Ruská vojenská technika – to je jen jeden z příznaků toho, že Rusko se vrátilo na Blízký východ. Situaci analyzuje Petr Akopov. Aktivizace ruské přítomnosti v Sýrii skrze zvýšení dodávek výzbroje, zaslání poradců a také vyhlášení našeho plánu na vytvoření nové koalice proti chalífátu přinutila celý svět ptát se na téma „Jaký cíl sleduje Moskva?“ Přitom Rusko neskrývá své směřování a otevřeně říká, čeho tu chce dosáhnout.

Posuzování cílů Ruska v Sýrii se mění ve hru zahraničních, a ano – i domácích analytiků. Přitom všechno leží zcela otevřené – to, co říká Vladimír Putin a Sergej Lavrov, je skutečným cílem konání Ruska na Blízkém východě.

Chceme zastavit chalífát a jsme přesvědčení, že je to možné jedině za podpory syrské armády a zastavení bojů mezi vládními vojsky a ze zahraničí podporovanými povstalci v samotné Sýrii.

Je možné dohadovat se o tom, nakolik je chalífát pro Rusko hrozbou, má-li šanci rozšířit se, je-li jeho existence výhodná pro Američany – a dokonce věřit tomu, že je přímo americkým projektem, ale nelze popřít, že zájmy národní bezpečnosti Ruska jsou přímo svázány s tím, co v současnosti probíhá v islámském světě. Muslimové představují jednu sedminu našeho obyvatelstva, včetně našich blízkých spojenců a členů Euroasijské unie, muslimské jsou také republiky střední Asie a Zakavkazska. Máme v paměti pokusy vytvořit základnu islámských radikálů z celého světa v Čečně – a přesně tak vidíme i neustálé pokusy přeměnit náš severní Kavkaz na džihád s „nevěrnou Rusí“.

Cokoli z toho stačí na to, abychom pochopili zainteresovanost Moskvy, aby chalífát minimálně dále nerostl, nezměnil se v centrum realizace nového islámského globálního projektu, který se může sám utkat s Ruskem nebo na něj bude nasměrován anglosaskými geopolitiky. Samozřejmě, že mezi „porazit“ a „zastavit“ chalífát je velký rozdíl, ale zatím jsme neviděli skutečné pokusy nějak ten problém řešit. Je to už skoro dva roky, co Západ a sousedé Sýrie okouzleně sledují chalífátská stádia syrského chaosu, který sami v mnohém vytvořili a v posledním roce sami ze vzduchu bombardují síly chalífátu nezpůsobujíce jim však skutečné škody.

Mezitím jak chalífát, tak od něj oddělení, nikoli však principiálně se odlišující islamisté z různých ozbrojených oddílů, zaujímají stále nová a nová teritoria v Sýrii, kde proti nim stojí místní armáda spolu s málo početnými oddíly z Libanonu a Íránu. Případný pád Damašku a konečné zhroucení Sýrie – klíčové země regionu – stejně jako pravděpodobný útok na ni Spojenými státy před dvěma roky – by téměř automaticky odstartoval scénář všeobecné války jak náboženské, tak i etnické a tím by zatáhl do jejího kráteru všechny sousední země, včetně jaderného Izraele a regionální velmoci Íránu.

Komu je potřebná válka na Blízkém východě? Je jasné, že ne Evropě, ani Číně, ani samotným Arabům a už vůbec ne Rusku. Tak co je zvláštního na tom, že Moskva, která chápe, k jakým následkům by vedl krach Sýrie, se snaží ho nedopustit? Podpora Assada vychází především z těchto úvah, které zvažují jak jeho spojenectví s námi, tak i silně přehnané množství vojenské přítomnosti Ruska v syrském přístavu.

Rusko samozřejmě nemá recept na zklidnění Blízkého východu – jediný sotva sedmdesátiletý arabsko-izraelský konflikt je schopen v kterýkoli moment roztrhat celý region na kusy. Ale nebylo to Rusko, kdo kreslil umělé hranice mezi arabskými státy, které tu do první světové války vcelku pokojně existovaly v podobě provincií Osmanského chlífátu. Hranice nakreslil Západ, aby si usnadnil kontrolu nad „osamostatňujícími se z jeho vůle státy“. Nikoli Rusko, ale Západ posledního půldruhého desetiletí fakticky ničil i onu postosmanskou konstrukci, rozbíjeje jakž-takž se v průběhu několika desetiletí uklidňující arabské země. Zpočátku Irák, potom Libyi a nyní Sýrii.

Ale Rusko v období 50. až 80. let získalo v tomto regionu velmi významný vliv – takový, že i po rozpadu a evakuaci SSSR z Blízkého východu jsme se po přelomu tisíciletí tam začali opět vracet. Před arabským jarem jsme však vycházeli pouze z nezbytnosti obnovit a vytvořit jen dvojstranné vztahy s různými zeměmi regionu, aniž bychom se snažili vrátit se k roli významného regionálního hráče.

Avšak přeformátování regionu a zejména na jeho pozadí začínající konfrontace USA kvůli Ukrajině přivedly Rusko k nutnosti uvědomit si, že je pro ně nezbytné vrátit se ke globální politice v plném rozsahu. Ne jako supervelmoc, pro což nebyly síly ani zvláštní touha, ale jako velká država aktivně nastavující nová pravidla pro mezinárodní vztahy. Taková, která nahradí odcházející americký model unipolárního světa, vytvářeje svět, v němž nebude jedna nebo dvě velmoci, ale bude tu rovnováha zájmů několika světových civilizací a regionálních bloků.

