Vážení přítomní, vážení přátelé, Sešli jsme se tady v opozici vůči politice NATO, které již dávno opustilo princip ochrany demokracie a dalo se do služeb velmocenských agresivních zájmů. Demokracie není to, co se nám předkládá k věření — jakýsi neoliberalistický universalistický systém, ve kterém se musí slabší podřizovat silnějším bez ohledu na destruktivní důsledky pro svoji úroveň.

Skutečná demokracie vyrůstá z různých podmínek, tradic a možností jednotlivých národů a států a z respektu mocných států k jejich suverenitě, historii, kultuře, integritě a k úrovni a všemu pozitivnímu, co minulé generace většinou s velkými obětmi a úsilím pro úroveň svého národa vytvořily a svým potomkům zanechaly. Nechceme toto dědictví obětovat na agresivní akce proti uměle vytvářeným nepřátelům, pro zájmy nezodpovědných nadnárodních korporací, zbrojního průmyslu, mocenských zájmů nezodpovědných vlád. Demokracie neuznává expansi, věří, že všechny konflikty se dají řešit nenásilně, poctivým vyjednáváním bez postranních úmyslů, diplomacií, kompromisy, respektem k menším národům a státům, k jejich kulturnímu a národnímu dědictví, případně k jejich poněkud odlišnému chápání společenského a politického uspořádání ve prospěch vnitřní stability a prosperity. Není to jen koncept lidských práv, který přispívá ke svobodě a úrovni lidí, jak se nám předkládá Západem, ale je to i vnitřní solidarita lidí v každém národě, sdílení humanitních hodnot, důraz na sociální spravedlnost a zodpovědnost za celek, které vedou ke stabilitě a ke slušné úrovni lidí uvnitř národů a států. Důraz na tyto hodnoty však nepřináší zisk nadnárodním korporacím, finančním institucím a mocenským vrstvám tohoto světa. Znalost historie dostatečně prokazuje, že národy nejsou příčinou válek, ale mocenské vrstvy především velkých států, neschopné řešit své vnitřní problémy a vnímající expansi jako legitimní cestu z problémů a konfliktů, zvláště sociálních, které samy způsobily.

Zkušenost již dostatečně ukázala, že uniformní aplikace neoliberálních hodnot za pomoci intervencí NATO není zárukou ani demokracie, ani prosperity, ani stability. Je nutné upřímně hledat a respektovat nenásilné cesty ke spolupráci států a národů, které jediné mohou přispět ke stabilitě uvnitř států, aby se každý mohl cítit bezpečně ve své vlasti. K tomu je potřeba důkladné znalosti, vůle dodržovat určité principy, zvláště, aby silnější jednali se slabšími jako rovný s rovným, respektovali jejich důstojnost a nevyužívali své síly a moci k prosazování politiky jen ve svůj prospěch a tím ke konfliktům. Jedině takováto cesta může vést ke stabilitě a k obecnému míru. Současné NATO v žádném případě není zárukou této důstojnější orientace a zároveň veřejnost na jeho politiku nemá žádný vliv. Členské státy NATO se v posledních dvou desetiletích příliš podílely na jeho agresivních, destruktivních akcích. Dělejme spolu vše, abychom dalším agresivním akcím zabránili nebo se jich alespoň neúčastnili.

Marie L. Neudorflová. 28. 9. 2015