Pokračování série článků o energetických válkách. Tentokrát se jeví být logickým podrobně prozkoumat, v jakém stavu se „naftařina“ dostala k Vladimíru Putinovi po Borisi Jelcinovi, a také historii účastnících se hráčů. Kde se vzal Lukoil se Surgutněftěgazem, v jaké „nic“ se k roku 2000 změnily Rosněft, proč bylo nutné zlikvidovat JUKOS a také kdo řídil ministerstvo paliv a proč jména těchto vůdců už dávno, dávno visí na seznamu Forbes…

Ropa v novém Rusku

Zkusíme alespoň trochu pochopit, co představují těžební a zpracovatelská odvětví ropného průmyslu ekonomiky Ruska a také trochu obraťme pozornost na to, jak se řeší otázka transportu ropy a ropných produktů po zemi i za její hranice. A pokusíme se odpovědět na „prostou“ otázku: proč v době vlády Jelcina objem zlatých rezerv RF plaval na úrovni 18 – 20 miliard dolarů a v současné době celková čísla (rezervy CB, vlády i na dvě části rozděleného rezervního fondu) se blíží k polovině bilionu? (Pro srovnání: mezinárodní rezervy RF k 1. červnu 2015 – 361,6 miliardy; v rezervním fondu k témuž datu – 4 039,27 miliardy rublů nebo 76,25 miliardy dolarů).

Začněme s celkovými údaji za sledované období (2001 – 2014). Protože jsme si zvykli na barely, data jsou v nich, i když statistika RF je prováděna v tunách (průměrně 1 tuna ruské ropy se rovná 7,3 barelu).

Vlevo jsou od roku 1991 léta vlády Jelcina, vpravo roky vedení Putina. Nabízejí se dvě čísla: zaprve, za Jelcina těžba klesla na 66 % úrovně sovětského Ruska; a zadruhé – za roky vedení Putina těžba ropy se ve srovnání se sovětským obdobím zvýšila o 74 %.

Statistika z roku 1991 brala v úvahu pouze údaje z těch ropných společností, které se geograficky rozkládaly na území RSFSR.

Když nám páni politici a novináři říkají, že rozpad SSSR proběhl v prosinci 1991, buď se mýlí, nebo vědomě lžou. Pan Boris N. Jelcin a lidé, kteří stáli za jeho zády, se k zasedání v Bělověžském pralese připravovali daleko dříve, když dlouhodobě zemi připravovali k rozpadu, a to především ekonomických vazeb mezi republikami.

Proč mluvím o nějakých lidech za jeho zády? Není to nějaká touha po konspiracích, vše je daleko prozaičtější, protože je to založeno na faktech.

Psal se rok 1990, v jehož měsíci březnu se v životě SSSR událo něco neuvěřitelného: byly zavedeny všechny nezbytné změny v zákonech k tomu, aby vznikl v SSSR dosud nevídaný post prezidenta. Nejvyšší rada (nejvyšší zákonodárný orgán SSSR, pokud to někdo zapomněl) přijala i ty zákony a – což bylo nejdůležitější – novou úpravu ústavy. 14. března 1990. Byl kolem toho velký rozruch, kolik kopií bylo změněno z důvodu dohadů, kdo a jak bude volit prezidenta!… A v tom zmatku naprosto v tichosti prošla změna článku 11, která neměla vůbec žádný vztah k záměrům s postem prezidenta. Pojďme se to podívat, je to velmi zajímavé.

Podívejte – tohle je článek 11 v té podobě, jakou měl při přijetí poslední sovětské ústavy v roce 1977:

„Státní vlastnictví je společným majetkem všeho sovětského lidu, hlavní formou majetku v socialistickém vlastnictví.

