Vladimír Kornilov přemýšlí o tom, kam až může dojít kyjevská vláda v boji s památníky historie: Myslím, že po staletích budoucí historici kultury a umění nynější periodu historie země, nyní zvané Ukrajina, budou studovat pod názvem „postmajdan“. A bude chápán jako protějšek postmoderny, jako nejtemnější, nejponurejší regresívní období, návrat zpět do dob barbarství a ničení.

Nynější moc zuřivě bojuje proti památníkům historie, kultury, architektury, proti vlastní historii! Tolik snahy by mělo být využito k tvoření, ale majdan odpočátku vedl k ničení a něco vytvořit nebyl schopen. Stejně jako bojovníci ISIL na Blízkém východě i nynější ukrajinská vláda dokáže památky jen ničit, ne je vytvářet.

Zdálo by se, že už je zničeno vše, co zničeno mohlo být, už přejmenovali ulice a náměstí, ale to nestačí, noví „evropátorští“ vandalové nalézají nové a nové památníky, které je třeba zdemolovat, nové a nové důvody k destruktivní činnosti. Bojovníci majdanu potřebují uplatnění – a tak přesměrovávají jejich destruktivní energii „opice s granátem“ od stěn Nejvyšší rady na památníky tvůrců historie.

V těchto dnech Ukrajinský národní institut vedený zarytým banderovcem Vjatrovičem představil seznam více než stovky památníků a památek, které je třeba zničit jen v samotném Kyjevě.

Dobře, už jsme si zvykli, že banderovci majdanu bojují s Leninem. Je překvapivé, že Ústav paměti v Kyjevě objevil ještě několik nezničených bust Iljiče. Ale je příznačné, že seznam obsahuje v první řadě jména tvůrců historie ukrajinské, nikoli ruské!

Boženko, Zatonský, Aniščenko, Korotčenko – to všechno jsou domorodí Ukrajinci, a to znamená, že majdanský ISIL začal aktivně „začišťovat“ historii svého vlastního území, a neštítí se zničit i opravdové památníky kultury, k jakým bezesporu patří i socha ukrajinského činitele Ščorsa (velitel první ukrajinské sovětské divize, pozn.překl.).

Můžeme se dlouho přít o roli bolševiků a komunistů v historii země. Ale pokud se majdan zaklínal láskou k „evropským hodnotám a tradicím“, měl by těmto tradicím věnovat pozornost! V současném Německu například také komunisty nemají moc v lásce (což je jemně řečen), přesto v centru Berlína se nikdo nechystá přejmenovat ulici Rosy Luxemburgové, Karla Liebknechta nebo Karla Marxe. Proč? Němci totiž chápou, že tyto osobnosti jsou neoddělitelnou součástí německé historie. A z téhož důvodu se nikdo ani nedotkne parku a památníku Ernstu Telmanovi.

ISILizátoři Ukrajiny jsou připraveni poslat do zapomnění jméno kteréhokoli Ukrajince, který nezapadá do současné bajky o „haličském Ježíši Kristu“, „ukrajinském autoru bajek Homérovi“ a „starověkých ukrech“. Přičemž ve výše uvedeném „analytickém materiálu“ překvapuje nejen hojnost památníků, které Institut paměti potřebuje vymazat z paměti (proč ho tedy nenazvat Institutem mazání paměti?). V daném seznamu překvapují i formulace zdůvodnění těchto barbarských činů.

Některé z osobností jsou „obviněny“ z toho, že údajně nemají vztah k historii Kyjeva. Například bolševik Babuškin podle úřadu Vjatroviče „nemá žádný vztah k historii Ukrajiny a Kyjeva v současnosti“. A stejně lehkým škrtnutím pera Institut zapomnění vyňal z Ukrajiny i Dněpropetrovsk.

Značná část revoluční činnosti Babuškina probíhala hlavně v Jekatěrinoslavi, kde vydával noviny „Jižní dělník“. Ale ke Kyjevu – ano, k němu Babuškin vztah neměl. Stejně jako Bandera i Šuchevič i Ivan Franko a – promiňte – Darwin, jenže jejich jména ulice v centru Kyjeva nesou. A nově přejmenované kyjevské ulice nesou jména Honoré de Balzaca a Henry Barbusse; jsou snad na řadě jejich zápisy do řady „velkých Ukrajinců“?

