nákladných. K čemu ale měly odkazovat? Evidentně nešlo o pouhou uměleckou exhibici, ale o cílenou dramaturgii, kde má vše své místo a svou výpověď.
Připomeňme ty nejvýraznější momenty: První představuje zkarikovaná postava Marie Antoinetty s useknutou hlavou zpívající krvelačnou revoluční odrhovačku „Ca ira“ (Dokážeme to), jejíž text praví, jak to všechno půjde až odpůrce revoluce pověsí na lucerny. Jde přitom o nejodpudivější kapitolu francouzské historie, a dějin „Velké revoluce“, jež stála život asi 40 000 Francouzů, včetně 1400 bezbranných vězňů, skutečných i údajných kontrarevolucionářů, ubitých rozvášněnou lůzou v pařížských vězeních.
A ovšem i gilotinovanou královnu, která, věřte nevěřte, byla živým člověkem nikoli směšnou figurkou z počítačové hry. Je to, jako kdybychom u nás na nějakém "barevném" festivalu přihlíželi „performanci“ při níž kontrarevolucionářka Milada Horáková zpívá s oprátkou na krku. Rok 1793, kdy Jakobíni legitimizovali revoluční teror, byl mimochodem také rokem, kdy zavedli vlastní letopočet a revoluční kalendář s vymyšlenými jmény měsíců. Zkrátka nový světový řád. Dokážeme to. Obamovými slovy: We can.
Druhým nezapomenutelným okamžikem byl příjezd přízračného temného jezdce s černou kápí a v kostýmu kombinujícím prvky lidského skeletu a brnění. Diváci si mohli vybrat, jde-li o hlavního záporáka z nějakého fantasy komiksu nebo jednoho ze čtveřice jezdců z biblické Apokalypsy. Proč má ovšem právě tato postava se zřetelnými symboly smrti a zmaru přivážet olympijskou vlajku je možné se jen zaraženě dohadovat.
Nad pódiem, před nímž byla vlajka vyvěšována, byl instalován další nepříliš přívětivý symbol, zlatě natřená hlava býka. Kdyby šlo o výzdobu arény španělské koridy, nebo bytový doplněk v sídle nějakého vkusem nepolíbeného amerického dobytkáře, asi by to nikoho moc neudivilo. Jaký význam však má tato hlava na pařížské olympiádě?
V kontextu evropské kultury je symbolika zlaté býčí hlavy vůbec problematická. Upomíná na bájného Mínotaura, lidožravou obludu zrozenou z Poseidonovy pomsty a žijící v krétském labyrintu. Tato Bestia Neptunis byla také skvrnou v rodokmenu středověkých franských králů z rodu Merovejců - a příčinou jejich pádu, když v osmém století uvěřili, že jsou díky pokrevnímu příbuzenství s ní nezranitelní a nemusejí se bránit muslimské invazi.
Mnozí komentátoři, nikoli bez důvodu, poukazují také na to, že tuří hlava může rovněž být odkazem na Molocha. Tedy starozákonní kanaánskou modlu, které byly obětovány děti. Mimochodem, různí badatelé někdy ztotožňují Molocha s fénicko-kartaginským bohem Melkartem, který byl ochráncem mořeplavby (tedy opět Bestia Neptunis?) A konečně, zlatě nakašírovaná hlava může také jednoduše znamenat biblické zlaté tele – symbol zbožštění světového mamonu.
Čtvrtým, a patrně nejčastěji kritizovaným symbolem zahájení letošní olympiády, je blasfemická parodie na Kristovu poslední večeři. Do kompozice známé z klasických vyobrazení Krista s učedníky v předvečer ukřižování byli na ceremoniálu naaranžováni figuranti typologicky a maskováním odpovídající pokleslému panoptiku a demonstrující hédonismus bez limitů.
Mezi těmito barvitými figurami sedělo u hostiny i malé dítě. Asi aby o něco tak pěkného nepřišlo. To nabývá zvláštní výhružnosti v souvislosti s tím, že kolem stolu během této scény poskakoval zavalitý antický bůh Dionýsos (Římany zvaný Bakchus), jehož starověké oslavy - původně maškarní průvody a divadelní skeče - sklouzly ve starém Římě do marně zakazovaných kanibalských průvodů. Během nich smečky zdivočelých žen (bakchantek), jednající pod vlivem psychotropních látek, agresivně napadaly kolemjdoucí, zejména malé děti, a příšerným způsobem je vraždily – trhaly je na kusy...
Postava Bakcha byla na olympijském ceremoniálu natřena po celém těle na modro. Může to symbolizovat urozenost, neboť už ve staré Indii byla modrá pleť přisuzována urozeným (viz české rčení o modré krvi šlechty), ale význam může být i jiný. Mohlo by jít také o odkaz na postarší hollywoodskou agitku Avátar, jejíž hrdinové byli tak jinací, až byli modří.
