Pro nás, sovětské lidi, je velmi obtížné se objektivně podívat na Polsko těchto let. Od konce 40-tých let bylo naším bratrem a z všelijakých popisů o něm, zvláště pro širokou veřejnost, bylo pečlivě odstraňováno všechno to, co by mohlo Poláky ponižovat, vyvolávat jejich podezřívání nebo nevůli k nim, čili to co by mohlo urážet Poláky. Jestli jste trošku nepozorní, je třeba poznamenat, že nejvíce necitlivý národ – to jsou Rusové. O nich říkají, že je u nich všechno možné, i plivat do tváře – i na SNS, i ve východní Evropě je tohle v souladu s všeobecnými názory. Ale ostatní národy jsou jako nemocné – neříkej jim nic (a na židy nehleď), a ani mimochodem to nepochopí. Potom to dopadá takto – v jedné zemi strhli památníky, v další zhanobily hroby našich vojáků, kteří zemřeli za osvobození této spodiny. A co si vezmeš na nemocném? Myslím, že tak je to špatně. Musíme na ostatní národy hledět jako na zdravé a že se ze svých nemocí nikdy nevyléčí.

U států, které vznikly ve východní Evropě po první světové válce vznikl specifický defekt u státního i společenského pohledu na svět. Obvykle se státy vytvářejí jako výsledek vůle národa, ve výsledku boje za svůj stát. V národě vzniká pohled na stát jako na drahocennost, za kterou bylo nutné bojovat a pro kterou bojovat nutno.

Ale Polsko, stejně jako Československo, Rakousko, Maďarsko a Pobaltské státy, vzniklo ve výsledku toho, že Antanta (vítězní spojenci) rozřezala na kusy země poražených Německa, Rakousko-Uherska a Ruska. To znamená, že Poláci dostali stát jako dárek. A zde se, na neštěstí, u Polska téměř ihned objevila možnost obrat bezmocný Sovětský svaz a Litvu, přičemž opět s jakousi podporou Antanty. Od Ukrajiny a Běloruska byly odříznuty sousedící oblasti s čistě ukrajinským a běloruským obyvatelstvem, a u Litvy opět kousek země společně s jeho nynějším hlavním městem – Vilniusem.

Můžeme si myslet, že polská vláda zcela věřila, že tyto akvizice jsou navždy, proto se u nositelů polské státnosti vytvářel organicky nepřátelský vztah k Rusům. Je nepravděpodobné, že by to bylo kvůli ruskému bolševismu. Například Goebbles věřil, že rozdíl mezi hitlerovským německem a komunismem je jen jediný – komunismus je pro všechny a nacismus jen pro Němce. Tím o nic méně se dojemně choulili k Hitlerovi Pilsudski a jiní vládci Polska, na terotiriu Polska se dlouho ukrývaly rozličné antisovětské bandy, okrádajících SSSR, jako např. banda Bulak-Bulachova.

A mimo to, vlastní vítězství ve válkách se Sovětským svazem a Litvou omámilo hlavy vládním kruhům Polska, a jim se zdálo, že Polsko je mocná velmoc, a sami jsou nejmoudřejší a nejodvážnější politici, že Polsko nemá problémy, které by nemohlo řešit silou. Když bude mít Polsko silné spojence Anglii a Francii a bude ve výsledku nějakého svého dobrodružství mít potíže, Anglie a Francie Poláky z toho vytáhnou.

Taková je mentalita malého výtržníka se silnou ochranou – můžeš provokovat, koho tě napadne, a nemusíš myslet na následky, začnou tě bít – ochránce zasáhne. Jestliže hitlerovské Německo se stalo velmi důležitým Evropským banditou, tak Polsko tak nějak aniž si toho samo povšimlo, mělo v Evropě postavení opravdového chuligána.

Je to směšné, Poláci uprosili Hitlera, aby s nimi uzavřel pakt o neútočení na deset let, ale SSSR Polsko sotva přesvědčil k uzavření takové smlouvy na tři roky. (Vždyť tři roky Polsko může ještě čekat, že nebude moci zaútočit na SSSR, ale déle je to nesnesitelné!). Když se blížil termín ukončení, sovětští diplomaté se museli hezky klanět ve Varšavě, aby dosáhli prodloužení.

