Dovolím si krátkou úvahu téma ruských raket Kalibr. V diskuzích čtu, že se jedná o pouhé kopie amerických Tomahawků. Pro člověka, který neví vůbec nic o ruských raketách posledních třiceti čtyřiceti let, se to tak může jevit. Nicméně máloco je tak daleko od pravdy. Ve skutečnosti se jedná o potomky ruských těžkých protilodních raket typů Malachit, Granit, Bazalt, Vulkán, Onyx. A od těchto svých předků získaly řadu vlastností, díky kterým výrazně převyšují schopnosti amerických Tomahawků snad ve všech parametrech.

Nejprve krátký exkurz do historie. Sovětský svaz pochopil poměrně brzy, že čelit narůstající flotile amerických letadlových lodí stejnými prostředky, to jest stavbou vlastních letadlových lodí je ekonomický příliš náročné a navíc to neodpovídalo jejich strategii. Proto se soustředili na vývoj prostředků, kterými by byli schopni v případě potřeby tyto americké letadlové lodě spolehlivě ničit. V raketové technologií Rusové byli vždycky velmi dobří. Připomeňme si například to, že dnes Američané, poté co ukončili svůj program raketoplánu, musejí spoléhat na ruské raketové motory, pokud se chtěl podívat do vesmíru. Pokusím se tedy přibližně shrnout schopnosti protilodních raket, které do značné míry zdědily i rakety typu Kalibr.

Za prvé – rakety letí v takzvané smečce a průběžně se navzájem informují o zadání cílů a jejich prioritě. Rakety v terminální fázi útoku přecházejí na vysokou nadzvukovou rychlost podle různých zdrojů mach 2 až mach 3. Pokud vezmeme v potaz radarový horizont pro poměrně malý předmět letící ve výšce řádově několika metrů, až několika desítek metrů, vyjde nám, že rakety nepřátelské obranné systémy spatří přibližně na vzdálenost 30 až 70 kilometrů. Uvážíme-li rychlost, kterou střely letí, vychází nám, že na na reakci má potenciální cíl přibližně 1 až 4 vteřiny. Což jak jistě uznáte, není příliš mnoho. Rakety navíc mají schopnost manévrovat a to s velmi vysokým přetížením a v neobvyklých úhlech, aby se vyhnuly  protiraketové obraně protivníka. Dále mají tyto rakety schopnost vytvářet falešné radarové odrazy tak říkajíc své virtuální klony, které případné obranné rakety protivníka matou a navádějí mimo.

Jakou část této technologie zdědily rakety Kalibr přesně nevíme, ale dá se předpokládat že vývoj pokročil a rozhodně jejich vlastnosti nebudou horší. Rozdíl, který je na první pohled viditelný je dostřel. Údery z Kaspického moře byly vedeny na vzdálenost 1500 kilometrů. Dle ruských médií je oficiálně udávaný dolet je 2500 kilometrů. Některé neoficiální zdroje připouštějí i dolet výrazně vyšší. Co je však nejpikantnější – nyní jsou i ruské fregaty a korvety tedy v podstatě malé lodě vyzbrojeny lepší údernou silou než třeba americké raketové křižníky třídy Ticonderooga.

Pokud si tedy promítneme oficiálně udávaný dostřel 2500 kilometrů a teritoriální vody Ruska, vychází nám, že Rusko může kontrolovat celou oblast Eurasie, aniž by musely jeho lodě své teritoriální vody opustit (!) Rakety navíc nesou i útočné ponorky. A na závěr si dovolím ještě jeden velmi zajímavý fakt. Rakety letěly z Kaspického moře nad územím Iránu a Iráku. Podle zveřejněné trajektorie letu se dostaly do akčního rádiusu tureckých protiletadlových baterií Patriot americké výroby. Stejně tak v Iráku prolétaly kolem amerických základen, které též mají protiraketovou obranu. Ani jeden z těchto systémů však salvu ruských raket nebyl schopen zaznamenat, neboť se nikdo neozval a zveřejněno to bylo Ruskem a až poté, co všechny rakety dopadly na své cíle v Sýrii. Jednalo se přitom nikoli o jednu nebo dvě střely, ale o střel 26!

Co z toho plyne, nechť si laskavý čtenář vyvodí sám.