Jaká je pravda? Teď už je to jedno. Už nezáleží na tom, jestli tuhle situaci vyvolaly Spojené státy, nebo nějaké nadnárodní společnosti kvůli ziskům. Z otázek proč a kdo se stala akademická debata. Je to sotva pár let a svět se změnil. Hlavně ten náš, jak jsme ho znali. Voják, kterému běží tyhle myšlenky hlavou, leží v pohraničním pásmu pod maskovací celtou a sleduje hranici s Německem. Koho by to nedávno napadlo? Německo, nebo spíš Německé emiráty jak říkají východoevropané, dlouho ekonomický tahoun a lídr nebožky Evropské unie. Z Německa přežívá jeho východní část, která se brání. Západ podle našich měřítek padl. Linie skoro přesně kopíruje bývalé rozdělení na východní a západní Německo.

Německo zaútočilo s pravidelnou armádou proti Česku jen jednou, ještě před svým rozpadem. Vlastně těsně před ním. To když se pokusilo silou donutit Česko k otevření hranic a příjmu dalších 80.000 uprchlíků. Nová, třetí česká takzvaná dobrovolná kvóta. Přitom nám jich pomocí podrazáků v naší vládě narvali už 50.000. Až na výjimky se nedokázali postavit EU a přehlasování a podřídili se Bruselu. 25.000 migrantů v prvním kole, pak dalších 25.000. Tohle stálo Čechy skoro 3.000 mrtvých, než vyřešili muslimské radikály a vykopali nežádoucí ručníkáře, když vypuklo to jejich povstání.

Německý vojenský útok prý nebyl útokem, jak informovala všechna západní média. Jde o nastolení spravedlivého rozdělení a odpovědnosti vůči potřebným. Východní země si nepovoleně a drze opevnily hranice. Země, které chtěly hájit své národní hranice, byly úředníky EU označeny za xenofobní a jejich vlády za rasistické. Nikoho nesmělo zajímat, že Izrael, Emiráty, Austrálie a další včetně USA dělají to samé. Oni mohou, východoevropané nesmí.

,,Svatou povinností západních zemí je prosadit dobro i silou“ znělo z Bruselu. Násilný vstup armády byl deklarován jako ,,humanitární pomoc k zajištění prostředků a místa v době potřeby,,. Západní státy vyhlásily stav humanitární nouze, odhlasovaly spojení národních armád a policie do jednotek EU. Německá armáda byla najednou Nová armáda EU s právem vstupu do všech členských zemí. Stejně jako armády všech, hlavně západních zemí EU, byla okamžitě převzata pod jednotné velení. Tenhle převlečený Bundeswehr se dostal až ke Karlovým Varům. Podpůrné jednotky US Army vyjely ze základen v Německu, ale držely pozice na hranicích. Takzvaná podpora pro případ potřeby EU. Moment překvapení byl tenkrát na jejich straně. Vybraní sluníčkoví politici i v době, kdy Němci překračovali hranici, vysvětlovali lidem v televizi, že se nic takového stát nemůže, že to jen jednotliví němečtí ministři mluví ale nepřemýšlejí , jsou spravedlivě rozhořčeni nad naším neevropským jednáním. A když to začalo a na internetu se objevily první tanky na hranicích, tak prý nejde o žádný útok, ale o přesuny v rámci jednotek EU, prý společných jednotek. Ministr obrany byl v době útoku nezastižitelným. Teprve pak vyšlo najevo, že ho vzali na jednání ministrů o imigrantech, kde mu nastínili možnost vstupu západních vojsk EU k nám. Protože se kupodivu probral a pochopil o co jde a řek,l že s tím nemůže souhlasit a bude navrhovat obranu naší suverenity, tak ho strčili na samotku, odstřihli od spojení a nechali ho hlídat. Osvobodila ho až Vojenská policie, když dostala anonymní informaci, kde ho drží.

Proti Němcům vypukla nekoordinovaná a živelná obrana. Jenže proti těžké technice, hlavně tankům, stáli lidé až na výjimky maximálně se samopaly. Vojáci ze Žatce se sice taky snažili, ale bez podpory ze shora měli problém s kompletním nasazením.

Jediný zničený tank na hranicích stojí tři kilometry nalevo a sundal ho stařík.

Naše štěstí bylo, že v Berlíně a dalších městech Německa vypukla takzvaná Velká muslimská vzpoura a bojovníci Islámského státu díky vlastní netrpělivosti začali s převratem předčasně. 15.000 vojáků ISIL, kteří se do Německa dostali s tou uprchlickou vlnou jednoho milionu lidí, destabilizovalo fungování státu a ručníkáři převzali nejdůležitější místa v zemi. Naivní Němci je kvůli nedostatku místa, a hlavně na radu správných poradců ubytovali ve vojenských kasárnách. I Američani nabídli nezištně část kapacit na základnách US Army. To překvapení, když se úderem čtvrté hodiny ranní rozeřvaly poplachy , protože muslimové vzali útokem muničáky v kasárnách, kde byli ubytovaní. Vojáci neměli šanci. Po koordinovaném útoku měli ručníkáři i tanky. 100 tanků Bundeswehru se objevilo v ulicích s přemalovanými znaky a nápisy ISIL. Dokonce měly obdobu invazních pruhů, jaké jsme znali z roku 1968 od Rusů. Jenže tyhle jsou světle zelené. Doplněné klikyháky v arabštině.