Počátkem třicátých let začal SSSR hledat cesty organizace evropských států pro obranu před agresorem. A právě Polsko dělalo všechno možné, aby v Evropě z toho nic nevyšlo. Ku příkladu. V roce 1933 SSSR vystoupil s návrhem o vybudování smlouvy, kterou potom nazvali Východním paktem. Původně nabízel, že SSSR, Francii, Československo, Polsko, Belgie, Litva, Lotyšsko, Estonsko i Finsko uzavřou mezi sebou smlouvy pro případ agrese ze strany Německa. Víc než rok probíhala vyjednávání o různých variantách, dokudPolsko na konec neprohlásilo, že nevejde do tohoto svazu, jestli tam budou Litva a Československo. Ministr zahraničích věcí Polska Bek se chlubil německému velvyslanci Moltkemu, že on zasadil Východnímu paktu « smrtelný úder ».

Mimochodem, pro už připomínanou zvláštnost sovětské propagandy, v SSSR (a ani nikdo u nás – pozn. překl.) prakticky nikdo neví, že v důsledku Mnichovské dohody v 1938 roce nejen Německo zabralo Československo, ale Československo zabrali Německo a Polsko. (( Polsko získalo Těšínskou oblast) my ale víme i o (v rámci Československa) Maďarsku na Slovensku!! pozn. překl.) Nikdo neví, že 11. března roku 1938 Poláci vyprovokovali incident na polsko-litevské hranici, Polsko na začátku přivádí vojsko k ní, současně povolává Němce do litevské Klajpedy, po celé Řeči pospolitej probíhaly demonstrace s heslem « vpřed na Kaunas ». (Hlavním městem Litvy tehdy byl Kaunas). Ale SSSR 16. i 18. března srozumitelně vysvětlilo Polsku, že nezůstane stranou od problémů litevců, a Polsko se tehdy uklidnilo. Řekněme přímo, bojovnost byla u otců našeho souseda neuvěřitelně troufalá. « Velká osobnost » buržoazního Polska J. Bek, ministr zahraničních věcí, v lednu 1939 se vyznamenal audiencí u Hitlera a Ribbentropa. Poslední zapsal: „já jsem ještě jednou hovořil s p. Bekem o politice Polska a Německa vůči Sovětskému svazu … Pan Beck neskrýval, že Polsko se uchází o Sovětskou Ukrajinu a přístup k Černému moři.“ Ale proč před věrným přítelem skrývat své touhy? Vždyť tomu předcházela 15. března společná okupace Československa, potom už sami Němci 22. března odebrali Litvě Klajpedskou oblast.

Ale Hitler zabrav Československo, zařadil do fronty samotné PolskoAle. 21 března 1939 roku Anglická vláda nakonec udělala prohlášení, že se vyzbrojí ve věci evropského pirátství. Vystoupila s návrhem, aby SSSR, Anglie, Francie i Polsko zveřejnily prohlášení o tom, že oni « zavazují se bez meškání radit o těch krocích, které musejí být učiněny pro všeobecný odpor » aktivitám, které by představovaly hrozbu politické nezávislosti jakéhokoli evropského státu. Je to ve skutečnosti prázdná deklarace, ale Sovětský svaz se jí ihned chápe, navrhuje zahrnout do ní balkánské, pobaltské i severské země.

Osm dnů anglický velvyslanec Kadogan přemlouvá Varšavu, dokud neoznámil do Londýna: « Poláci kategoricky, Rumuné v méně rázně formě prohlásili, že se nepřipojí v nijaké kombinaci (formou ať deklarace nebo kterékoliv jiné), pokud účastníkem bude také SSSR ». Hleďte a oceňte tuto impertinenci – Hitler Polsku už nabízí přetvářku, a ono tlamu rozevřelo na Sovětskou Ukrajinu, že si zcela nic nepřeje vidět. Ale i Angličané jsou prima. 30 března , nedomluvíce se se SSSR, dávají Polsku záruky bezpečnosti, a načež s ní uzavřou smlouvu o obraně. Ubozí Poláci z radosti celkem blázní. Hitler na konci dubna ruší polsko-německý pakt o neútočení. To je de facto válka! A Polák copak, že se děje! Opovážlivě pořádá pogrom na Němce – lid na území Polska, zdvíhá vojenský ažiotáž, buduje takový dojem, že pouze dejte jim Němce, a oni je holýma rukama na dranc roztrhají (vzpomínám si na podobná vyjádření nejednou za Rakouska-Uherska – umlátíme je čepicemi!! – pozn. překl.). A je třeba říci, že řeč šla ne pouze o formálních členech tamější vlády, řeč šla o dost široké vrstvě polské elity.