Že parodie na Poslední večeři je absolutní negací tradičních mravních hodnot naší kultury a křesťanské víry není pochyb. Aby bylo jasno: Nejde primárně o urážku Církve jako instituce, to by vypadalo jinak. Ani o urážku kléru, jehož nehodná část by si ji zasloužila. Šlo o útok na podstatu "dobré zvěsti" o obětující se lásce k bližním, kterou Kristus sám o sobě znamená (zcela bez ohledu na to, kdo se kdy jeho jménem zaštiťoval, nebo na to, co si kdo z nás myslí o náboženství obecně).
Kdo nechápe klíčový význam étosu Poslední večeře, je buď absolutní nevzdělanec, nebo morální a sociální imbecil. Přes to, co bylo k těmto věcem napsáno, se v různých diskusích mezi početnými kritiky ihned objevily také hlasy propagandistické úderky, včetně „moderních křesťanů“, kteří upozorňovali na to, že umění se může vyjadřovat zcela svobodně, nemusí se každému líbit, ale…
Podobné hlasy jsou falešné od samého základu a jejich "skromné a tolerantní" sebemrskačství jen maskovanou kolaborací s duchem světa. V tomto konkrétním případě to platí dvojnásob. Nejde totiž ani tolik o to, zda se divákům děsivé obrazy olympijského ceremoniálu subjektivně líbí či nikoli, ale o to, co symbolizují. Opravdu jen těžko lze uvěřit paní starostce Paříže, když tvrdí, že jezdec v černé kápi nebo hlava Marie Antoinetty mají symbolizovat „komunitární toleranci“. Kdo tomuhle věří, pro toho mám na prodej Karlštejn.
Znovu: Jde o to, jaká idea nebo duchovní realita je skrytou polovinou symbolů olympijského ceremoniálu. Někdo se domnívá, že skrze symbolickou prezentaci na podobných megaakcích mocní světavládci cynicky sdělují veřejnosti, co ji v nejbližších časech čeká (tito pozorovatelé přitom upozorňují, že už v ceremoniálu londýnské olympiády v roce 2012 jsou zřetelné narážky na epidemii covidu).
Nevím, možná. Jedno sdělení letošní olympiády je ovšem jasné a nejpregnantněji ho vyjadřuje symbol, který jsem zmínil v úvodu: Totiž obráceně zavěšená olympijská vlajka. Sděluje se nám, že programem těch, kdo připravili ceremoniál a těch, kdo to celé platí, je záměrná zvrácenost.
Sekulární, duchovního rozměru zbavený humanismus, který kdysi Pierre de Coubertin vložil do hodnotových základů moderního olympijského hnutí, byl od počátku ideově bezbranný. Ze setrvačnosti počítal s neměnností pojmů krásy, síly a férového soutěžení. Autoritu těchto hodnot ovšem opíral jen o takříkajíc zvykové právo, nikoli o pevnou filosofii objektivní pravdy.
Trička Protiproudu ve velikostech M, L, XL, 2XL a 3XL si můžete objednat na adrese: [email protected]. Možnost po dohodě vyzvednutí osobně v redakci, nebo zasíláme poštou na dobírku. Cena 300 Kč + poštovné. Pro osobní odběr volejte na redakční telefon 737 461 817. Po dohodě vám trička připravíme k vyzvednutí v Praze v Opletalově ulici.
Postmoderní filosofové dneška však existenci pravdy a jejích měřítek odmítli. Co na tom, že si sami pro své výroky pravdivost nárokují. Kde není žalobce, není ani soudce a oni přece sbírají ceny a akademické pocty. (We can).
Problém letošní olympiády má tedy hluboké ideové kořeny a je ztělesněním odporu k pravdě. Ideálem starých olympiád byla tzv. Kalokagathia, čili soulad mezi krásou ducha a těla. Starý Coubertin o tom, co je krása, ještě nepochyboval. Dnes smečka cenzorů ví, že musí zaštěkat vždy, když si někdo troufne napsat či vyslovit, že král je nahý (respektive olympijský ceremoniál urážlivý a odpudivý).
Co ale s tím vším? Opravdu jsme odsouzeni pasivně sledovat pád katedrály naší kultury, výjezd prvního z apokalyptických jezdců a čekat na zánik lidství?
Mimo veškerou metafyziku ve mně probudila naději i jedna nedávná olympijská epizoda, která, jak jsem zjistil, už koluje světem:
Při soutěži ve střelbě ze vzduchové pistole se všichni účastníci tuze moc chystali, s veškerou fyzičkou a všemi těmi „vytuněnými“ sportovními udělátky. Tu mezi ně přišel postarší šedivějící chlápek. Jen tak v triku. Reprezentant Turecka Yusuf Dikec. Bez velkých štráchů vypálil tak, že získal stříbrnou medaili.
Aha, řekl jsem si, takhle nějak se na to musí.
A to je taky symbol.