Celé to začalo už v devadesátkách, kdy nám bylo řečeno, že všechno naše je špatné, a my potřebujeme všechno západní, abychom byli in. A tak jsme si zničili vlastní produkci téměř čehokoliv, vlastní řetězce prodejen téměř čehokoliv a vlastní výrobu téměř čehokoliv.
Radostně jsme vítali zahraniční řetězce, které nás nalákaly na pozlátko hezkých obalů a zdánlivě dobrých cen. Dobré ceny zmizely stejně rychle, jako naši zelináři, mlékaři a drůbežáři.
To už se mohlo začít pořádně dojit na všem a ze všeho. Zahraničním korporacím se dávaly nesmyslné pobídky a úlevy, zatímco domácí producenti dojížděli na různé privatizační šmejdy, regulace, nerovné podmínky a byrokracii. Západ jásal, my jsme „drželi hubu a krok“.
A tak se stalo, že jsme prodali co jsme mohli a možná i to, co jsme nemohli. V téhle zemi nám patří tak žalostně málo, že touto politikou přicházíme o částku, která v některých letech dosáhla až osmi procent HDP, tedy nejvyšší úrovně v EU. Ano, zas jsme nejlepší v nejhorším. ...