Kauza bratrů Michalákových končí špatně, matka o děti v Norsku definitivně přišla. Držitel cestovního pasu je pod ochranou České republiky? Norský Lebensborn v praxi. Co je to „janteloven“?

Jak mnozí skeptici předpovídali, případ odebraných bratrů Michalákových v Norsku nebude mít dobrý konec. Dnes norské úřady oznámily, že krajská sociální komise v Norsku poslala mladšího z bratrů k adopci a na staršího syna pozbývá paní Michaláková rodičovská práva [1], což vyjde nastejno, ne-li ještě hůř. Barnevernet tak připravil tuto českou matku o obě její děti a došlo tak k totálnímu výbuchu především české diplomacie. Barnevernet odebral před 3 lety oba syny (Denise a Davida) rodině Michalákových, kvůli fyzickému násilí, protože paní Michaláková děti občas plácla přes zadek a starší ze synů se o tom měl zmínit ve škole. Fyzické trestání je podle norských zákonů zločin a důvodem pro okamžité odebrání dítěte.

Ta neudělala v případu dost, protože spoléhala na jakési nikde nedefinované principy slušnosti Norska, přičemž česká strana dostávala trvalé ujišťování, že děti k adopci rozhodně poslány nebudou. Jak se teď ukazuje, Norsko toto nedodrželo a je otázka, jestli vůbec tento slib chtělo někdy splnit. V této chvíli už není mnoho prostředků, jak děti matce navrátit, pokud pomineme některé akce typu únosu dětí zpět do České republiky.

Celý problém má ale úplně jinou rovinu, která umožnila Norsku použít tento postup a je dobré se o tomto zde zmínit. Oba bratři paní Michalákové se narodili v Norsku. Tím získali automaticky norské občanství. Paní Michaláková sice nechala v České republice oba syny zaregistrovat na matrice jako české občany (podle českých zákonů má nárok na občanství každé dítě, které se narodí ženě s občanstvím ČR v den porodu, a to bez ohledu na stát nebo krajinu na světě, kde k porodu dojde), ale z hlediska norských zákonů jde o tzv. „inherited citizenship“ (anglicky), tzn. „zděděné občanství“, které nemá před norskými soudy prakticky žádnou váhu.

V Česku by dětem hrozila újma, je to národ alkoholiků!

Norské úřady argumentují tzv. právem dítěte, které je nadřazeno právům rodiče. Občanství získané po matce tak nemá argumentační váhu pro posouzení občanství. Z hlediska Norů jsou oba synové rodilí Norové, což je fakt a pravda. Už na začátku celého případu někteří odborníci na rodinné právo upozorňovali, že snaha matky o přestěhování do ČR spolu s chlapci by mohla být v Norsku posuzována jako snaha o zavlečení obou synů, norských občanů, do ciziny.

V Norsku byly zmiňovány obavy, že oba synové by v ČR došli újmě a zástupkyně Barnevernetu vyjmenovávala kauzy ohrožení dítěte v ČR, konzumace alkoholu dětmi v ČR, nedostatečná snaha vlády ČR o zamezení kouření nezletilých, volná dostupnost prodeje alkoholu i cigaret nezletilým, což si prý Barnevernet ověřil ze zpráv norských turistů a školních zájezdů, že norské děti si bez problému v Praze v obchodech nakupovaly nejen pivo a víno, ale dokonce i tvrdý alkohol, především potom na jakési tržnici. Český stát prý nemá důslednou metodiku ochrany dítěte, protože je v ČR tolerována v barech prý i hazardní hra na výherních automatech u nezletilých. Zmíněna byla i jakási studie nejmenované české neziskovky, že zkušenosti s drogami a marihuanou mají už děti vě věku 14 let na základních školách a není výjimkou, že drogy zkoušejí děti ve věku 7 – 8 let.

Ve skandinávských zemích má Česká republika pověst jako země, kam se jezdí za alkoholovou turistikou, podobně jako Thajsko, kam se jezdí za sexuální turistikou. Sice jde o zažité stereotypy, ale bohužel pravdivé, protože norská televize několikrát vysílala záběry z Prahy, kde opilí studenti z Dánska demolovali hotel, musela zasahovat policie a takovéto zprávy jen utvrzují Barnevernet v tom, že ČR je země alkoholového turismu, což dokladuje i nejvyšší spotřeba piva na světě v přepočtu na jednoho člověka.

Je tedy jasné, že Norsko nemělo důvod vydávat své norské nezletilé občany matce, která má v plánu s nimi odjet právě do ČR, kde by na ně čekaly všechny tyto hrozné alkoholové epizody. České úřady si do poslední chvíle myslely, že Norsko posuzuje tyto případy českými pohledem, tedy principem zájmu rodiny, ale to je obrovský omyl, kterého se dopustila i česká diplomacie. Norsko sice princip rodiny zohledňuje, ale nejvyšším zájmem je zájem dítěte.

