Hodně se mluví o válkách – druhé a první světové, o studené, o válkách ve Vietnamu, Alžírsku, Angole, v Iráku, v Libyi. Ale ještě víc „nám mlčí“. Mlčí o válce, která začala před několika stovkami let a neustala ani na jediný den. O válce, jejíž existenci se snaží před námi skrýt vyprávěním příběhů o oddělených střetech. O válce, která určuje veškerý rozvoj naší civilizace. O válce, kterou vedou všichni proti všem, protože na výsledku každé jednotlivé bitvy někdy závisí osudy celých zemí a národů. Pojďte, zkusíme onu válku konečně odhalit – i když ne celý její obraz, ale alespoň jeho obecné rysy.

Všichni, kdo se cítí být součástí ruského světa, milují svou vlast. Milují ji nehledě na to, že je k nám někdy nevlídná, že někoho z nás nechá napospas osudu za svými zužujícími se hranicemi. A žijeme při tom uprostřed informační války, kdy pro-západní liberálové a ultara-patriotická média i bloggeři bez ustání lijí kbelíky výkalů na Ruskou federaci, na vedení Ruska.

Emocionálně chápeme, že nám – lžou. Ale bránit se velmi propracované propagandě jen emocemi je bezvýsledné, jsou potřeba fakta. A ta jsou a je jich mnoho. Ale jsou rozptýlena po hromadách zpravodajství „o ničem“. Taková je teď u nás žurnalistika: bije nás po hlavě požáry, povodněmi, haváriemi, plní nám mozkové závity drby ze života celebrit, děsí duše příběhy vražd, válek – je to prostě hlasité, zvyšuje to náklady a příjmy z reklam. V této směsici je těch blikajících klenotů faktů, hovořících o skutečném pozadí probíhajících událostí, jen velmi málo. Pojďme, zkusíme je sebrat, seskupit a nějak roztřídit. Potom naše debaty přestanou být emocionální, ale stanou se smysluplnými, matematicky přesnými: můžeme pak uvidět obraz celý a ne jen rozptýlené fragmenty.

Energetické války

Když v roce 1991 Rusko odstoupilo z vlastní cesty rozvoje, připojilo se k rodině „civilizovaných států“. V souladu s tím se všechny potíže a problémy globalizovaného světa staly i problémy Ruska. A to nepočítám, že samo Rusko má svých problémů dost. Řešit jeden, aniž byste se zaměřili na další, se vám nepodaří. Proto dříve než vůbec budete něco řešit, je třeba jasně chápat – co je vlastně potřeba vyřešit.

Co je vývoj civilizace jako celek i v jednotlivých zemích z pohledu kteréhokoli člověka uvažujícího v číslech? Odpověď je prostá – neustálý, nezastavující se růst spotřeby energií. Názorně to je vidět v propočtech Mezinárodní ekonomické agentury:

Ještě jednou: růst civilizace naší doby je nejlépe vidět právě na těchto číslech. Bez ohledu na politické peripetie, jako místní války v různých regionech, revoluce a další arabská jara, lidstvo rok za rokem potřebuje stále více a více energie. Je nemyslitelné tento růst zastavit, je nás stále víc, na severu nechceme mrznout a v blízkosti rovníku potit a každý den chceme jíst.

Aby lidstvo získalo onu tak potřebnou energii, využívalo v různých dobách ten či jiný přírodní zdroj. A strukturu využití zdrojů zachycují další čísla, která přehledně ukazují, jak, díky čemuž pokračuje rozvoj naší civilizace. Tato čísla jsou z prezentace téže IEA:

Přestali jsme topit dřevem v kamnech, kvůli zatopení velkých ploch není kde postavit další obří hydroelektrárny, nelíbí se nám kouř a prach z elektráren tepelných, větrné, sluneční, přílivové, geotermální jsou stále ještě příliš nákladné, čím dál víc se nám líbí používat plyn a energii atomu, protože jsou nejlevnější ze všech prostředků, které máme k dispozici.

Ale je tu ještě jedna zákonitost, činící svět stále nervóznějším, úzkostnějším, připraveným na velké i malé konflikty. Podle téže IEA v roce 1960 rozvojové země spotřebovaly celkem 12 % světové energie.V roce 2000 už to bylo téměř 30 %. Očekávaná část v roce 2020 je více než 50 %. Asie, Afrika, Jižní Amerika přetahují deku na sebe, odebírajíce ji stále víc ze starého světa a Severní Ameriky. A „páni světa“ se nejen snaží o stabilizaci, ale už tu jsou dokonce tendence ke snížení spotřeby. Proč vlastně?