Už zmiňovaný J. Bek říká Hitlerovi, že on by chtěl jít na ústupky Německu, ale extremisté to neumožňují. To jen ztížilo stav, protože Hitler neviděl smysl hovořit s vládou, nemající nezávislost a autoritu dokonce ve vlastní zemi. A teď v Evropě začaly politické hry, totiž politici všech zemí považovali sebe sami natolik moudrými, a Stalina i Hitlera natolik tupými, že neviděli potíže je bez meškání vtáhnout do války. A naděje na toto jim poskytuje sám Hitler. V jeho « Mein Kampfu » – nové německé bibli – je hlavním motivem válka se SSSR a přátelství s Anglií. Ale Hitler v 1939 roce ještě nebyl připraven k válce se SSSR, i když silně podceňoval sílu Sovětského Svazu, považoval ho za velmi vážného protivníka. Ale Stalin není připraven sám se rvát s Německem i Japonskem, kromě toho, on se to nechystal dělat sám.

V 1937 roce Hitler vystoupil před elitou Německa s politickým odkazem – svými plány – pro případ vlastní nenadálé smrti. Podle těchto plánů z roku 1937, se chystal uchvátit Československo, totiž – dojít k hranici SSSR až v roce 1942. A to že to udělal v 1939 roce, objasňuje výhradně zájem Západu postrčit rychleji Německo na východ, a sám zůstat vně války. V plánu této bláznivé ideje Anglie začala v létě 1939 tajné rozhovory s Hitlerem o vojenském spojenectví, pravda, kvůli spravedlnosti podotýkám, že tento návrh předpokládal nepříjemnou pro Hitlera nedotknutelnost Polska. Současně začala simulace o uzavření smlouvy mezi SSSR, Anglií i Francií o obranném svazu proti Německu. To, že to bylo nestydaté předstírání, a Anglie i Francie se ve skutečnosti nechystaly spojovat se SSSR, ale jen se pokoušeli zastrašit tímto Hitlera, dnes je to dokonce na Západě všem jasné. Bylo to jasné i tehdy. Velvyslanec Anglie v Polsku A. Kadogan ještě 20. května zapsal do svého deníku: « ministerský předseda (Chamberlain) prohlásil, že spíše podá demisi, než podepíše smlouvu se Sověty ». Sám Chamberlain 30. července ve svém deníku zanechal takovýto zápis: « anglo-sovětské vyjednávání je odsouzeno k neúspěchu, ale přerušovat je není třeba; naopak, je třeba utvořit viditelný úspěch, abychom vytvořili tlak na Německo ». Americký velvyslanec v Paříži ohlašuje vlastní vládě, že politika Chamberlaina a Halifaxe vůči Moskvě byla « div ne urážlivá ». Generál A. Bofer – člen francouzské delegace na jednáních v Moskvě píše: « Když dnes pročteš podruhé projekt anglo-franko-sovětské smlouvy (sovětského projektu) , položíš si otázku, jak se mohlo stát, že diplomacie (západních zemí) byla tak slepá a rovněž kramářská, že propásla možnost podepsání takového důležitého dojednání pro tak nepatrné rozpory … Sovětské argumenty byly vážné … Naše pozice zůstala falešná ».

Copak to je za nesrovnalosti? Bylo jich mnoho, ale hodně jich odstranil Sovětský svaz během těchto dlouhých jednání. Zůstalo hlavně jedno. Sovětský svaz potřeboval, aby v případě, pokud Německo napadne Polsko a on, podle úmluvy, spolu s Anglií i Francií vyhlásí Německu válku, Polsko bylo povinné nechat Rudou armádu projít přes své territorium k hranici Německa a umožnit jí vstoupit do bojového kontaktu s Wermachtem. Vždyť do září 1939 SSSR neměl společné hranice s Německem. Zdálo se, že Sovětský svaz jde na jakýsi ústupek Anglii, Francii a Polsku, vždyť, že Rudá armáda vstoupí do boje, bude lehčeji jen spojencům. Pročpak se Polsko tak vztekle k tomu vyhrazovalo? Proč Anglie i Francie nenaléhají? A, mimochodem, a proč vlastně, tak bylo potřeba Sovětskému svazu? Proto, že vláda SSSR prohrála i takovýto vývoj událostí.