Německá armáda okamžitě přerušila útok do Čech a hnala se domů. Němec to měl naplánované stejně jako za druhé světové. Proč měnit osvědčenou strategii? Nejdřív Čechy, pak Polsko, jak vyšlo najevo později. I když se polská vláda poddala a přijala podmínky Bruselu, lidem se to nelíbilo a bouřili se. Mediální masáž byla jako před válkou. Jenom místo utiskované německé menšiny to bylo v Česku nepochopení dobra imigrantů a nerespektování názoru většiny lídrů EU. Dánsko, Švédsko, Belgie, Francie i Anglie a další posvětili silové řešení proti neposlušným zemím. Jednání o nás bez nás proběhlo v Mnichově. Druhá Mnichovská zrada. Tentokrát se ale týkala Česka, Maďarska a Slovenska.

Oskar Rousek, střežící hranici, periferně zachytil pohyb ve vysokém křoví. Zaměřil zbraň. V optice vykoukne zajíc. ,,Ušáku zalez“, oddychne si. Ne, že by měl problém střílet na lidi, ale každý den bez kontaktu a zabíjení je fajn. Už aby mu skončil turnus, pomyslel si. Tyhle tři měsíce se opravdu vlekly. Moc těší se domů na děti. Z rukavice smete lezoucí klíště. Zapadající slunce vypadá nádherně.

Zprava přerušil ticho kulomet. Dlouhá dávka a vzápětí se přidává druhý. To jde z bunkrů kryjících údolí a cestu, co dřív vedla do Německa. Po revoluci ji využívali lesáci, v devadesátých vietnamští převaděči a pak zloději zemědělské techniky z německého pohraničí. Dva hluboké táhlé tóny končící výbuchy. To jsou RPG. Jeden kulomet zmlknul. Až sem vítr zanesl volání ,,Allah Agbar… Allah Agbar.. Allah Agbar …, pěchota útočí. Kulomet se zase rozeřval. Přidala se i větší ráže. To je čtyřče z Ocelky, jak vojáci říkají železné věži, která byla dosazená na novou pevnůstku o pár set metrů výš v údolí. Cíle se dostaly až do jejího perimetru, blízko k bunkrům, které taky kryla. ,,Nedejte se kluci“. Přidávají se menší ráže. Podle zvuku samopal vzor 58 , ,,Jo, je to na blízko“. Zase bouchlo RPG. Člověk má nutkání sebrat se a vyrazit jim na pomoc, jenže od toho tu není. Dnes je pozorovatel. Hlídá svoji část hranice. O kus dál leží nepozorovaně další a další a další. Technika nestačí, hlavní jsou lidi. Ty prostě nenahradíš. Palba umlkla. Na nebe vylétla zelená světlice. Útok odražen. Jednotlivé bandy ručníkářů se pokouší o překročení hranice často, je to takové oťukávání. Jakmile narazí na soustředěný odpor, stahují se. Chybí jim německá disciplína a důslednost. Naštěstí. Ostatně v západním Německu moc Němců nezůstalo. Těch původních. Armáda se většinou stáhla do východního bloku. Ty jednotky, které zůstaly, odhadem tak 15 % původního stavu, používají na potlačování vnitřních nepokojů.

O sto metrů napravo zaznamenává další pohyb. Střídání. Láďa zaujímá pozorovací místo. Oskar počká, až dokončí maskování a splyne s terénem. Pak se zvedá, balí a vrací směrem na základnu. Po třech kilometrech zastavuje na malou pauzu u nenápadného pomníčku u zbořeniště horské chalupy. Jako pokaždé si přečte nápis:

Jediný zničený tank přímo na hranicích měl na svědomí opravdu osmdesátiletý pán. Veterán, paranoik, který žil v chatě u hraničního pásma s výhledem na Německo. Nikdo z místních netušil, že jedna místnost v jeho chatě ukrývá dělo z druhé světové války s hlavní otočenou na Německo. Přesně na ideální přístupové místo, kudy by projížděla technika. Děda nepřežil, ale stačil vystřelit třikrát, určitě díky momentu překvapení, kdo by tady čekal odpor? Třikrát trefil tank napřímo. Teprve ta třetí ho vyřadila. Přece jenom munice z druhé světové měla proti dnešnímu aktivnímu pancéři nevýhodu. Ale třetí prošla. Pak dům rozstřílel druhý tank, který zůstal v zákrytu za prvním. Pokroucená hlaveň děla pořád směřovala na vrak obrněnce a stojny kanonu držely pevně opřené o železobetonové patky u začernalé ohořelé zdi. Zedníci které si najal na zpevnění zdi odvedli fakt dobrou práci. Právě oni pak na dědu i jeho slova vzpomínali. ,,Kdyby náhodou chlapci, je potřeba být připravený a Němci se věřit nedá a vůbec, dejte si štamprdli a držte o tom hubu,,. Tenkrát ho měli za blázna.

Místo si vybral děda opravdu dobře. Ostatně i tady je hlídka. Jenom o trochu předsunutá.

Oskar se zvedl a pokračoval v cestě na základnu.