V roce 1900 byl koeficient spotřeby energie energetických zdrojů 9 %; v rozvitých zemích v roce 1980 – 23 % a odhad na rok 2030 je 36 – 40 %. Vzhledem k technologickému procesu roste koeficient využitelnosti tepelných elektráren, reaktorů elektráren atomových i turbín hydroelektráren – a rozvité země ochotně investují tímto směrem, protože mají v rukou finanční prostředky. Ale rozvojové země volné peníze nemají! A provozují tedy jen malé teplené elektrárny na levné místní uhlí, beze všech těch drahých „parádiček“: dospalování a čištění / konverze spalin, recyklace/ likvidace popela, uzavřený koloběh vody atd. To všechno je totiž příliš drahé!

Navíc v rozvojových zemích rychle stoupá počet obyvatel, kteří chtějí jíst. IEA dokáže spočítat spotřebu energie i na produkci potravin. Vezmeme-li v úvahu všechny náklady: výrobu a opravy zemědělských strojů, zlepšování osevního fondu, chov plemenného skotu, výrobu hnojiv a pesticidů a jimi ošetřování polí, zavlažování, sběr, skladování, transport, zpracování zemědělských produktů – pak USA a řada zemí EU na vyrobení 1 potravinové kalorie spotřebuje 15 – 20 kalorií! Proto jsou v těchto zemích nutné obrovské státní dotace do zemědělství: jakmile vš ;ak takové dotace skončí, cenou budou tyto produkty zcela nekonkurenceschopné.

Státní dotace, to už není „svobodný trh“, o kterých nám pilně píšou média. To není konkurence. To je – studená ekonomická válka na energetickém pozadí. Válka, která byla, je a bude BEZ závislosti na to, zda je v zemi socialismus nebo kapitalismus, demokracie nebo temná tyranie, monarchie nebo anarchie. Zastavit to může jedině celosvětové vítězství učení Marxe, takže ke konci této války nedojde – nikdy. V našem světě se ani na jeden jediný den nezastaví už pár set let probíhající světová energetická válka všech proti všem. V různých dobách a v různých regionech byly jednotlivé bitvy někdy „studené“, jindy „horké“. A nyní je tu ještě sofistikovanější varianta – „hybridní“.

Pravda je prostší a drsnější: ostrost energetické situace roste po celém světě a agresívní jsou všichni (kromě těch, kteří to nakonec vzdali a nebojují za komfortní existenci a rozvoj svého státu). V nejbližších desetiletích to budou války rozvitých zemí s rozvojovými, protože ty druhé chtějí tak moc utrácet deficitní energetické zdroje.

Bude to válka spotřebitelů energetických zdrojů s držiteli těchto energetických zdrojů. Budou to války sil a skupin různě utrácejících tyto energetické zdroje. A také to budou války držitelů neenergetických životně důležitých zdrojů s držiteli zdrojů energetických.

Uvedená čísla ukazují trvalý nárůst spotřeby energie a nedostatek jejích zdrojů, odrážejí realitu za okny našich domovů daleko objektivněji než halas kterýchkoli politiků, novinářů a dalších politických stratégů. Ať žijí války!Horké i studené, hybridní i primitivní, velké i malé, krátké i dlouhé. Nám se všude znelíbil Marx „protože Stalin Trockého v GULAGu sekerou přes palici roz střílel“. Znamená to, že jsme učinili svou konečnou volbu ve prospěch trápení energetických válek, které nemohou skončit dříve, než zmizí naše civilizace.

Rusku nadávají všichni, kdo nejsou líní – je prý zlé, agresívní, totalitní a antidemokratické. Odpovídá tento propagandistický trend skutečnosti? Opravdu Rusko vede agresívní energetickou válku? Co když je pravdou opak – Rusko provádí jakési nesystémové, nelogické „přepravy energií“, a proti němu se vedou chladné a vypočítavé systémové „vojenské energetické akce“? Zajímá se vedení Ruska jen o ropu a plyn, nebo je všechno úplně jinak?