Během dělení Německa po první světové válce značná část území Německa – Východní Prusko, nyní Kaliningradská oblast – byla oddělena od vlastního Německa polským územím. Město a přístav Gdaňsk, s čistě německým obyvatelstvem se stal « svobodným », ale na území i pod kontrolou Polska. Oficiálním požadavkem Německa vůči Polsku, vyvolávajícím válku, se stal požadavek vyhlásit Gdaňsk německým a povolit vytyčit železniční a automobilové cesty přes polské území k Východnímu Prusku (koridor). Tvrdě řečeno, to nejsou až tak nepřiměřené požadavky. To, že nynější vláda Ruska nebrání ruské na území SNS, ještě neznamená, že Hitler i celé Německo nechtělo chránit vlastní Němce ve Gdaňsku od svévole polských extremistů a před byrokracií. Dokonce už po začátku války s Polskem, obdržel Hitler ultimátum od Anglie s požadavkem vyvedení vojsk z Polska a zaplatit ztráty, Hitler s tím souhlasil, ale teprve když Polsko předá Německu Gdaňsk a bude souhlasit s vytvořením koridoru. Samozřejmě, Hitler to nechtěl, a všichni to chápali, ale oficiálně jeho požadavky k Polsku vyhlížely docela střídmě a dokonce spravedlivě. A já už napsal, – že ministr zahraničích věcí Polska Bek byl přístupen k těmto ústupkům.

Představme si takový vývoj událostí. Němci napadají Polsko. SSSR, Anglie i Francie vyhlašují válku Německu, a za tři dny Polsko, Anglie i Francie uzavírají s Německem separátní mír, a SSSR zůstává ve válce. Dále, Polsko vyhlašuje válku SSSR a spolu s Německem si dělí (ve věci kompenzace za Gdaňsk) Ukrajinu. Pro SSSR byla tato varianta obzvláště reálná. Vždyť právě Sovětské Rusko v roce 1917 uzavřelo s Němci separátní příměří, odvrhnulo své spojence Anglii i Francii. Co se týče obratu Polska o 180 stupňů podle této verze, toto je též skutečnost. Spojenci Hitlera ve druhé světová válka – Itálie, Finsko, Rumunsko, Bulharsko – během války obrátí o 180 stupňů a jejich armády se podílejí na bojových aktech proti Německu.

Proto SSSR má i požadavek osobní účasti v bojových dějích. V tom případě by bylo jeho spojencům velmi zatěžko vést separátní vyjednávání bez něho, vždyť i Německo s Polskem by těžko mohlo začít válku s ním, mající Rudou armádu na území Polska. A to, že Anglie a Polsko nepřijaly tento požadavek, i když Anglie v souvislosti podpisem válečného spojenectví s Polskem mohla na nich trvat, vypovídá o jejich nepoctivosti a o střízlivé analýze situace Sovětskou vládou. Ale v každém případě vidíme, že právě polské vládnoucí kruhy se odkláněly od spojenectví se SSSR v boji s Němci a právě oni formálně neumožnily SSSR, Anglii i Francii se spojit pro tento boj v roce 1939, a právě tak byly tím, kdo de facto rozpoutal válku. Později, ministr zahraničích věcí Anglie A. Eden, předkládal parlamentu výsledky Jaltinské konference, vytkne svým předchůdcům: « může-li někdo zapochybovat nyní o tom, že kdybychom měli, spojenectví mezi Ruskem, Británií i Spojenými státy, uzavřené v Jaltě, už v 1939 roce, tak by tato válka nikdy nevypukla? » Celý tento anglo-polský diplomatický zmatek, vyvolal válku, a ani v nejmenší míře nevyděsil Hitlera, možná urazil, ale nerozčílil a ani nepostrašil, a samozřejmě také ne Stalina. Stalin postupoval podle principu, doporučeného americké policii, – pokud tě napadají a není možnost vzdorovat, tak se uvolni.