Jedním ze zdůvodnění přejmenování Baumanovy ulice je fakt, že je rodákem… z Tatarstánu! Ano ano, právě z Tartarstánu! Proč tedy nenapsat, že Ivan Mazepa se narodil v USSR?

Celé řadě aktérů (včetně Ščorse) se klade za vinu, že bojovali proti „armádě UNR“. Tak i slovutní haličtí střelci se z velké části střetávali v těch krajích s UNR – zpočátku v řadách Děnikinovy armády a pak na straně týchž bolševiků, s nimiž tak vehementně bojuje Vjatrovič. Tak proč potom nyní kyjevskou ulici původně nazvanou na počest bolševika Artěma přejmenovali na počest bolševických haličských střelců?

V případě mnohých sovětských činitelů, jejichž památníky mají být zlikvidovány, ke zdůvodnění tohoto kroku byl přiložen fakt, že byli za Stalina pronásledováni. A to je třeba správně chápat, protože jednou je zastřelili z příkazu Stalina a nyní je třeba zničit i jejich památníky – Stalin se zřejmě podle Vjatroviče nemohl mýlit…

A víte, čím se provinila polská a sovětská spisovatelka Wanda Wasilewská? Tím, že, jak se ukazuje, napsala udání na Jevgenie Běrezňaka, který sloužil jako prototyp sovětského rozvědčíka „Majora Vichra“. Ano ano, tak je to ve zdůvodnění řečeno.

Má to ale jeden háček! Wasiljewská nenapsala udání na „Majora Vichra“, ale na propagandistu Lvovského oblastního komisaře strany Jevgenije Běrezňaka, který měl do roku 1941 na starosti tamnější oddělení školství, toho, který měl přímý vztah k sovětizaci Haliče! Teprve potom se stal rozvědčíkem a zachráncem Krakova. Takže nakonec Wasilewská, statečně bojujíc s komunistou Běrezňakem, jednala v duchu současného bojovníka za dekomunizaci Vjatroviče, není-liž pravda? Proč tedy Vjatrovič potřebuje její památník zlikvidovat?

A Aleksandrovi Ljaško kladou za vinu fakt, že vedl komisi na likvidaci následků černobylské havárie. No, jak já to chápu, tak tento bývalý šéf Rady ministrů USSR se provinil jen svým příjmením. On totiž lídr současných radikálů – Ljaško – přešel do opozice – a tak najednou i onen Ljaško představuje hrozbu „ukrajinské národní paměti“ a bylo přikázáno pamětní desku na jeho počest zlikvidovat.

A tohle je docela legrační formulace obsažená v odůvodnění nutnosti přejmenovat ulice nazvané na počest výše zmíněných Luxemburgové, Liebknechta a Telmana: jsou totiž vinni tím, že (považte!) „byli aktivně používáni sovětskou propagandou v procesu vytváření sovětské moci na Ukrajině“!

Používáni propagandou! Promiňte, ale v propagandě sovětské moci byl aktivně používán i Taras Ševčenko. První památník mu v Kyjevě postavili právě bolševici, nikoli Petljura nebo Skoropadský. A zbořili ho děnikinovci. Tak proč mnohé ulice a památniky v Kyjevě nesoucí jméno Ševčenka se nepřejmenovávají? I Bohdan Chmelnický byl bolševiky v propagandě používán – dokonce bylo na jeho počest vytvořeno i vyznamenání. Znamená to tedy, že památník Chmelnického bude také zničen?

Nebo to bude až následující etapa průběhu ISILizace Ukrajiny? Ono to totiž vypadá, že se nechystají zastavit do té doby, dokud v Kyjevě nebude zničen poslední památník – je jedno čí a na počest koho byl postaven. Nebo dokud je nezastaví násilně – tak, jako nyní zastavují činnost ISIL v Sýrii!

Autor: Vladimír Kornilov

Zdroj: http://ukraina.ru/opinions/20150924/1014380108.html