Ve výlučném vlastnictví státu jsou: země, nerostné suroviny, vody, lesy. Stát vlastní základní výrobní prostředky v průmyslu, stavebnictví a zemědělství, prostředky dopravy a komunikací, banky, nemovitosti organizací státního obchodu, veřejných služeb a jiných podniků, základní městský bytový fond a ostatní majetek nezbytný k plnění úkolů státu.“

Podtržení je ode mne. Řekněte mi, byl by rozpad SSSR na 15 částí při platnosti takového článku z hlediska práva možný? A za jak dlouho se může 15 „dědiců“ podělit o státní majetek? 100 let nebo 200 let? Tady například pracuje hydroelektrárna – přehradní hráz, turbína, rozvodna, hromada elektrických drátů. Zabezpečuje hlavní město Lotyšska Rigu. Lidová fronta Lotyšska ale chce oddělení od SSSR. Není problém, jen se vyrovnejte s Tádžikistátnem, který zabezpečil molybden, s Ukrajinou, která dala železnou rudu, s Ruskem, které přivezlo beton, s Estonskem, jehož projekční ústav to celé vymyslel. A co třeba BAM, která se táhne přes území RSFSR, ale na kterou dodal materiál Turkmenistán, mazutem tu topil Ázerbajdžán a mosty zde stavěla společnost z Litvy. A tak bychom mohli pokračovat. Kdekdo měl něco proti Brežněvovi a starcům z politbyra, ale bezpečnostní mechanismy proti pokusům o rozpad SSSR spočítali docela svědomitě.

Nu a teď se podívejme, co se změnilo v březnu 1990:

Ústava SSSR 1977, redakce ze 14. 3. 1990, článek 10 a 11:

Hlava 2. Ekonomický systém

Čl. 10 Ekonomický systém SSSR se rozvíjí na základě vlastnictví sovětských občanů a kolektivního a státního vlastnictví.

Stát vytváří podmínky nezbytné pro rozvoj různých forem vlastnictví a zabezpečuje jim stejnou ochranu.

Země, její nerostné suroviny, vody, flóra i fauna v jejich přirozeném stavu jsou nezcizitelným majetkem národů žijících na tomto území, jsou v kompetenci sovětů lidových zástupců a jsou dostupné pro používání občany, podniky, institucemi a organizacemi.

Čl. 11 Majetek občana SSSR je jeho osobním vlastnictvím a používá se k uspokojení materiálních a duševních potřeb a nezávislému vedení hospodářské a jiné činnosti, která není zakázána zákonem…

Podtržení je moje. V nové redakci byl SSSR připraven k řezání podle hranic republik, není-liž pravda? Tudíž to, co proběhlo v prosinci 1991 v Bělověžském pralese bylo legislativně připraveno už v březnu 1990. Přitom Jelcin neměl k této přípravě žádný vztah – události v březnu 90. roku se ho netýkaly.

Pod zákonem o změně ústavy je podpis jen Michaila Gorbačova jako předsedy Nejvyššího sovětu. Ale to vůbec nic neříká o tom, že by text vytvořil on osobně. Opět – pro ty, kdo zapomněli, připomínám: Nejvyšší rada SSSR se skládala ze dvou stejných částí – Rady národností a Rady svazu. Změny ústavy by musely být schváleny rozhodnutím těchto rad prostou většinou hlasů, což je pochopitelně zakotveno písemně. Předsedou Rady národů byl v únoru 1990 Rafik Nišanov, předsedou Rady svazu Jevgenij Primakov. Po prosinci 1991 Nišanov tiše odešel do důchodu, ale životopis Primakova byl daleko zajímavější. Pokud chcete, je možné vyhledat ve Wikipedii oficiální informace. Pravda, moc se toho z nich vyčíst nedá, ale úroveň vztahů, znalostí a kompetencí Primakova dovolují předpokládat, že jméno skutečného autora nové redakce je Primakov. Jiné vysvětlení, z jakých příčin jeden z nejdůvěryhodnějších lidí Gorbačova nebyl u Jelcina v nepřízni, já osobně nemám.

Oficiálně notoricky známý srpnový puč GKČP (Státní výbor pro výjimečný stav) utrpěl fiasko 21. srpna 1991, ale už 20. srpna strana, která ještě nevyhrála, vydala Dekret prezidenta tehdy ještě RSFSR č. 66. Chápu, že to je dlouhé, ale bez znalosti tohoto dekretu je prakticky nemožné pochopit, co se dělo dál v dosud jediném ropně-plynárenském komplexu SSSR. Proto promiňte, ale budu citovat tento dokument v té části, která se týká bezprostředně „naftařiny“.