To, že uzavřel pakt o neútočení s Německem samo o sobě nic podivuhodného není, tento pakt s Německem už měli i Anglie, i Francie. A co víc, jak už jsem psal, Chamberlain dokonce chtěl uzavřít vojenský svaz s Hitlerem, a nehledě na to, že se velmi bál létat, třikrát letěl na osobní setkání s milovaným Fýrerem. A k Stalinovi, ovšem že neletěl osobně, ani neposlal Halifaxe. Na jednáních v Moskvě Anglii zastupoval oficiální úředník, který se vydal na cestu nákladním a osobním parníkem beze spěchu i bez plných mocí. Chamberlain neměl rád SSSR, více miloval Hitlera. Co s tím naděláš – násilím milován nebudeš. Ale právě proto Stalin, zuřivý nepřítel nacismu, uzavřel smlouvu s Hitlerem – zuřivým nepřítelem komunismu? Uzavřel i proto, že byl zuřivým i nesmiřitelným nepřítelem Hitlera. Počítá se, že Stalin získával čas na přípravu k válce. To je očevidné. Ale já se domnívám, že to hlavní bylo v něčem jiném.Stalin se díval do budoucnosti poněkud dále než jeho oponenti na Západě. Hitler a generální štáb Německa, vzhledem ke zkušenostem z První světové války, se báli války na dvou frontách. Životopisec Hitlera uvádí, že po uzavření paktu o neútočení se SSSR i Hitler i jeho soldateska jásali – Hitler zbavil Německo druhé fronty! Bylo by to tak, kdyby útokem na Polsko Hitler byl schopen válku i ukončit. Ale vždyť ji neukončil a za dva roky dostal to, čeho se bál – válku na dvou frontách.

A teď si představte, že Hitler by neuzavřel se SSSR paktem o neútočení, a ve svazu s Polskem, Maďarskem, Rumunskem, Itálií i Japonskem, totiž se vším antikominternovským paktem, napadl by v roce 1937 SSSR. Měl by v tom případě válku na dvě fronty? Vyloučeno! Začal by a skončil by tuto válku, mající jen jednu frontu. A SSSR by bojoval na dvou frontách – na západě, i na východě – nemajíce ani jednoho spojence, kromě Mongolska. Angličané říkají, že ve válce je dovoleno prohrát všechny bitvy, kromě poslední. Stalin myslel na to, jak vyhrát tu poslední. Hitlerovi to rozum nebral. Ano, Hitler měl v 1939 roce drobné bitvy s Polskem i malé bitvy s Francií a jinými, měl jednu frontu, přesto to není jeho zásluha, ale zásluha Anglie a Polska. Zato SSSR od počátku do konce války měl vždy jednu frontu a to je zásluha Stalinova. Hitler od 20-tých let chtěl mít za spojence Anglii, sní o tom po celém « Mein Kampfu ». Dokonce vlastního zástupce – Hesse – k ní posílá v květnu roku 1941. Ale Anglii získal za spojence Stalin! I když přímo řečeno, že právě tohoto Anglie nechtěla.

Vždyť co chtěli « moudří » politici v Paříži i Londýně? Oni chtěli, aby se Druhá světová válka začala z toho, že Lufwaffe by bombardovala Moskvu. A co obdrželi? Správně, zásluhou paktu Molotov-Ribbentrop, luftwaffe bombardovalo Varšavu, Londýn i Paříž. A už krátce nato vzdorovitá a nevěrná Anglie, která se tak vysmívala SSSR v létě 1939, nebyla schopna nepadnout do náručí SSSR v létě 1941. Churchill, moudrý politik, upřímně nenáviděl SSSR, protože viděl v něm hlavní hrozbu britskému imperiu, dokonce ve své řeči o spojenectví se SSSR 22. června 1941 roku se nestyděl prohlášení vlastní nenavisti k bolševismu: « nikdo za posledních 25 roků nebyl zuřivějším protivníkem komunismu, než já. Neberu zpět ani jedno vlastní slovo … » ale po smrti Stalina, řekl o něm, že to byl člověk, který své nepřátele uměl bít rukama svých nepřátel. Je to tak. Churchill, nepřítel Stalina, šest roků bil nepřátele Stalina – nacistické Německo i militarizované Japonsko. A uhnout se Churchillovi nebylo kam – nechtěl by se bít, ale nepodařilo se.

