Uprchlický průmysl žije z bohatých přistěhovalců, kteří prchají z chudých zemí do bohatých zemí. Nicméně, i když počet lidí ve světě exploduje, extrémní chudoba ve světě dle údajů Světové banky nyní drasticky klesá. Náše státem podporovaná média hlavního proudu zamlčují zprávy, které se nevejdou do obrazu zadaného kancléřstvím. Intendanti jsou financovaní z povinných poplatků, propagandistické kanály nastupují k raportu v kancléřství, aby si tam vyzvedli rozkazy.
Jen tak lze pochopit, proč náš veřejno-právní vysílač zamlčuje, že chudoba ve světě podle Světové banky drasticky ustupuje.
Němci se to vůbec nemají dovědět. Konečně, máme mocný průmysl, který z dovozu chudoby žije, a vydělává na tom miliardy.
V novém bestselleru Azylový průmysl je to bez obalu dokumentováno. A tady už jsou uváděna fakta, nad kterými se německý občan může jen divit. Následuje výňatek kapitoly z Azylového průmyslu o bohatství, chudobě a uprchlickém průmyslu:
„Nikde na světě neroste počet milionářů rychleji než v Africe. Ten roste již léta dvakrát rychleji než ve zbytku světa. A to zejména v těch zemích, ze kterých lidé prchají k nám a očekávají od nás finanční pomoc. V Nigérii se počet superboháčů zvýšil od roku 2000 o305 procent. V současné době existuje nejméně 15 400 milionářů – včetně mnoha multi miliardářů (stav k červenci 2015- ). Aliko Dangote je v současné době s 21,6 miliardami dolarů (asi 19,4 mld EUR) nejbohatší Afričan. Dangote, oddaný muslim, vzbudil na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v poslední době rozruch tvrzením, že je třeba nastavit rozvojovou pomoc pro Afriku. To nepřináší nic. Miliardář Dangote každopádně do průmyslu rozvojové pomoci neinvestuje.
Dokonce i údajně žebrácky chudá Etiopie má dnes o 250 procent více milionářů než před 15 lety – v současné době 2800. Sámetiopský magnát Sheikh Mohammed Ali Al-Amoudi, majitel mnoha afrických zlatých dolů a 5ti-hvězdičkových hotelů Sheraton v Addis Abebě, má více než deset miliard EUR. V Addis Abebě v Sheratonu, který je považován za nejluxusnější hotel Afriky, bufetové stoly se tam ohýbají pod tíhou vynikajících lahůdek, zatímco o pár metrů za hradbami hladovějí děti. Sám jsem to na místě viděl. Tam jsou cizinci, kteří se tam starají o hladové – hlavně Evropané, zcela určitě to nejsou etiopští milionáři.
Také v severoafrickém Alžírsku žije 4700 super bohatých. A vedle v Maroku, kde se samotným mladým králem Mohammedem VI., který již nahromadil osobní majetek v přepočtené výši 1,9 miliardy EUR, jich je 4800. Více než 2300 multi-milionářů si dopřává všeho luxusu v Pobřeží slonoviny, 2600 v Botswaně a 2700 v Ghaně.
Skutečnost je taková: že v Africe počet milionářů a miliardářů explodoval – v Angole od roku 2000 o jen stěží uvěřitelných 482procent. Ale zámožná elita afrického kontinentu ponechává ty, kterým osud nadělil chudobu, raději jiným. Konečně, je právě v německy mluvících zemích mnoho organizací, které se o to s radostí postarají. Mnoho super-bohatých Afričanů se raduje, když dárcovský a uprchlický průmysl se srdcervoucími obrázky chudých dětí v televizi a časopisech nejchudšímu německému důchodci vy táhne z jeho kapsy ještě nějaké to euro. Jen tak dlouho, jak to ještě bude fungovat, mohou si nerušeně užívat své bohatství. A bez skrupulí ho rozmnožovat. Naše mainstreamová média to raději nechtějí připustit.
Peter Heller z Mnichova natočil dokumentární film („Sladký jed“) o rozvojové pomoci. Tam dostávají slovo ti, kteří trpícím lidem v Africe pomáhají. >> Naše zásada zní: Proč dávat někomu kolo, když se mu může dát mercedes ‹<, říká zaměstnanec státní norské rozvojové pomoci v dokumentárním filmu. A německá zemědělská odbornice se bije do prsou:>> Pomoc k svépomoci je jen teorie -nikdo se rád neučiní zbytečným<< zahraniční pomocníci mají jen toto jedno zaměstnání. A nikdo z nich tento pomocnický průmysl nezpochybňuje. To těší africké miliardáře. Přilévají olej do ohně občanských válek na kontinentě, protože z toho profitují. Oni vědí, jak se tím dělají v pozadí dobré obchody. A oběti přenechávají dobrákům z Evropy.
Jsou to skutečnosti z nového bestselleru Azylový průmysl, které politiky a média v Německu žhaví do běla. Z azylového průmyslu profituje mnohem více lidí, než občané vůbec tuší. Především také politici a nejeden novinář. Člověk by měl znát fakta, když politici znovu a opět propagují, aby k nám bylo přijímáno více žadatelů o azyl.