„V zájmech mnohonárodnostní Ruské federace pod vedením kongresu Sjezdu národních poslanců RSFSR, Nejvyšší rady RSFSR a zákony RSFSR k zabezpečení ekonomických základů suverenity republiky bylo rozhodnuto:

Dekret prezidenta RSFSR ze dne 20. 8. 1991

O zabezpečení ekonomického základu suverenity RSFSR

1. Radě ministrů RSFSR:

- do 1. ledna 1992 zabezpečit předání a přijetí do vedení orgánů státní správy RSFSR a republik v sestavě RSFSR podniků a organizací svazového podřízení, nacházejících se na území Ruské federace, s výjimkou těch, jejichž řízení bylo v souladu se zákony RSFSR převedeno odpovídajícím orgánům SSSR. Tyto podniky a organizace jsou povinny zabezpečit bezpodmínečné plnění v roce 1991 státních zakázek a smluvních závazků.

…

1. Podniky a organizace nacházející se nebo uskutečňující svoji činnost na území RSFSR (včetně svazové podřízenosti) jsou vedeny právními předpisy RSFSR a uplatňují zákony a jiné akty orgánů Svazu SSR tak, jak je stanoveno Zákonem RSFSR „O účinnosti ustanovení orgánů Svazu SSR na území RSFSR“.

…

1. Ustanovuje se, že na území RSFSR (včetně kontinentálních šelfů) průzkum a těžba, komerční rybolov, získávaní vodních živočichů i rostlin se uskutečňují jedině na základě zvláštního povolení (licence). Podniky, organizace i občané, zabývající se těmito druhy činnosti, jsou povinni do 1. července 1992 získat příslušné licence.

…

1. Rada ministrů RSFSR, výkonné orgány moci republik svazku RSFSR do 1. ledna 1992 zabezpečí převedení registrací všech hospodářských subjektů předávaných do vedení orgánů státní správy RSFSR a republik ve svazku RSFSR v souladu s tímto nařízením.

2. Hlavní státní daňová inspekce při Ministerstvu financí RSFSR připraví a předloží do 1. listopadu 1991 návrhy na vedení evidence živnostenské činnosti daňovými úřady a výdeje potvrzení (licencí) na právo jejího uskutečnění.

3. Rada ministrů RSFSR uskuteční v průběhu realizace tohoto nařízení spolupráci se svazovými republikami a republikami ve struktuře RSFSR v otázkách týkajících se jejich zájmů.

4. Pro zajištění kontroly dodržování ekonomických zájmů RSFSR bude při úřadu prezidenta vytvořen Výbor na ochranu ekonomických zájmů RSFSR.

5. Kontrolou uskutečňování tohoto nařízení se bude zabývat Rada ministrů RSFSR a Výbor na ochranu ekonomických zájmů RSFSR.

Rada ministrů RSFSR bude pravidelně informovat prezidenta RSFSR o průběhu plnění tohoto nařízení.

Toto nařízení vstupuje v platnost s datem jeho publikování.

SSSR je ještě živ, ale skupina kolem Jelcina už přistoupila k dělení veškerého majetku. Premiérem RSFSR byl tou dobou Ivan Stěpanovič Silajev, ale „řídil“ jen formálně, skutečnou práci „táhl“ člověk ze slavného města Sverdlovsk – Oleg Ivanovič Lobov, který byl jeho prvním zástupcem. Práce měl Lobov samozřejmě hodně, ale v říjnu dosáhl i do ropného a plynového komplexu. Ustanovení Rady ministrů je dokonce ještě i dnes otřesné mírou cynismu a demagogie, ale z písně slova nevymažeš.

Usnesení Rady ministrů RSFSR č. 555, z 18. 10. 1991

O vytvoření Ruské státní ropné a plynárenské korporace „Rosněftěgaz“.

V souladu s Dekretem prezidenta RSFSR č. 66 ze 20. srpna 1991 a s přihlédnutím ke zvláštnostem fungování ropně-plynárenského průmyslu a nezbytnosti převedení ropného a plynárenského komplexu na tržní vztahy, Rada ministrů RSFSR rozhodla:

1. Souhlasí se s návrhem pracovních kolektivů výrobních sdružení zabývajících se těžbou ropy a plynu a dalších organizací Ministerstva ropného a plynárenského průmyslu SSSR (podle dodatku), Ministerstva paliv a energetiky RSFSR a Ministerstva ekonomiky RSFSR o vytvoření na dobrovolném základu Ruské státní ropné a plynárenské korporace „Rosněftěgaz“.