To jsou vážné otázky. Abychom se v tom vyznali, je potřeba jiná, nežurnalistická detailizace všeho, co se týká energetických válek. Detailizace na základě čísel, faktů, dat událostí, které byly, sice neochotně, ale přesto osvětleny všemi druhy médií.

Zkusme proanalyzovat, kvůli kterým přesněji řečeno zdrojům a za jaké jejich množství probíhají energetické války. Co kdo má, kolik to stojí, jak se to těží a tak dále.

A ještě jedna nezbytná odbočka, bez které nemůžeme pokračovat – několik slov o tom, jaký mají vztah k číselným údajům o zdrojích v jednotlivých zemích a čím se liší „zdroje“ od „rezerv“.

Pokud se seriozního experta zeptáte: „A kolik je ve světě ropy, plynu, uhlí nebo urnu?“ – poctivá odpověď od něj může být jen tato: „To nikdo na světě přesně neví.“ A důvodů k takové odpovědi může být mnoho.

Zaprvé: lidstvo vytváří stále nové a nové metody zjišťování nalezišť, těžby i zpracování zdrojů. A tak každý rok se čísla na otázku „Kolik?“ mění. Tady odhadli naleziště na x tun, ale bylo tam nalezeno y tun…

Zadruhé: jsou v tom peníze, které jsou v naší době tak důležité. S cenou 120 dolarů za barel arktické ropy se s ohledem na těžbu, zpracování a transport jedná o zisk. Při ceně 20 dolarů za barel je tato ropa zajímavá jen pro geology.

Zatřetí: ve válce je to boj – protože tu existuje boj všech proti všem, a tak je pochopitelné utajování přesných čísel. Je to nutné, ospravedlnitelné a předhodit protivníkům dezinformaci je věc statečnosti a cti. Pokud je to či ono naleziště v majetku státu, pak mohou přesné údaje svých rezerv prohlásit za státní tajemství a nezveřejnit je (tak se rozhodlo Rusko). Pokud je naleziště v osobním vlastnictví – je to ještě horší: úplně stačí ohlásit, že v nějakém vrtu je 100.500 miliard tun ropy a stejně kubíků plynu, a akcie na trhu vyletí v ceně. Navíc při hlasitém vytrubová ;ní, že konkkurent má naleziště skoro prázdné, lze hodnotu jeho akcií snížit. Opakuji: energetické války jsou válkami všech proti všem.

Ale ani to ještě není všechno. Na otázku „Kolik?“ se okamžitě vrství otázky další:

- Kolik je toho v rezervách a kolik ve zdrojích?

- Nakolik jsou perspektivní rezervy z hlediska rozvoje technologií a kurzu cen?

- Kde a od koho to konkrétně je? V jaké kvalitě?

- Jak to získat a dopravit ke spotřebiteli?

- Kolik se toho těží a kolik už bylo vytěženo?

- Jak bude vypadat zítřejší a pozítřejší „je“ a „zbývá“?

Je očividné, že pro každou z těchto otázek existuje mnoho výhrad a pochybností, úmyslného falšování, a proto se v oblasti energetických válek otevírá obrovské množství nejrůznějších mýtů a propagandy.

V polovině 50. let minulého století americký geolog Marion King Hubbert zformuloval pro dobývání všech neobnovitelných zdrojů pravidlo, které nese jeho jméno. Vyvrátit ho dodnes nikdo nedokázal – ani pro ropu, ani pro plyn, ani pro uhlí nebo uran, proto není možné ho neznat. Je jednoduché, žádné vzorce:

1) těžba začíná na nule;

2) těžba stoupá do bodu, který nikdy nemůže být překonán;

3) jakmile je vrcholu dosaženo, dochází k poklesu těžby, dokud zdroj není vyčerpán.

Od té doby, kdy bylo zformulováno Hubbertovo pravidlo, lidstvo diskutuje o tom, zda už jsme minuli onen bod vrcholu těžby té či oné suroviny, a přemýšlí o tom, co dělat, až zdroje skončí jednou provždy. Pravidlo Hubberta začali používat nejen geologové, ale také při hodnocení rybolovných zdrojů nebo zemědělské půdy. Lidstvo diskutuje, přemítá, rozvíjí technologie a – vede nekonečné energetické války.

Zdroj: http://politrussia.com/world/energeticheskie-voyny-vstuplenie-822/