Dvojité občanství tak může mít velmi závažné důsledky a skutečnost, že rodina Michalákových nebyla v Norsku jen na návštěvě, ale že tam žila, znamená, že norské úřady zcela logicky konstatují, že děti spadají pod pravomoc norského státu, protože rodina v Norsku trvale žila, děti se narodily v Norsku, chodily tam do škol. Matka žila se synem Denisem v ČR jen pouhý jeden rok [2]. Pokud nastane problém a matka se najednou obrátí o pomoc na české úřady, je to slabá páka. Protože český cestovní pas je používaný hlavně pro účely, k jakému byl vydán, tedy k cestování. Ne k trvalému žití v cizině.

Norsko oprášilo nacistický Lebensborn, pozor na špinavé nehty dětí!

Norsko se rozhodlo jít cestou nacistického modelu Lebensborn, kdy stát si určuje právo na děti. Je ovšem nutné dodat, že celá rodina Michalákových k tomu sama přispěla. Pokud se rozhodli žít v Norsku, děti se jim tam narodili, měli s norskými zákony počítat, protože nevěřím tomu, že by tam žili ve vzduchoprázdnu. Určitě museli vědět o Barnevernetu, který v Norsku odebírá děti jako na běžícím pásu, kauza bratrů Michalákových není jediná, každý rok odebere Barnevernet děti z tisíců norských rodin pro naprosto banální důvody, např. nemoderní oblečení dětí, neobvyklé svačiny z domova, nevhodné písničky v ipodech dětí, dítě chodí do školy pořád v jednom oblečení nebo v jedněch botách celý rok apod.

Problémem mohou být kresby dítěte z hodin výtvarné výchovy, kdy školní psycholog pojme podezření, že v rodině není něco v pořádku, neostříhané nehty, špína za nehty při první vyučovací hodině ráno, což ukazuje na to, že v rodině je problém s hygienou, neobvykle zastaralý mobilní telefon, který ukazuje na kritickou chudobu rodiny, časté chození na záchod ve škole, které ukazuje na onemocnění ledvin, rodina buď v bytě netopí, nebo dítě není dostatečně oblečeno a nastydne na ledviny, jakékoliv odřeniny na končetinách nebo podlitiny na těle, které ukazují na násilí v rodině, i když může jít o důsledky rvaček mezi dětmi atd. Učitelé kontrolují ve školách botníky, jestli některé děti nemají děravé boty, což je ihned signál pro Barnevernet.

Školní personál sleduje i hovory mezi dětmi, když některé dítě vypráví, že se večer dívalo na v televizi na film pro dospělé pozdě v noci, okamžitě se volá Barnevernet. Když si děti povídají, že místo učení doma budou celý den na počítači zabíjet draky, škola to může opět nahlásit, jako špatnou výchovu v rodině, která vede dítě k násilí. Největším problémem je zápach cigaretového kouře. Mimochodem, kouření je v Norsku nejčastějším důvodem, kdy Barnevernet odebirá děti z rodin. Pokud kouříte a máte děti, vůbec s nimi do Norska nejezděte, protože v Norsku se udává poměrně často, pokud půjdete po ulici s dětmi a budete si vykuřovat, někdo vás udá a policie vás zadrží a zavolají Barnevernet, aby si děti převzali.

V Norsku jsi „janteloven“, tedy jsi náš!

Žít v Norsku znamená přizpůsobit se jejich pravidlům. V Norsku je na dítě nahlíženo z principu „janteloven“, což je výraz, který znamená, že člověk je vždy součástí sociální skupiny, ne ale rodiny. Sociální skupina je nejprve mateřská škola, potom základní a střední škola a v poslední fází Norsko jako stát. I když jsou to pravidla šílená, doslova zfašizovaná, upjatě hysterická, je potřeba si dávat pozor na děti. Můžete o ně kdykoliv přijít. Je třeba zvážit takové riziko, protože v Norsku dítě nepatří rodině, ale norskému státu. Je třeba se zamyslet i nad tím, jestli život v cizí zemi je to pravé pro děti, zejména malé, které si zcela logicky vybudují psychologický profil Norů a získají vztah k Norsku a norskému způsobu života, protože pokud se tam ty děti narodí a žijí tam, není zcela normální je chtít potom přesunout do ČR.