Mimo jiné se ukázalo, že Blízký východ je – použijeme-li americkou terminologii – zónou našich životních zájmů, a řekneme-li totéž rusky, pak je to region důležitý pro nás z pohledu národní bezpečnosti. A jsou-li pro nás důležité vztahy s Latinskou Amerikou v první řadě jako část práce na vytvoření nové architektury globálního světového řádu, pak situace na Blízkém východě se nás týká z pohledu banální bezpečnosti Ruska.

A právě z této pozice je pochopitelný význam, který Rusko přikládá Sýrii. Nikoli vojenská základna na moři, nikoli vojenská přítomnost v regionu je pro nás cílem samo o sobě, ale je to uklidnění celého regionu a jeho stabilita. S naší pomocí, ale ne naší armádou. My přece nejsme USA, které až do nedávné doby byly kdykoli připraveny vysadit svá vojska v kterémkoli místě na zemi (situace se sovětským vstupem vojsk do Afghánistánu, byla principiálně odlišná od amerického napadení Iráku). Rusko může poskytnout velkou vojenskou podporu arabským zemím, v první řadě Sýrii, ale tak&eacu te; Iráku – a to pro to, aby tyto země mohly zvítězit nad chalífátem nebo v krajním případě alespoň zastavit jeho postup.

Rusko nabízí Západu i Arabům možnost přinutit nechalífátské islamisty zastavit boje s Assadem, domluvit se o společném boji s chalífátem a také o poválečné struktuře syrské vlády – avšak existují vážné pochybnosti o tom, zda Spojené státy a země Zálivu i v případě, že by samy souhlasily s příměřím, dokážou o tom přesvědčit i ozbrojenou opozici. V takovém případě bude muset Assad bojovat jak s „obyčejnými“ islamisty, tak i s chalífátskými – a vyhrát takovou válku, dokonce i se skutečnou pomocí Ruska, není možné.

Ale Rusko stále doufá, že většina arabských zemí chápe, jakou hrozbu pro ně představuje chalífát a stejně si toho jsou vědomi i v Turecku. Tudíž je zde šance na to, že bude nejen vytvořena nová koalice proti chalífátu, ale také zastavena vnější pomoc obyčejným „islamistům“, kteíi budou v takovém případě nuceni vyjednávat s Assadem.

Dalším stimulem pro přijetí ruské verze je to, že jak USA, tak i arabští sousedé Sýrie plně přiznávají, že Rusko je připraveno do Sýrie poslat plnohodnotné uskupení – to znamená, že se skutečně obávají příchodu ruské armády a ne jen pilotů, rozvědky a vojenských specialistů, což by samozřejmě dostatečně rychle změnilo veškerou rovnováhu sil v Sýrii a Iráku. Chápeme však, že tato varianta není možná, protože zaprve Rusko nepoužije svou regulerní armádu za hranicemi, a zadruhé jeho účast ve vnitří arabské válce, kterou rozviřují jako sunnitsko-šiítskou, by zhoršila k němu vztah v isl ámském světě. Pokud se nás ale bojí, je to docela dobrá motivace pro správný průběh jednání.

Jaký osud by postihl ruskou iniciativu k vytvoření antichalífátské koalice? To, že nyní nás mají tendenci podporovat i USA, ještě neznamená, že se nám nakonec podaří domluvit, je však jasné, že minimálně tři úkoly Rusko už rozhodlo.

Zaprvé bylo zlikvidováno vojenské nebezpečí pádu Bašára Assada, a tedy i kompletního rozpadu Sýrie. Podařilo se to jak samotnou vojenskou pomocí, tak i demonstrací připravenosti zvýšit ji třeba i v ještě větší míře. Vznikly tak oprávněné obavy před vstupem ruských vojsk.

Zadruhé byly vytvořeny podmínky pro politické rozhovory syrské vlády a prozápadní opozice, protože požadavek okamžité rezignace Assada jako hlavní podmínky pro započetí těchto rozhovorů s Damaškem Západ a ozbrojená syrské opozice pomalu vzdávají.

Zatřetí se tím, že na sebe Rusko vzalo iniciativu v hledání cesty řešení zanedbaného, ale všech se týkajícího problému chalífátu, celkově výrazně upevnily jeho pozice na Blízkém východě. Zároveň přitom nezradilo svého spojence Assada, a tak demonstrovalo nejen věrnost svým pozicím, ale také vůli a strategický plán.

Nabídka vytvoření koalice se objevila v pravou chvíli – okamžitě po uzavření íránské dohody, rok po začátku „podivné války“ americké koalice s chalífátem a v situaci, kdy mnozí ze západních i východních protivníků Damašku si začali uvědomovat marnost požadavků na odchod Assada. Navíc ještě v Evropě vypuknivší krize s běženci se stala doplňující agitací za Putinův plán.

Ve výsledku tak Rusko dostává dobrou šanci posílit svou práci na likvidaci hegemonu USA ve světě a formování nového světového řádu založeného na rovnováze sil. Konkrétním příkladem je spojení snah různých sil a zemí na harmonizaci jejich často protichůdných zájmů ve jménu dosažení takového cíle, který všichni uznají jako společný a prioritní. Vladimír Putin se nechystá porazit nebo zastavit chalífát, on se prostě snaží vytvořit geopolitické podmínky pro to, aby toho mohlo být dosaženo. A to bude první ukázka toho, jak začíná pracovat nový – multipolární – světový řád.

Zdroj: http://ukraina.ru/analytics/20150923/1014373198.html