Islámský stát ustupuje. Radikálové prchají. Syrská armáda osvobozuje města. Asad si upevňuje moc. Sýrie pokračuje v ofenzivě. Podobné věty se v první půlce října letošního roku usadily dokonce i v korporátních médiích, přičemž ještě v září „Asadův režim visel na vlásku“ a „rozpad Sýrie na kousky“ byl „nevyhnutelný“. K tak dramatické změně vnímání událostí stačilo pouhých čtrnáct dní a pouhých třicet letadel.

Spojené státy začaly s údery na cíle Islámského státu v Sýrii 23. září roku 2014. A nic. Co nad Levantou celý ten rok Američané a jejich nohsledi dělali, se už neptají jen v Evropě, v Rusku a na Blízkém východě. Podezřívavé otázky vyskakují i z řad elektorátu republikánů a demokratů. Američany zajímají nejen teroristé – do zahájení ruských úderů nacházející se ve stavu výborné kondice a plně funkční infrastruktury – ale i, a možná hlavně, peníze.

Američané na válku proti Islámskému státu vynaložili podle médií až 2,3 miliardy dolarů a mimo jiné se velkohubě pochlubili nasazením „klenotu svého letectva“, letounu F-22 Raptor. Už tato skutečnost, kterou s chutí sezobali i tuzemští mainstreamoví papoušci, je mírně řečeno diskutabilní.

Nejde o to, že se Raptory dočkaly bojového nasazení až po deseti letech plné operační způsobilosti, a to právě v Sýrii „proti Islámskému státu“, zatímco v případě Libye zůstaly v hangárech. Nejde o to, že Raptor je de facto čistě stíhací letadlo pro vybojování vzdušné nadvlády, s charakteristikami stealth, které teroristé v teniskách a s kulometem na zaprášené toyotě jistě velmi ocení. Jde o to, že nejdražší stíhací letoun v historii lidstva nezmohl vůbec nic. A stejně tak nic nezmohly všechny ty ostatní bojové letouny, bombardéry, drony a tomahawky.

A pak přišly Suchoje. Nepočítaje čtyři Su-30SM, které se úderů nezúčastní a dělají útočným strojům doprovod, se na útocích podílí dohromady třicet letadel. A z tohoto počtu lze za opravdu moderní stroje považovat jen šestici stíhacích bombardérů Su-34.

Zbylých čtyřiadvacet letounů, tedy dvanáct úderných Su-24M a stejný počet bitevních Su-25SM, má svůj původ a možná i datum výroby v dobách Sovětského svazu. Byť je pravda, že jde o stroje kompletně generálkované a modernizované, doplněné o soudobé informační, komunikační, obranné a zbraňové systémy, umožňující dosud nevídanou míru přesnosti i při použití „neinteligentní“ munice. Ostatně můžeme se o tom denně sami přesvědčovat na videích uvolněných ruským Ministerstvem obrany.

Všechny ty dehonestační kampaně a vtipy o ruské armádě a výzbroji teď vyznívají trapně, když vidíme, s jakou efektivitou dokáží Rusové využívat průzkumné a vzdušné úderné prostředky, nemluvě už o nedávném použití námořnictva, které se v této etapě historie lidstva stalo už bez nadsázky přelomovým.

Jak je možné, že Rusové dokázali přesunout oněch třicet letadel do Sýrie naprosto nepozorovaně, kdy jejich přítomnost na samém západě země odhalily až družice, a to už ve fázi bojové přípravy, ne-li připravenosti? Jak je možné, že Rusové za jediný den s třiceti letouny klidně provedou 88 úderů na 86 cílů? Jak je možné, že i s tak letitými stroji dosahují operační nasaditelnosti, která jim umožňuje dosahovat takových výsledků i po dvou týdnech úderů?

Tyto otázky možná netřeba řešit. Ale co neuškodí si uvědomit, je fakt, že Rusové v Sýrii nasadili jen zlomeček svých skutečných kapacit. Mají toho mnohem, mnohem víc a k tomu umí vytáhnout překvapení, o kterém se nám nemusí ani zdát. To až zase některá z našich „chytrých“, lidsky malých, ale protektorem dobře řízených figurek začne ohrožovat naši bezpečnost stupidním drážděním slovanského medvěda. A spoléháním se na pomoc Ameriky.

Vyšlo na Eurasia24.cz