Jedna moje kamarádka je psycholožka. Nedávno jsme se spolu dívali na televizi, a tam zeširoka promlouval Tomio Okamura. Zeptal jsem se na její názor. Já ty deprivanty nemusím, odpověděla mi. Zkusme se na toho politika-nepolitika podívat trochu kritičtěji, očima psychologa. Především jeho způsob diskuse je zvláštní. Každá skutečná diskuse je objektivizované myšlení, tedy jistý souboj myšlenek. Okamura ovšem myšlenku názorového oponenta nenechá ani doznít, aby o ní mohl trochu přemýšlet. Nasazuje okamžitě, drmolí zdánlivě zajímavé, ale obsahové prázdné fráze o ničem, celkem umně zavádí debatu tam, kde ji chce mít, k obecným blábolům skoro o jiném tématu.

Okamura – Nesmyslomet

Jeho velmi oblíbeným nástrojem je polopravda. Těžko ověřitelný, ale i těžko vyvratitelný náznak něčeho, co má sice často reálný základ, ale praxe je potom úplně jiná. Třeba jeho tvrzení, že ve Švýcarsku se každé zvýšení daní obhajuje v referendu, je skoro čítanková polopravda. Platí to jenom o zvýšení daní nad rámec zdejší ústavy a v referendu se to schvaluje jenom jako změna ústavního zákona.

Ale věnujme se chvilku tomu deprivantství v nadpisu. Je to termín, který prosazuje český vědec a dokonce o tom napsal i zajímavou knihu, jejíž název jsem si trochu transformoval do svého nadpisu ( František Koukolík/ Jana Drtilová: Vzpoura deprivantů). Je známo, že deprivantství se projevuje více v rovině citové, než intelektuální. Deprivanti mají tendenci zaměřovat své úsilí především na získání moci, majetku a na možnost manipulace s lidmi. Mívají náhradní program lidství a destruktivita je jejich základním životním programem.

Analyzujme si trochu našeho rychlopolitika s komplikovanými předky. Docela mne překvapilo, že ten česko-japonsko-korejský občan vsadil na rasistickou kartu. Patrně usoudil, že je to spolehlivý a rychlý výtah k hlasům voličů. Tak proč se nesvézt na vlně protiromského populismu?

Absolvoval středoškolské vzdělání v Čechách, působí jako tlumočník z japonštiny, je tedy nejspíš dobře jazykově vybavený. Zda a nakolik poctivě nashromáždil svůj majetek, neposoudím, ovšem zprávy, které pronikají z jeho hnutí na jedno použití, jsou dost varující. Nekontrolované přelévání financí na soukromé účty, skoro sektářská uzavřenost Úsvitu, podivné účetní praktiky. A co je za ním, krom řečí a slibů? Snad úspěšná cestovní kancelář. Snad. Rozvedené manželství a syn, milenka už je dneska skoro součást standardní výbavy politiků. A také obrovská hora nereálných slibů.

Naší demokracií už prošlo hodně podivností. V poslední době se začíná opět mluvit o jednom „upřímném chlapci“, který bez velké intelektuální a charakterové výbavy pronikl až k vrcholům. Teď opatrně přiznává, že zas tak moc upřímný v minulosti nebyl. Věci Vítovy, to se také hodně nepovedlo, a kdo si dneska ještě vzpomene na partu Sládkových pískačů ve sněmovně? Obávám se ovšem, že vzpoura našeho deprivanta, to je vyšší level potratu demokracie.

Jenomže asi nejsem jediný, kdo se ptá spolu se známým americkým spisovatelem: Občánku, a co teď?

Zdroj: Blog autora