Já jsem žil s rodinou 11 let v USA a náš mladší kluk chodil do americké základní školy a už po jednom roce v této škole se začal nejen chovat jako Američan, ale především myslet jako Američan [3]. Pokud bych to osobně nezažil, tak bych tomu asi neuvěřil, ale je to opravdu tak, že malé děti se integrují do cizí společnosti tak obrovskou rychlostí, že z dětí paní Michalákové musí být teď už po 3 letech Norové, nejen de jure, tedy po právní stránce, ale de facto, tedy ve skutečnosti a doopravdy. Mají jistě vztah ke své matce, zejména ten mladší chlapec, ale obávám se,  že nikdo z nich by nechtěl odjet do ČR, protože znám moc dobře malé děti, jakmile si někde zvyknou a vytvoří si vazby na kamarády, tak se nikam stěhovat nechtějí.

Tisíce českých otců znají tuto situaci, kdy po rozvodu jim ex-manželka brání v kontaktu s dětmi. Myšleno tedy s malými dětmi, které si teprve vytváří sociální vazby (od 4 do 10 let věku dítěte) uvnitř rodiny. A pokud po rozvodu otec odejde z rodiny, kdy je dítěti třeba 5 let a nemá možnost se s ním několik let stýkat, tak po pár letech ho dítě buď vůbec nepozná, anebo sice pozná, ale považuje ho za cizího člověka, v lepším případě za strejdu. Zamezení kontaktu s dítětem je největší zločin na rodičovi, protože dochází k tomu, že mezi dítětem a rodičem nedojde k vytvoření sociálního pouta. A pokud toto pouto se nevytvoří záhy v dětství, později už je to nemožné. V tomto spatřuji ďábelský plán Barnevernetu, který celou dobu usiloval o zamezení kontaktu paní Michalákové s dětmi.

Televizní Lebensborn

Podezření, že se Norsko vzhlédlo v nacistické koncepci Lebensbornu (státem řízené reprodukci), dokazují i televizní pořady pro děti, kde se probírají témata jako masturbace, pohlavní styk, sexuální praktiky a všechno je to doplněno názornými ukázkami. Sexuální výchova je jedna věc, ale norský styl a pojetí této osvěty v televizi je doslova bizarní. Ve videu níže je na dětech prezentováno, jak probíhá puberta a jaké jsou její projevy.

A v dalším videu níže prezentuje moderátorka dětem, co je to pohlavní styk, francouzský polibek (předvedený pro jistotu jen vysavačem!) a další zajímavosti, nad kterými dětem ve věku 7 – 12 let, kterým je vysílání určeno, musí zůstávat rozum stát, i když u chlapců může stát i něco jiného, s čímž autoři tohoto norského pořadu asi prvoplánově počítají.

Vyhoštění norské velvyslankyně nic nevyřeší!

Kauza bratrů Michalákových je tak (zatím) u konce. Naděje umírá poslední a my v redakci AE News přejeme paní Michalákové, aby děti dostala zpátky. Ale je třeba začít i bilancovat. Co dělala česká vláda? Česká vláda na to koukala. Tedy něco málo dělala, abychom nekřivdili, diplomatické apely se však minuly účinkem, nebylo to evidentně dost. Ochrana rodiny by měla být svatá, ale problém je zde v tom, že unést obě děti z Norska, jak navrhují někteří aktivisté, by znamenalo unést ze země norské občany, kteří mají už teď vytvořené pouto k pěstounům, k Norsku a norskému způsobu života.

Tato kauza je tak varováním všem maminkám, aby si důsledně rozmyslely, kde a v jaké zemi své dítě porodí, protože dítě v podání modelu juvenilní justice není nepatří matce, ale státu. A i když Norsko je vyspělá země, je to jiná kultura a jiné státní zřízení. A případ bratrů Michalákových zůstane varováním pro ostatní, kteří by se chtěli do Norska odstěhovat a zakládat tam rodinu. Česká vláda může sice podat protestní nótu, nebo dokonce vyhostit norskou velvyslankyni v ČR, ale co je to platné, když Norsko zkrátka považuje oba chlapce za norské občany a mezinárodní právo v tom Norsko zcela podporuje.

Rozbití rodiny bylo prováděno systematicky ze strany Barnevernetu, omezení styku matky s dětmi, aby ztratily rodinné pouto, to byl plánované. Dnešní rozhodnutí je už pouze důsledek. Ale co ty děti? Chtěly by se vrátit k matce? Opustit pěstouny? Opustit Norsko? Tahle otázka visí ve vzduchu a já mám pocit, že každý se vlastně bojí na ní odpovědět, protože už je více než jasné, že odloučení od matky bylo velmi dlouhé. Mladší ze synů by matku ještě prý rád vídal, ten starší už nechce. Bohužel, čas pracoval ve prospěch Barnevernetu.

-VK-

Šéfredaktor AE News