Stalin disponoval hospodářským, přímo řečeno, sedláckým důvtipem. Vždyť Hitler začal žádat uzavření paktu o neútočení od léta 1939. Stalin nespěchal – byla tu naděje na smlouvu s Anglií i Francií. Ale také netlačil na Hitlera. A aby se nezbavoval nadějí, postavil podmínku předběžné ekonomické smlouvy: Německo musí dát SSSR obráběcí stroje a zařízení pro provozní střelivo a zbraně, vzorky tanků, dělostřeleckých děl i aeroplánů, licence i know-how na jejich výrobu, kruppovskou pancéřovou ocel i Zeissovu optiku. Dokonce téměř hotový těžký křižník « Ljutcov » se zalíbil Stalinovi zřejmě proto, že Hitlerovi bylo zatěžko ho dát, vždyť Německo toužilo po nadvládě na moři. Hitler s dodávkami zbraní souhlasil, nehledě na odpor vlastního Wermachtu. Tehdy Stalin zjistil, že u SSSR není tolik zrna, nafty ani rudy, aby na základě bartrového obchodu se to vyměnilo za požadované zbraně. A tak požádal o 200 miliónů marek úvěrů na 5 roků pod 5% ročními úroky. A Hitler znovu souhlasil.

Tenkrát se zaobírali územními problémy, rovněž i u sovětské země vznikaly stále nové a nové ideje. Hitler souhlasí se vším. A když po příjezdu anglo-francouzské delegace do Moskvy 12. srpna se zjistilo, že není zplnomocněna nic řešit, a nehodlá řešit hlavní otázku – propuštění vojsk přes Polsko, pak na 22. srpna byl povolán do Moskvy Ribbentrop a 23. s Molotovem podepsal pakt o neútočení. Musí se dodat, že v moment podepsání paktu ještě ani jeden stát v Evropě nebojoval, ale SSSR už bojoval s Japonskem na Chalchin-Gole. Tato bitva byla zatlačena do pozapomenutí velkými bitvami let 1941-1945, ale v měřítku let 1939-1940 tyto boje byly zuřivé a významné. Japonci napadli Mongolsko 10. července. Poskytujíce pomoc vlastnímu spojenci, Sovětský svaz přemístil do mongolských stepí vojsko i letectvo. Spojené svazové síly pod velením G. Žukova 20.srpna začaly obklíčení japonské armády v počţu 85 tisíc lidí. Během urputných bitev podle japonských údajů bylo zabito na japonské straně 67 tisíc lidí, ze sovětské země – 18,5 tisíc. Boje skončily až 16. září. Pro přirovnání. Rozdrtíc Polsko, Německo ztratilo zabitých 16,6 tisíc vojáků a důstojníků, Polsko – 66 tisíc.

Pakt Molotov-Ribbentrop měl dopad na dobrodružství Japonců v SSSR. Věc je v tom, že podle svazové smlouvy s Německem, se strany zavazují poskytnout navzájem pomoc pouze v případě, pokud jsou samy napadeny. Pakt i následující smlouva o přátelství mezi SSSR i Německem udělal pro Japonsko válku se SSSR s pomocí Německa nepravděpodobnou. Ale Japonsko si v případě války s Amerikou nemohlo držet za zády ničím nevázaný SSSR. A tak začalo žádat u SSSR smlouvu o míru, vyprosí zjara roku 1941 pouze smlouvu o neutralitě. Přeorientovalo se na válku s UŠA, a potom už nebylo schopno později udeřit na SSSR, nebylo schopno otevřít na východě Svazu druhou frontu.

Nejdůležitější smlouvy vlády jakékoliv země se uzavírají pro obranu vlastního národa před vnějším nepřítelem. Proto se státy budují. Abyste to uskutečnili, vlády musí nejenom vydržovat armádu, ale také posílit svou zemi spolehlivými spojenci. Tupí a podlí politici Polska ve jménu svých bláznivých ctižádostí (nuže u Polska byla tehdy ještě Ukrajina, kde víc jak 30% obyvatelstva nehovořilo polským jazykem) odmítli spojenectví Polska s jediným tehdy spolehlivým spojencem – SSSR, neumožnili utvořit antihitlerovské spojenectví, vyvolali Druhou světovou válku, ve které právě Polsko mělo největší procento ztrát obyvatelstva – 17,1. Válku, ve které byl zabit každý šestý občan předválečného Polska. Když vyšetřujeme Katyňský případ, musíme to mít neustále na zřeteli, abychom chápali postoje vládních činitelů v této goebbelsovské provokaci. Pro ně jedinou omluvou před národem, před historií i před sebou byla lež o tom, že v případě propuštění Rudé armády přes území Polska, by zahynulo rukama NKVD neméně Poláků, než za gestapa. Jen tato falzifikace poskytovala možnost jim i jejím následníkům aspoň nějak hledět lidem do očí.