Součástí korporace „Rosněftěgaz“ se mohou stát podniky i organizace zabývající se rozvojem ropného a plynárenského komplexu.

Korporace „Rosněftěgaz“ je hospodářským komplexem pro těžbu ropy a plynu, dálkový transport ropy, odvětvové strojírenství, vědecké a projektové práce v ropném a plynárenském komplexu na území a kontinentálním šelfu RSFSR, mající právo právnické osoby a pracující na základě své účasti v rámci pravomocí dobrovolně mu předaných členy korporace.

…

1. S cílem demonopolizace ropného a plynárenského průmyslu a rozvoje konkurence je třeba:

- Ustanovit, aby základní organizační formou hospodářské činnosti v ropném a plynárenském komplexu byly zpravidla ropně-plynárenské společnosti uskutečňující průzkum ropných a plynových nalezišť, těžbu ropy a plynu, jejich transport, zpracování a odbyt produktů zpracování. Do ropně-plynárenských společností mohou vstupovat sdružení, podniky i organizace nezávisle na formě vlastnictví a jejich organizačním a právním statusu.

- Korporaci „Rosněftěgaz“s účastí sdružení, podniků i organizací vstoupivších do korporace připravit po odsouhlasení Ministerstvem paliv a energetiky RSFSR, Ministerstvem ekonomiky RSFSR a Státním výborem RSFSR pro antimonopolní politiku a podporu nových ekonomických struktur a do 1. března 1992 předložit vládě RSFSR návrhy na překonání monopolismu a rozvoj konkurence na trhu ropy v RSFSR, vytvoření ropných a plynárenských společností.

- Nařídit korporaci „Rosněftěgaz“ provádět počínaje rokem 1992 platby za služby dálkového transportu ropy podle tarifů, a dále nařídit přechod sdružení těžících ropu a plyn na uzavření přímých dohod se spotřebiteli ropy a plynu.

- Ministerstvo ekonomiky RSFSR ve lhůtě do 1. prosince 1991 posoudí návrhy korporace „Rosněftěgaz“ na platby služeb dálkového transportu ropy v roce 1992 a přijme rozhodnutí.

…

1. Korporace „Rosněftěgaz“ zabezpečuje na konkurzním základu rozdělení exportních kvót stanovených Ministerstvem ekonomiky RSFSR a Ministerstvem paliv a energetiky RSFSR za podmínky přímého státního kvótování produkce vlastní podnikatelské činnosti korporace.

2. Ministerstvu paliv a energetiky RSFSR pro umístění korporace „Rosněftěgaz“, jejích servisních a dalších organizací poskytnout do pronájmu budovy a výrobní prostory zaujímané Ministerstvem ropného a plynárenského průmyslu SSSR.

3. Ustanovit, že korporace „Rosněftěgaz“ je právním nástupcem smluvních práv a povinností Ministerstva ropného a plynárenského průmyslu SSSR v roce 1991 v části sdružení, podniků a organizací, které jsou součástí korporace.

Podtržení jsou moje. Přikrývaje se slovy jako „dobrovolnost“ a „pracovní kolektivy“ parta kolem Jelcina vyrývá z komplexního mechanismu kousky a současně vytahuje ze svazového vedení mezinárodní kontrakty – jelikož SSSR poskytoval ropu mnohým zemím, kontrakty pokračovaly dál. Nevím, jak se k tomu stavěli zahraniční klienti. Na jednu stranu probíhala skutečná revoluce, přímo před očima se měnilo ekonomické paradigma impéria, na druhou stranu však změna poskytovatele byla úžasnou příležitostí mluvit o ceně ropy…

Předchozí části:

http://www.nwoo.org/2015/10/11/energeticke-valky-2-bojujici-strany-1-cast/

http://www.nwoo.org/2015/10/14/energeticke-valky-2-bojujici-strany-2-cast/

http://www.nwoo.org/2015/10/05/energeticke-valky-rozbor-mytu-o-ropnem-krachu-ruska-1-cast/

http://www.nwoo.org/2015/10/08/energeticke-valky-rozbor-mytu-o-ropnem-krachu-ruska-2-cast/

Zdroj: http://politrussia.com/ekonomika/energeticheskie-voyny-neft-469/